Subnautica: Below Zero

Tenhle magický svět se ale ještě ani omylem nepodělil o všechna svá tajemství. Odhalení dalších z nich nabízí samostatné rozšíření Below Zero, které po dvou letech v předběžném přístupu konečně vyšlo v plné verzi.

Ledová detektivka

Below Zero je standalone datadisk, který se odehrává na stejné planetě, takže s původní hrou samozřejmě sdílí historicko-příběhové pozadí, ale na samotnou zápletku Subnauticy nijak nenavazuje a místo toho představuje nový ansámbl. Děj se odehrává o několik let později a protagonistkou je tentokrát nadějná vědkyně Robin, která na 4546B přilétá tajně, aby zjistila, co se stalo s její sestrou.

A všechno je to takové... menší. Což samozřejmě dává smysl, pořád je řeč o rozšíření, nikoliv o pokračování, ale varování je namístě: Nečekejte od Below Zero stejnou příběhovou jízdu. Žádné fantastické odhalení ohledně podoby celé planety či osudu vesmíru se na vás tentokrát nechystá.

Nikoho jistě nepřekvapí zjištění, že se do sledování pěšinky z drobečků, které za sebou zanechala zmíněná sestra, opět připlete kontakt se zbytky po padlé civilizaci Architektů. A opět se jedná o nejzajímavější chvíle, protože zaobírat se osudy mocných bytostí z dávných věků, které se ale i přes svou vyspělost a technologické možnosti nedokázaly vyhnout kataklyzmatu, má prostě něco do sebe. Člověk si pak vážně připadá jako kosmický pionýr a když se jeho kroky jako první zvuk po tisíciletích rozléhají v impozantních mimozemských síních, opravdu není až tak těžké se nechat vtáhnout do situace a prožívat posvátnou úctu a úžas spolu s hrdinkou.

Oproti tomu „lidská“ linka a pátrání po sourozenci vyznívá spíše do ztracena. Nemá potřebný tah na branku, zápletka se trmácí kupředu, protože musí, poháněná uměle, neodsýpá, a pokud snad na konci nabízí nějakou katarzi, zůstala přede mnou důmyslně skryta. Být hra ještě v předběžném přístupu, řekl bych, že vyprávění nejspíš ještě není hotové a na finále, které by opatrné dějové pizzicato vyhnalo do potřebného crescenda, si budeme muset počkat, ale...

Stará známá smyčka

Bylo by pochopitelně liché čekat od datadisku zásadní změny v konceptech hratelnosti nebo výrazně přepracované mechaniky. Tento fakt může být v závislosti na úhlu pohledu kladem i záporem. Na jednu stranu poskytuje jistotu, že pokud vás původní Subnauticu bavilo hrát, s největší pravděpodobností vás nezklame ani Below Zero. Ale zároveň je potřeba si uvědomit, že fascinace původní hrou také mimo jiné pramenila z faktu, že žádný jiný hlubinný survival neexistoval. Nepřekvapilo by mě, kdyby se při druhé štaci, která se hraje prakticky stejně, našli tací, kteří už by onen pocit osvěžující novoty neprožívali až v takové síle.

Pokud jste nicméně s titulem neměli tu čest, vězte, že se z herního hlediska jedná o jakousi survivalovou metroidvanii v otevřeném světě. Jen s tím rozdílem, že postup dál není uzamčený za získání dvojitého skoku a podobně, ale odvíjí se od toho, jak hluboko se dokážete ponořit.

Je to v základu vlastně úplně jednoduchý, ale citlivě provedený design: Vaše ponorka snese určitou hloubku. V ní se posunete příběhem a najdete nové materiály, z nichž sestrojíte vylepšení, která vám zpřístupní ještě větší hlubiny. Tam naleznete další dějovou spojnici a nasbíráte zase nové suroviny a tak pořád dokola. Funguje to, jak má.

Survivalové mechaniky jsou prakticky identické s původní hrou. To znamená, že se nemusíte děsit žádných drakonických mechanik. Hlad s žízní se občas ozvou, ale zdrojů potravy je docela dost, a pokud se na výpravu alespoň trochu připravíte a přibalíte proviant, vyhladovění příliš nehrozí.

Největší dopad na hratelnost má nepříliš překvapivě kyslík, na který je potřeba si dávat enormní pozor a dobře odhadovat, jak daleko se můžete vzdálit od ponorky. Ale žádný strach, pořád nejde o žádnou vědu, a jakmile se jednou dvakrát utopíte, už budete vědět, co si můžete dovolit. Subnautica stojí na exploraci a příběhu, nikoliv hráčském utrpení. 

Neabsentuje samozřejmě ani stavitelská část – pokud budete mít náladu vybudovat podmořskou bázi, hra vám opět vyjde vstříc se svou bohatou nabídkou různých místností, zařízení, nábytku i dekorací. A když si dáte tu námahu, opravdu jde vystavět luxusní apartmán s výhledem, vybavený a soběstačný, ozdobený květinami, který bude filtrovat vodu a produkovat potravu.

Reálně to sice vůbec není potřeba, protože k průchodu hrou plně postačí primitivní krychle s dveřmi, do které nasázíte tři čtyři životně důležité aparáty a hotovo, ale baví-li vás se piplat čistě pro radost z výsledku, směle do toho. Žádný strach, také jsem si zařídil krásnou ložnici a byl na ni náležitě pyšný. Sice k ničemu nebyla, ale to mi bylo jedno, protože pocit, že někde za sebou máte útulné útočiště, kam se můžete vrátit, tak nějak posiluje průzkumnický zážitek.

Chci zpátky do vody!

