Stellaris

Nejdříve si však musíme ujasnit jednu zásadní věc. Stellaris není běžná vesmírná strategie, kterých v herním hyperprostoru poletuje nespočet. I přes své galaktické zasazení a zjevnou inspiraci žánrem 4X je to pořád ten typ velkolepé strategie, na který jsme od Paradoxu zvyklí. Jen to možná zpočátku nezaregistrujete. Dostanete pár lodiček, domovskou planetu, na níž můžete stavět budovy, a kolem sebe spoustu hvězdných systémů, které jen volají po prozkoumání a obsazení. Někde za rohem na vás čekají konkurenční impéria a věčný koloběh války, diplomacie, podrazů a aliancí. Zkrátka zlatý standard vesmírných strategií. Rozejděte se, není tu nic k vidění.

Složitější, než se zdá 

Nebo s tím rozcházením přece jen ještě počkejte. Aspoň dokud nezjistíte podrobnosti o systému výzkumu, zahrnujícím tři rozdílná odvětví a náhodný výběr dostupných technologií. Taky by vás mohla zaujmout administrativní a vládnoucí stránka hry včetně demokratických voleb, změn zákonů a politických frakcí, v nichž má každý jednotlivý aktér vlastní agendu. Znalce Crusader Kings asi nepřekvapí, že můžete najednou ovládat jen velmi omezené množství planet a ze zbytku vytvoříte autonomní sektory spravované guvernéry. O podobných zlepšovácích a komplikacích by se sice dalo psát ještě pěknou chvíli, ale význam by zůstal stejný: tahle hra je složitější než na první pohled vypadá.

V žánru grand strategy ale nejde o nic neobvyklého. Taková nadměrná složitost obvykle zrovna nesvědčí uživatelským rozhraním, která mají sklon být nepřehledná, překombinovaná a občas i nepoužitelná. Není to však případ Stellaris. Stačí trocha trpělivosti a ve všech tabulkách a panelech se rychle zorientujete. Ano, šlo by vypíchnout některé naprosto nepochopitelné omyly. Například fakt, že občas musíte klikat přímo na hvězdné objekty a jindy zas na jejich o kousek dál umístěnou ikonu, zobrazující skutečnou polohu na mapě.

Vesmír je jen náhoda 

Hlavní filozofií celé hry je nahodilost. Při zahájení nové hry si můžete být jistí, že na vás čeká něco úplně jiného než posledně. Nenarazíte tady na klasický strom technologií, ale neustálý polo-náhodný výběr včetně “vzácných” technologií. To je ale teprve začátek. Náhodně generované jsou i všechny rasy a impéria, které potkáte - od zahraniční politiky přes vzhled, jazyk a systém vládnutí až po preferovanou výzbroj nebo metodu mezihvězdného cestování. Je to, jako když si Harvey Dent hodí mincí - buď máte za sousedy mírumilovné, spirituálně zaměřené, ještěrky, nebo se vás obří hyper-agresivní papoušci pokusí uklovat k smrti a zotročit vaše ženy a děti. 

Nejspíš si umíte představit, že takový systém dokáže hru pořádně oživit. Zvlášť, když si můžete vytvořit vlastní rasu ze všech možností, které hra nabízí. Vést nemilosrdnou křížovou výpravu zaměřenou na rozšiřování ateismu a demokracie, nebo se radši izolovat ve svém koutku galaxie a uctívat božského císaře, to jsou hodně odlišné herní zážitky a je zábavné snažit se vcítit do někdy dost bláznivých národů, které vaše fantazie vyplodí.

Má to však jeden pořádný háček. Všechny tyhle kombinace a variace na papíře vypadají skvěle, ale při hře je v konečném důsledku většinou můžete téměř ignorovat. Stačí jen dávat pozor, jestli náhodou zdáli neslyšíte zlověstné cvakání stovek zobáků a vřeštění “Polly potřřřebuje vrrraždit.” Zbytek všech nuancí včetně náboženských a politických rozdílů se promítne do bonusu nebo postihu pro vaše vzájemné diplomatické vztahy. Všechny vlastnosti jsou navíc tak nějak rozumné a předvídatelné. Zkrátka a dobře nemůžete narazit na civilizaci, která by s oblibou obývala hořící vulkány, naprosto odmítala se s kýmkoliv bavit a byla by sexuálně přitahována fialovou barvou. Což je přece jenom trochu škoda…

Pohádky z hvězdné kapsy 

Pocit objevování nového, nečekaného, neznámého a lehce absurdního vesmíru vám nenabídnou náhodné technologie, ani náhodné rasy. Přesto se Stellaris daří přesně takový pocit pravidelně navozovat pomocí nejzásadnější odbočky z klasické grandiózně strategické dálnice. Jde o anomálie, hojně rozeseté po celém vesmíru. Tyhle události můžou a nemusí mít velký efekt na samotnou hru. Občas vám přidají pár surovin, jindy vám nabídnou celou sérii úkolů ke splnění nebo ignorování, ale především jsou naprosto výtečně napsané a bez výjimky úžasně nápadité.

