Stranded: Alien Dawn

Rychlost, jakou se vyvíjí vaše kolonie v novém survivalu, je do značné míry úsměvná. Na druhou stranu je mnohem zábavnější už po pár hodinách hraní řešit zasíťování vašeho luxusního nového apartmánu než dokola zjišťovat, která z keříku utržená bobule vám způsobí běhavku.

Pacifista, spisovatel a vegetarián ztroskotají na neobydlené planetě

Nicméně na začátek. Na ten začátek, kde si zvolíte jeden ze tří scénářů a taky jedno ze dvou náhodně vygenerovaných prostředí. Vaše mimozemská planeta s agresivními brouky může nabírat buď mírnější zelenavé podoby se spoustou vegetace a chlupatých zvířat k domácímu ochočování, nebo o něco méně přátelské podoby pouštní, kde si musíte vystačit s nespočtem druhů kaktusů a kamením. V závislosti na dalším nastavení hry si pak můžete připsat výhody, jako například absenci agresivního hmyzu, čímž ze svého průchodu uděláte vlastně jen poklidný budovatelský simulátor bez nutnosti obrany.

Na planetu pak přijíždíte buď jako vojenská jednotka budující základnu, nebo jako parta podnikatelů se záměrem rozjet obchod a ve výsledku celou planetu koupit. Nejlépe vyznívající a ve výsledku nejsmysluplnější příběh je ovšem ten „základní“, kdy se vaše grupa dostává na neobydlenou planetu coby mezihvězdní trosečníci, kteří sem prostě nouzově plácnou svoje plavidlo a musí naložit se smolnou situací co možná nejlépe. Hra za trosečníky vyznívá nejlépe především z toho důvodu, že ať už na svojí planetě přistanete s citem a záměrně, nebo s ránou a omylem, vždycky začínáte se stejným málem, a většinu průběhu hry je vlastně shodná.

Nejprve si ale vyberete, kdo vám bude dělat společnost. Malou skupinku, čítající mezi čtyřmi a šesti postavami, skládáte z přednastavených osobností, přičemž jejich citlivé kombinování je klíčové. Každá postava umí něco lépe, něco hůře, něco nemusí zvládat vůbec. Ke každé také patří zásadní charakterové rysy a specifika, která dost významně ovlivní celý váš průchod hrou.

Zkušený medik, kterému zvedne náladu každá příležitost přinést stonajícímu jídlo či prášek, je třeba zapřisáhlým pacifistou. Takovým, který kategoricky odmítá třeba byť jen nakopnout nepřátelského brouka, jakkoliv mu aktuálně okusuje nohu a způsobuje četná zranění. Jistá dáma je zase životní optimistkou a její samotná přítomnost dělá lidem lepší den, ale představa, že by vzala do úst maso, je jí zcela cizí. A to opět až na hranici života a smrti, kdy raději zvolí vyhladovění před tím, aby spořádala chutnou porci broučí polévky. Někdo píše povídky, které dělají ostatním radost, jiný je nespavec ochotný vyvíjet po nocích zlepšováky. Trochu děsivý je pak týpek, kterému zvedne náladu blízkost smrti a boje.

Tak či tak vaše postavy během svých roků na neobydlené planetě (zkrácených na desetinu skutečného roku – tedy 36,5 dne) levelují, prožívají záchvěvy náklonosti a rozepře, občas euforicky oslavují nebo naopak upadají do nervových zhroucení, během nichž nezastavitelně jedí či rozbíjí nábytek, dokud je nepřijde někdo profackovat. Jsou to takové malé primadony a zajistit psychickou pohodu všech přítomných je jedním z primárních úkolů vás, velkého šéfa, který svou volnou kamerou na vše dohlíží.

V občas až pozoruhodně podrobných rozpisech můžete třeba nastavovat, kdy bude která postava pracovat, spát a bavit se, či jaké jsou priority postav pro jednotlivé činnosti, aby je práce bavila. Musíte také zajistit dostatek volnočasových aktivit, poskytnout důstojné ošacení a místo k žití nebo přísun rozmanité stravy. Z toho všeho totiž plyne mnoha faktory ovlivnitelná nálada, a co by to bylo za ztroskotání na neznámé planetě bez vidiny návratu domů, kdyby to tam člověka štvalo.