Co průzkumnickému zážitku naopak nepomáhá, je největší novinka datadisku. V původní hře jste se sice na souš podívali také, ale jen velmi krátce a ojediněle. Below Zero vás oproti tomu přinutí opustit objetí vln poměrně často a na arktických pláních strávíte zhruba čtvrtinu, možná třetinu celkového času. Nemuselo to být. Nebo alespoň ne v takovém rozsahu.

Je totiž nad slunce jasné, že hra a její engine jsou na podmořskou avantýru připravené skvěle, ale jiný, mnohem omezenější druh pohybu na souši zvládají jen horko těžko. Postava neumí vylézt na sebemenší hrbol, což zejména v úzkých tunelech ledových jeskyní dovede prvotřídně vytočit. Stejně tak chvílí, kdy jsem se zasekl o libovolné zábradlí nebo se při pokusu o dosažení římsy zapříčil mezi balvany a musel se potupně vyviklat zase ven, bylo víc, než by bylo záhodno. Jinak řečeno, překonávání terénu na souši je násobně menší zábava než ve vodě. A to není dobře.

Na suchozemskou nemotornost si postupem času zvyknete a přestanete ji vnímat, ale unylost prostředí je bohužel konstantní. Ani level design souše totiž není úplně na pochvalu a kontrast je o to bolestivější, když víte, že hned vedle se nachází fantastické podmořské biotopy, ale vy, abyste pohnuli s příběhem, se musíte trmácet chaotickým řetězcem cest a chodeb mezi sněhovými pláněmi, které vypadají jedna jako druhá a kde se kvůli nedostatku orientačních bodů ztratíte každých zhruba sedm vteřin.

Nemluvě o tom, že v analogii na docházející kyslík neustále mrznete, k tomu co minutu začne krupobití nebo přijde noc s hustou mlhou, kdy vidíte dopředu stejně daleko jako nebožák s osmi dioptriemi, který si rozsedl brýle. Vymotat se z matoucího labyrintu je tryzna, i pokud víte, kam jdete, dělat to ještě k tomu naslepo je zcela nová úroveň pekla. A ne, nepomáhá to atmosféře. Naopak, působí to jako prvoplánová otrava, kterou vývojáři přidali, protože si nebyli jistí, co s tím.

Nepomáhají ani podivní ochlupení prasomedvědi, které sice můžete odehnat světlicí, ale pokud zrovna žádnou nemáte, budete se s nimi muset pustit do křížku. A, řečeno kulantně, viděl jsem v herním světě už i lépe zpracovaný boj.

Jasně, Subnautica v násilí nikdy těžiště neměla a práce na vybroušeném soubojáku by nejspíš byla z celkového pohledu zbytečná, ale, co naplat, vraždit medvěda, to je opravdu něco. Připravte se na mimořádně propracované běhání dokolečka dokola kolem potvory a půl minuty zarputilého píchání do ocasu, protože stvůra vás sice při pokusu o frontální zteč smete několika údery, ale otáčí se za vámi rychlostí Hindenburgu.

Sečteno a podtrženo, suchozemské pasáže jsem spíš protrpěl a nemohl se dočkat návratu pod hladinu. Protože tam to zase je to pravé ořechové. Hladký, dynamický, nespoutaný pohyb bez jediného zádrhelu a hlubinné taje, až oči přecházejí. Oproti ledovým pláním to je jako nebe a dudy.

Fantaskní, místy až surrealistická krajina oceánského dna, podivní tvorové, kam se podíváte. Někteří proplují kolem se stoickým klidem, jiní se pokusí vás ulovit, ale ty necháte za zády své ponorky, když vklouznete do další jeskyně, do dalšího tunelu a víte, že za nejbližším zákrutem se před vámi rozprostře další dechberoucí výhled.

Hustý, členitý korálový les ozdobený hravými proudy bublin. Hned vedle tajuplné planiny zjizvené geotermálními výbuchy, lemované prazvláštními purpurovými gejzíry. O něco hlouběji zase fascinující ostrovy nadnášené vzduchovými bublinami v květech gigantických mimozemských leknínů. Točité hlubiny korálových mostů, světélkující stěny a ještě pod nimi síně plné zářivých krystalů a divokých kamenných formací.

Jak už padlo, Below Zero je celkově menší hra. Samotná příběhová linka, když trochu víte, co děláte, zabere jestli patnáct hodin. Což znamená, že i průzkumnický rozsah je o něco menší – zkrátka toho není k vidění až tolik jako v původním titulu. Ale to, co v hlubinách k vidění je, je paráda.

Jednou větou: Pod vodou pecka, na souši nic moc.

Ukládejte

Na žádné technické problémy či zádrhely krom zmíněného neohrabaného pohybu při chůzi jsem nenarazil. Hra jednou spadla, což nemám problém odpustit, vzhledem k tomu, že se to už nikdy neopakovalo.

Byl to nicméně právě onen jeden pád, kvůli kterému vám mohu předat informaci vykoupenou krví a slzami. Below Zero nemá automatické ukládání ani žádné checkpointy. Myslete na to a pravidelně ukládejte ručně, protože mohu z vlastní zkušenosti dosvědčit, že když hra spadne a vy zjistíte, že jste právě přišli o nějakých šest hodin postupu, je to na prokopnutí monitoru.

Below Zero je Subnautica v o něco komornějším stylu. Příběh není tak strhující jako při první štaci a svět je menší, ale podmořský průzkum a citlivý design herního progresu pořád skýtají povedenou zábavu. Na souši je to, pravda, horší, ale přesto bych se nebál datadisk těm, kdo si Subnauticu oblíbili, doporučit. Jen prostě občas budete muset trochu mhouřit oči, ale tajemné hlubiny vám tu trochu tolerance bohatě vynahradí.

A pokud původní hru neznáte, běžte to nejdřív napravit. Však je to pořád jeden z nejlepších survivalů všech dob, ne-li ten vůbec nejlepší.