Styx: Blades of Greed
Styx je zpět ve svém dosud největším dobrodružství. V jádru stejná hra je zábavnější zejména díky třem velkým mapám, které jsou bravurně navržené, vybízejí k průzkumu a baví vás se do nich vracet díky prvkům z metroidvanií. Stále je tu cítit pro sérii typická béčkovitost, která by vyznavače stealthu ale neměla odrazovat od toho dobrého.
Když se před 12 lety poprvé objevil drzý kleptoman Styx ve své vlastní hře Master of Shadows, byl jsem štěstím bez sebe. Plížení vždy patřilo a stále patří k mým nejoblíbenějším herním systémům a nejvíc jsem si ho považoval ve hrách, které jsou na něm vyloženě založené, kde nejde jen o alternativu k hlučným soubojům.
Styxova série je sice řádně béčková v mnoha ohledech, ale její plíživý základ byl vždycky zábavný. A bez vážnější konkurence si my milovníci kradmosti ani nemůžeme moc vybírat. Nyní tu máme v pořadí třetí dobrodružství s podtitulem Blades of Greed a hned na úvod prozradím, že se ani tentokrát nejedná o žádnou revoluci, byť nějaká ta vítaná evoluce by se našla.
Pořád je to Styx
V jednoduchosti se dá říct, že pokud už Styxe máte rádi a odpouštíte mu jeho horší stránky, pak do trojky jednoduše rovnou skočte a zase si ho budete užívat. Pokud jste ale dosud drsňáckého goblina ještě neovládali, pak je trojka bezesporu tím nejlepším a nejzajímavějším dílem, který vám dost možná bude stačit – pokud na vás jeho „AA“ kvality nebudou zkrátka málo.
Styx: Blades of Greed je samozřejmě o kus dál v audiovizuální prezentaci než jeho devítiletý předchůdce Shards of Darkness, což se odráží i na tolik důležitých animacích. Je vyloženě radost sledovat malého, hbitého goblina při „práci“, tedy nekonečném plížení, šplhání a skákání.
Nicméně jádro může být až překvapivě stejné. Hratelnost je jasně daná a náplň questů nepříliš inspirativní. Pořád se jen plížíte a hledáte něco, co musíte ukrást. Odráží se v tom obyčejný, velmi těžko zapamatovatelný příběh o inkvizici a krystalech, které mají zabít každého, kdo je pozře. Ale ejhle, Styxovi naopak propůjčují magické dovednosti a dokáže jejich prostřednictvím komunikovat s jakýmsi tajemným vnitřním hlasem, který určitě nemá postranní úmysly…
Kvůli příběhu tu nikdo není, kvůli hratelnosti ale ano a já opravdu nechci, aby nenápaditá náplň questů vyzněla tak, že je hra nudná či repetitivní. Tak tomu totiž úplně není, čemuž samozřejmě napomáhá na dnešní poměry kratší herní doba pohybující se někde kolem dvaceti hodin.
Mapa jako nová hlavní postava
Ve skutečnosti umí být Styx: Blades of Greed neskutečně zábavnou hrou, tedy po několika hodinách, až si svého zelenokožce trochu vylepšíte a možnosti cestování po mapě vám pořádně přejdou do krve. Stealth už mají ve studiu Cyanide vypiplaný a jen málokdy selhává. Nyní k němu přidali jednu velmi zásadní novinku – otevřené světy.
Celá hra je rozprostřená na trojici velkých map, mezi nimiž cestujete vzducholodí a postupně si je objevujete jak skrze hlavní, tak i řadu vedlejších úkolů, které vám zadá hrstka postav, jež se na vaše dobrodružství a létající pevnost přidají.
Jsou to opravdu velké mapy, rozpínající se jak do šířky, tak primárně do výšky, a byť jsou otevřené, tak spíše ve smyslu metroidvanie. Dokud nezískáte vystřelovací hák, jsou vám některá místa odepřená. Ale i tak vás každé okamžitě vybízí k dobrovolnému průzkumu.
Tvůrce musím jedině pochválit za parádní design úrovní. Hned první mapa The Wall je fantastickou změtí visutých středověkých stavení, hradů, věží a pevností a vy víte, že co vidíte, je nějakým způsobem i dosažitelné.