Koukej na brouky, extrahuj naftu z kravinců, vynalézej palivové články

Když jsou všichni spokojení, je čas na trochu pokroku. Můžete sice spát na kavalcích v přístřešku a opékat si na ohni nouzové dávky potravin, co jste si vzali s sebou, ale takhle moc prosperovat nebudete. Vaším prvním nejlepším přítelem se stanou trosky kosmických plavidel, které můžete očesat o cenné kovy a další nezbytnosti.

Nutně se také musíte seznámit s okolím. To znamená, že budete zkoumat stromy a zvířata, zjistit co se dá sníst, co se dá vypěstovat, co můžet v budoucnu posloužit k výrobě něčeho dalšího. Některá zvířata můžete ochočit a začít tak kariéru rančera, některá jdou dokonce vychovat, aby poslouchala na požádání.

Ještě o řád vyšší komplexnost hra nabírá v momentě, kdy začnete stavět plnohodnotné budovy, vývoj postoupí a tábor se začne elektrifikovat. Vedle toho, že musíte pomocí stožárů skutečně zasíťovat každou budovu, máte taky několik různých zdrojů energie, energetická úložiště a čidla, která to všechno ovládají. Například nedává smysl nechat konstantně běžet naftový generátor, když vedle něj průběžně vyrostly solární panely a hlavně baterie. Nastavíte tedy čidlo, které hlídá úroveň nabití a spustí naftový generátor až v okamžiku, kdy napětí baterie klesne. Stejně tak přece nenecháte nonstop běžet přímotop v místnosti na spaní, ale budete ho řídit teplotním čidlem nastaveným na komfortní teplotu.

Možností, jakými cestami se vydat k přežití a budoucí prosperitě, je strašná spousta a herní mechanismy jsou pozoruhodně obsáhlé. Podle trvanlivosti jednotlivých potravin a surovin rozhodujete, co se bude kde skladovat, musíte zajistit konstantní vývoj, rozvrhnout pěstování plodin a taky co a v jaké míře budou vaši úzkostliví mimoňové vyrábět. A že si toho zavyrábí spoustu, od primitivních tkanin přes zbraně až po mikročipy.

Zároveň se u výrobních řetězců vybarvují první neduhy. Je celkem logické, že svoje trosečníky/podnikatele/vojáky neovládáte napřímo. Vy vlastně jen řeknete, co se má udělat, a pajduláci si to zařadí na seznam, jenže jejich postup vytváření priorit občas značně kulhá. Jsou momenty, kdy nutně potřebujete mít něco hotového, ale všichni zrovna někde pobíhají, a tak nezbyde než prostě vzít někoho konkrétního a aplikací „mikro-managementu“ mu natvrdo říci, že má jít teď hned dělat to či ono.

Docela jednoduše se vám zejména na začátku hry taky stane, že svůj tým přehltíte úkoly, a pak strašně dlouho akcelerujete čas a čekáte, než se dostane na ty aktuální. Bohužel ve Stranded neexistuje nic jako komplexní seznam aktivit, takže když chcete některé zadané úkoly zrušit, nezbývá než koukat po zvýrazněných objektech a pěkně ručně odklikávat, že se tenhle strom nakonec porážet nebude. Naštěstí jde ale spousta aktivit automatizovat.

A pak jsou tu momenty, kdy byste svou bandu nesvéprávných idiotů nejradši nechali na pospas broukům. Typicky když někdo dostane hlad a radši sáhne po nouzovém potravinovém balíčku, zatímco hned vedle zanedlouho projde polévka, která se po zkažení prostě vyhodí. Jednou se mi taky stalo, že ke konci zimy, když už se zásoby potravin povážlivě tenčily, někdo odnesl skoro všechen zbytek broučího masa z lednice do krmelce pro dobytek. Jindy vám zase někdo nechá několik pracně nalezených nebo vyrobených kousků elektroniky venku na dešti.

