Stranglehold

Inspektor Tequila je zpět

Chow Yun-Fat se ve hře Stranglehold totiž vrací do role inspektora Tequily a to znovu pod taktovkou fenomenálního režiséra Johna Woo. Přítomnost postavy vytvořené podle skutečného herce dodala hře tolik potřebnou autenticitu, kterou musí jiné hry pracně budovat virtuálními charaktery. Příběh se odehrává v Hong Kongu několik let po událostech v Hard Boiled. Tequila najde zavražděného policejního důstojníka, do toho mu unesou přítelkyni i s dcerou a kolem se poflakují ještě všeho schopného gangy a korupcí prolezlí úředníci.

Zápletka je skutečně spletitá, možná až příliš, ale pokud od ní očekáváte spoustu akce, střílení a hollywoodské efekty, budete nadšeni. V sedmi různorodých kapitolách navštívíte uličky velkoměsta, osadu pašeráků drog na pobřeží, průmyslovou čtvrť i luxusní residence milionářů. Na všech místech budete osamoceně šířit zkázu jako bůh pomsty a vašimi jedinými parťáky budou oheň a olovo.

Rozpačité začátky 

Co vás napadne jako první věc poté, co spustíte hru, je Max Payne, respektive jeho levná kopie. Stranglehold totiž je kopií Maxe Paynea a nemá cenu to nijak zastírat. Jen lze vypustit to slovíčko „levná“, protože hra skrývá několik překvapení, která odhalíte až časem a která nabízejí o trochu více než svého času dílo od chlápků z Remedy Entertainment.

Snad vás trochu uklidní skutečnost, že stavba pozdějších levelů se trochu mění, díky čemuž již kamera není tak zmatená a ovládání časem dostanete pod kontrolu. Mají to na svědomí dva základní fakty: zaprvé je design dalších levelů výrazně otevřenější, prostornější, čili kamera nekoliduje tak často s blízkými objekty a automatické překonávání překážek tolik neobtěžuje. Zadruhé se odemknou speciální akce, které hraní natolik zatraktivní, že prohřešky proti ovládání částečně odpustíte.

Max Payne na druhou

Základní podobnost Strangleholdu s Maxem Paynem spočívá v jeho provedení, které je nejvíce a nejčastěji na očích. Stylizace hry, pohybové animace, efekt zpomaleného času, to všechno nahrává kritikům. Během Bullet Time efektu (tady je to Tequila Time) můžete skákat různými směry a sledovat dráhy kulek, které s neochvějnou přesností zasahují určené cíle. Tento prvek neuvěřitelně proslavil už první díl Maxe Paynea a Stranglehold se chce na této popularitě přiživit. Designéři si však byli vědomi toho, že jenom s tímto přístupem by nemuseli uspět a proto přidali pár vlastních ingrediencí.

Stranglehold se zapíše do herních dějin fenomenální destrukcí. Je to také asi jediný skutečný next-gen prvek v jinak docela normální akční střílečce, ale je natolik podstatný, že ji přímo dramaticky vyzdvihuje z hladiny šedivého průměru někam hodně vysoko (a je také asi i důvodem nečekaně slabší grafiky).

Vývojáři sice nedokázali efektivně využít Unreal Engine 3 po grafické stránce, ale ten zbytek vymačkali snad na stopadesát procent. Jednotlivé scenérie jsou doslova přeplněny objekty, které můžete rozbít. Tam, kde u konkurence bývá zvykem maximálně okousat vnější části vybraných sloupů nebo rozbít nějaké bedýnky, lze ve Strangleholdu bortit hromady objektů na stovky a stovky střepů. Tato neuvěřitelná záplava trosek přitom nemá jakýkoliv dopad na framerate a vy můžete vesele pokračovat v šílené destrukci, aniž byste měli jakýkoliv problém zamířit. Všechno nakonec dojde až tak daleko, že se v mnoha situacích nemáte za čím krýt, což je opravdu něco nevídaného.

Ruku v ruce s perfektní destrukcí kráčí i fyzika, která sice už nepůsobí až tak zázračně, ale bezezbytku plní své poslání, bez níž by dojem nebyl tak ohromující. Jednoznačný kladem je její poměrně přirozené včlenění do herního světa. Občas sice narazíte na příliš okatě připravené fyzikální puzzle, ale až takové extrémy, jako ukazoval Half-Life 2, tu nehledejte. Tvůrci se soustředili hlavně na fyziku pracující bok po boku s destrukcí, takže pokud mluvíme o kolizích, gravitaci nebo odstředivé síle, pak téměř vždy ve spojitosti s ničením. Díky tomu vznikají dech beroucí scenérie, kdy i náhodný zásah jednoho nosníku vyvolá řetězovou reakci připomínající dopad letecké pumy.

Na konci cesty

Neposuzujte hru neposuzovali na základě xboxové demoverze, která nabídla první, asi nejméně povedený level. Po nějaké době si zvyknete na kostrbatější ovládání a lehce zmatenou kameru, a pak si již budete jen užívat dobře servírovanou zábavu. Ta totiž zpočátku nenabízí nic převratného, pouze klasickou akční střílečku okořeněnou dnes již běžně využívanou možností zpomaleného času, po krátké chvíli se však odkryjí nové vlastnosti hry, které ve spojení s propracovanou destrukcí působí jako balzám na nervy. Nezažijete sice absolutní herní nirvánu, to by bylo příliš bláhové si myslet – až tak dalece pár létajících trosek chyby v designu přeci jen nezachrání. Pobavíte se ale skvěle. I z toho důvodu vás možná bude mrzet krátká herní doba, která na nižší obtížnost nedosáhne ani osmi hodin.