Právě hledání cesty k dalšímu bodu zájmu je v takovém bludišti zábavné a mnohdy jsem byl překvapený, že tam cesta mnou zvoleným směrem skutečně vede. Přístupů je zkrátka celá řada a je vidět, že si s tvorbou map dali tvůrci opravdu záležet. I s jejich odlišnostmi.
Druhá mapa Turquoise Dawn je totiž velmi přírodní, plná obrovitých stromů a bažin, zatímco třetí mapa Akenash nás vrací do dějiště prvního dílu série, jen v podobě zhuntované zubem času. Prostředí jsou tak spolu s plížením nejsilnější stránkou série.
Teď potichu
Co se kradmého přístupu týče, tak jsou tu samozřejmě nějaké nové možnosti v rámci odemykaných schopností, kde sice nechybí stará dobrá chvilková neviditelnost, ale jsou tu i novinky. Třeba možnost posednout nepřítele a buď ho tak jen odvést z jeho pozice, ale klidně ho i přimět skočit do propasti.
Možností je spousta: od vracejícího se rozpouštění mrtvol přes vypouštění vlastních klonů odvádějících pozornost až po možnost vytvářet si vlastní místa znovuzrození. Nechybí ani interaktivní prvky prostředí, kde se můžete porůznu ukrývat, shazovat lustry či se jedovatě vyzvracet do jídla, což může být jediný způsob, jak se zbavit obrněných nepřátel.
Zástup protivníků není nejpestřejší, ale dokáže vás udržet bdělé. Na jedné mapě jsou to obyčejní i neobyčejní vojáci, na druhé mršiny obírající ghúlové a na třetí mí nejmíň oblíbení brouci s perfektním sluchem, ke kterým se zkrátka nemůžete přiblížit zezadu.
Když podlaha skřípe
Brouci mohou za mou největší frustraci, protože s jejich macatými královnami si to musíte vyříkat v přímém souboji, což je spolu s příběhem to nejhorší, co Styx přináší. Je to zkrátka opravdu čistě stealthová hra, kde je téměř vždy lepší utéct a schovat, než se se soupeři pouštět do křížku.
Boj totiž nemá žádnou hloubku, nemůžete se v něm nijak zvlášť zlepšovat, není patřičně responzivní a za mě je prostě a jednoduše zbytečný. Sahal jsem po něm jen tehdy, když jsem se prozradil jedinému typu protivníků a věřil jsem si, že ho upižlám, ale ani jednou jsem si takovou potyčku ani v nejmenším neužil.
To platí i o několika nepromyšlených situacích, kdy jsem například měl za úkol zastavit stroje, u nichž pracovali neagresivní dělníci, kteří na takovou skutečnost vůbec nereagovali a jeli si pořád dál svou animační smyčku.
Samozřejmě nepotěší ani momenty, kdy si prozkoumáváte otevřené mapy a zjišťujete, že jste se skutečně dostali někam příliš brzy a vlastně tam není vůbec co dělat. Nicméně zrovna tento příklad se mi později podařilo proměnit ve výhodu, když mě tam příběh konečně zavedl a já mohl využít nabytých znalostí – kde jsou jaké úkryty, kam vede ta či ona ulička.
Jako vždy ano, ale…
Styx: Blades of Greed není žádnou přelomovou hrou ani výrazně lepším zážitkem než jeho předchůdci, protože v nitru se toho vlastně tolik nezměnilo. Nicméně hra je pěkná (na poměry série), její mapy vyloženě dechberoucí, plížení stále uspokojivé, díky mnohým cestám kupředu a Styxovým zábavným schopnostem.
Pořád mě baví ten nabručený goblin s parádním dabingem i jeho „měkká“ stránka, když najednou cestuje s partou dalších postav, které by si zasloužily daleko víc prostoru, než dostaly.
Nevadí to ale tolik, protože příběh je stále jen nutnou kostrou zážitku, jehož masíčko leží ve výborně zvládnutém designu úrovní, jemuž jsou příjemným kořením prvky metroidvanie. Pro milovníky plížení je to pořád fajnová záležitost, která je ale stále tak béčková, jako byla už ve svých počátcích.