Můžete třeba narazit na obrovské rýhy v povrchu planety. Vaši vědci pak vyluští, že je tam vyryl znuděný pašerák před miliony let, když chtěl někam zaznamenat svůj životní příběh. Dostanete pár bonusových bodíků do výzkumu, ale o to snad ani nejde. Mnohem důležitější je, že tohle je objev hodný Jamese T. Kirka nebo Jacka O’Neilla. I ve chvíli, kdy na vás budou starosti spojené se správou mezihvězdného impéria doléhat s největší tíhou, vaše tvář se rozjasní při pohledu na novou zprávu oznamující nález další zajímavé anomálie.

Tohle je pravý opak způsobu vyprávění příběhu než “udělej/vymysli si sám”, který Paradox obvykle preferuje. Práce očividně velmi nadaného týmu scenáristů však vůbec nepůsobí mimo mísu. Naopak, je to jedno z nejpříjemnějších zpestření hratelnosti. Navíc se v nich promítá charakter vašeho impéria způsobem, který lze těžko simulovat čísly a procenty na kampaňové mapě. Co se například stane, pokud objevíte neocenitelný artefakt pradávné civilizace starý miliardy let? Pokud je vaše civilizace materialistická, vybudujete kolem něj turistickou destinaci. Ale jestli místo prachbídného konzumu preferujete pánaboha nebo jiné nadpřirozené tentononc, možná daný kus opracovaného šutru radši budete uctívat. 

Příjemné, nikoli dechberoucí 

Je pravda, že Stellaris bude v očích některých hráčů srážet na kolena nejasné umístění mezi velkolepou strategií a klasickým 4X kusem. Tahle dualita, ze které pramení síly i slabiny celé hry, se asi nejvíc promítá v podmínkách vítězství. Nějaké sice ve hře najdete, ale jsou omezené v podstatě pouze na vojenské dobývání ostatních států. Na diplomatické nebo kulturní vítězství si můžete nechat zajít chuť. Co dělat, když válčit s nikým nechcete? Inu, musíte dané podmínky vítězství prostě ignorovat a hrát si tak, jak se vám zlíbí. V ostatních hrách od Paradoxu koneckonců taky na žádné takové požadavky nenarazíte a musíte si je vytvořit sami.

Tak, jako jste si v Crusader Kings II stanovili, že pro České království získáte přístup k moři, si tady musíte říct, že vytvoříte největší a nejpřátelštější alianci, jakou kdy galaxie spatřila. Hra bohužel vaši úžasnost přímo neuzná a poplácat po zádech se tak musíte sami. Existující podmínky vítězství, které jednoznačně upřednostňují vojenskou sílu, vyvolávají dojem, že je tvůrci do hry přidali na poslední chvíli, aniž by se pořádně zamysleli nad důsledky svého rozhodnutí.

Přes všechny přešlapy tohoto typu existuje ještě palčivější problém, který si nejspíš uvědomíte až po mnoha hodinách hraní, nebo to pro vás problém vůbec nebude. Zdá se, že Stellaris slibuje víc než je ve výsledku schopná splnit. Se všemi těmi skvělými nápady se přece jen dalo zajít ještě dál. Žonglování s živoucí a myslící galaxií je většinu času pouze příjemné a nikoli dechberoucí. Pokud však tohle omezení hned zpočátku akceptujete, čeká vás nádherná, zábavná, napínavá a nápaditá jízda mezi hvězdami, která je doslova přeplněná kvalitním obsahem.

Svědčí o tom i fakt, že není potřeba rozebírat soubojové a diplomatické nuance, protože v těchto ohledech se Stellaris příliš neliší od svých 4X vesmírných kolegyň. Vůbec vám nebude zatěžko ignorovat beztak rychle opravované technické nedostatky a pár frustrujících rozhodnutí při designu uživatelského rozhraní. Stellaris se totiž daří zachytit něco, co je esencí každého pořádného vesmírného dobrodružství: napětí, překvapení a současně strach i radost z neznámého.