Konkrétně tyhle díry v intelektu ale nemůžete přisuzovat mizerné AI. Pointa je v tom, že se vás hra snaží donutit ohlídat každý detail a jednotlivost vašeho hospodaření. V už řečeném nesmírně hlubokém nastavení totiž můžete třeba každé postavě specificky říci, co přesně může jíst, a co má naopak zakázáno, abyste předešli plýtvání jídlem. Stejně tak můžete úplně každému skladovacímu prostoru nastavit, co se v něm bude přechovávat, protože některým předmětům déšť a změny počasí nevadí, některé naopak potřebují sucho a stálou teplotu. Řízení detailů je tedy pro optimálně fungující kolonii nezbytné.

Mrtvej brouk, dobrej brouk

A kolonie samozřejmě nemůže fungovat ani tehdy, budou-li všichni kolonisté po smrti. Tu se jim průběžně snaží přivodit agresivní obyvatelé planet – krvežízniví brouci. Je jich několik druhů, a i když vám zejména ze začátku nebudou připadat tak úplně nebezpeční, není radno je podceňovat. Čím víc se rozroste vaše infrastruktura, tím zajímavější cíl pro brouky budete. Jak vás zároveň touha po objevování povede dál a dál od domova, narazíte i na víc dobře hlídaných hnízd. Přesto se ale občas vyplatí vydat se přímo do jámy lvové a bojovat, protože některé exkluzivní materiály jinde než v hnízdech nenajdete.

Boj je zároveň jediným režimem, kde budete svoje mimoně ovládat napřímo jako v klasické RTS strategii. Jde o osvěžující prvek, ale je znát, že mu tvůrci nevěnovali přílišnou péči. Jednak je tu malá variabilita nepřátel – brouci jsou stále stejní, liší se jen jejich počet, a ani v samotném boji nevymyslíte moc taktik. Mnohem důležitější je, jaké bojové statistiky vaši improvizovaní bojovníci mají, protože když dáte laserovou sniperku do rukou někomu, kdo většinu hry stál v srdci tábora u plotny, moc toho netrefí.

Většinou se tak budete snažit přímému boji spíše vyhnout a necháte obranu tábora na automatizované obraně v podobě plamenometů, pastí, min a útočných věží, střežících vstupy do betonových zdí. I když v hodně pozdních fázích hraní si můžete pořídit i speciality, jako například ozbrojené mechy.

Mnohdy zajímavější zpestření než boj přinesou různé nahodilé události. To, že se někomu zhorší astma, se kterým na planetu už přijel, není žádné velké haló. Ale když si na zahradě postavíte horkovzdušný balón, kterým můžete vypravit jednoho z osadníků na expedici za záhadným voláním, to pak jen vzrušeně čekáte, s jakou novinkou přijde zpátky. Velmi vzácně je to třeba další člověk do party. Stejně tak můžete přijít na metody, kterak komunikovat s lidmi tak venku. U Stranded jsem proseděl nemálo hodin ve vícero průchodech a myslím, že jsem pořád zdaleka neviděl všechna esa, která schovává v rukávu a nahodile vytahuje.

Právě ohromující komplexnost hry, která má stále čím překvapit a kde se může odehrát nespočet nejrůznějších scénářů, posouvá Stranded: Alien Dawn nad hranici průměru. Je to nesmírně propracovaná strategie, navíc oplývá hezkou a detailní grafikou, z níž občas nabýváte pocit, jako byste hráli za další postavu a prožívali útrapy mezihvězdných trosečníků společně s nimi.

Zároveň se ale hra nevyhnula některým chybám. Nad umělou inteligencí budete občas kroutit hlavou, stejně jako nad místy přehnanou útlocitností některých postav, které se právě hroutí z toho, že na mimozemské planetě není dostatečný výběr jídel pro vegetariány. Oproti maniakálně propracovanému mechanismu nálad potom působí ošizeně soubojový systém, kdy se zabíjení pořád dokola těch samých brouků změní v otravnou povinnost během čekání na nějaké pořádné zpestření.