Stellar Blade

Stellar Blade vypráví příběh o zničené Zemi, na jejímž nehostinném povrchu se potulují nebezpečná a vpravdě odpudivá monstra jménem Naytiba. Stáváte se EVE, členkou elitní výsadkové jednotky, která je vyslána z orbitálního útočiště na povrch, aby se s hrozbou vypořádala ohněm a mečem, tedy především tím mečem. Úvodní mise nedopadne úplně podle představ, EVE přijde o podobně vnadnou kolegyni a asi by sama skončila špatně, nebýt záhadného cizince, který ji na poslední chvíli zachrání.

Příběh... tu je

Už z úvodního popisu jde jasně cítit, že si Stellar Blade půjčuje hodně motivů z Nier: Automata, a tento dojem se ve mně v průběhu hry jen prohluboval. Bohužel musím hned na začátek uvést, že příběh jaksi postrádá osudovou melancholii Automaty a hlavně je tak zoufale předvídatelný, až jsem při „velkém odhalení“ nevěřícně zíral na obrazovku, že se tvůrci nevytasili s něčím chytřejším a opravdu vám servírují zvrat, který je celou dobu nabíledni, jež ale maskují jako velké překvápko.

Příběh rozhodně není důvodem, proč Stellar Blade věnovat pozornost. Navíc je ve finální fázi už poměrně úmorně natahovaný (asi třikrát jsem měl pocit, že tohle už ale fakt opravdu musí být finální boss) a možná jsem skutečně okoralým cynikem, ale ke skromnému komornímu ansámblu jsem si nenašel velký vztah.

To ostatně platí i pro samotnou EVE, která se bohužel v průběhu hry nevymaní z polohy chodící erotické hračky a výsledku by možná pomohlo, kdyby autoři věnovali obličejovým animacím stejnou péči, jako fyzice pohupujícího se pozadí. I já mám rád velké zadky a nemohu lhát, jak kdysi prohlásil jeden moudrý člověk se šlechtickým titulem. Je ale až na pováženou, jak děsivě malou pozornost jsem poměrně brzy začal věnovat vzhledu hlavní hrdinky i celé její osobnosti, protože to zkrátka nebylo důležité.

K meritu věci

Důležité jsou tady totiž souboje, na nich zážitek ze Stellar Blade stojí a padá a NAŠTĚSTÍ v tomto ohledu odvedli vývojáři skvělou práci. Přiznávám, že počátky pro mě byly trochu krušné. Mám s rytmickou přesností při parírování docela problém, ale jakmile se mi zdejší principy dostaly do krve, začal jsem si Evino řádění zatraceně užívat.

Přestože je EVE elitní bojovnicí, na počátku hry toho moc neumí a musíte se spokojit s klasickou trojkombinací krytí, úskoků a odrážení útoků. Stellar Blade má ale až překvapivě bohatý sad košatých stromů schopností, a tak se v průběhu hry naučíte nejen nové dovednosti usnadňující přežití, ale také dvě sady útočných skillů (Beta a Burst). Později také získáte palnou zbraň na dálku, ale i možnost spustit jakýsi ultimátní vražedný mód, ve kterém na omezený čas pácháte zvýšené poškození bez starosti o vlastní kejhák.

Vaši nepřátelé mají kromě ukazatele zdraví a štítů ještě určitý počet, řekněme obranných bodů, které jim postupně ubíráte přesným odrážením útoků, a když je vypotřebujete, můžete jim zasadit epický finisher (který je třeba nezabije, ale aspoň jim ukousne podstatný kus zdraví). Mimo to se přirozeně musíte naučit, které útoky nelze blokovat. Brzy přibydou i skilly, které vám v přesný moment umožní přesunout se za protivníka, případně od něj odskočit a na moment jej omráčit.

Dvě sady speciálních útoků, tedy Beta a Burst, se postupně nabíjejí využíváním zvláštních pohybů, ať už jde o přesné úskoky zpomalující čas, nebo efektní odrážení útoků, při kterém létá elektrická energie všemi směry. Postupem času vám i zdánlivě hroziví běžní protivníci přestanou dělat vrásky a dosud problematické skupinky budete zvládat s prstem v nose.

Přesto se nemohu ubránit pocitu, že má Stellar Blade občas problém vyrovnat obtížnost, respektive s nečekanými nárůsty náročnosti. V určité fázi se hra stane příliš jednoduchou a i zásadní příběhové bossy je možné porážet na první pokus, ale následně přijde až absurdní „schod“, klidně v nějaké nepovinné aktivitě.

Je třeba zmínit, že vám hra dává poměrně velké množství nástrojů, s nimiž si úděl válečnice usnadnit. EVE u sebe může nosit velké množství léčiv, lze také najít či zakoupit speciální předmět, který vám v případě smrti v souboji dá ještě jednu šanci. Arzenál pak ještě doplňuje soustava různých granátů a min, ty jsem ale v soubojích využíval jen minimálně.

Jak už jsem zmínil: Hrdinka dostane dokonce i zbraň na dálku s několika typy munice, i ta byla ale v případě mého herního stylu výrazně upozaděna. Vývojáři si jejího malého vlivu zjevně byli vědomi, a tak v rámci hry narazíte na několik pasáží, kde se střílení stane vaší jedinou útočnou variantou. Překvapivě to docela funguje, i když jsou tyto fáze nakašírované tak, aby protivníci dostávali o poznání větší poškození, než je tomu v otevřeném světě.

Do divočiny

Ano, Stellar Blade má (polo)otevřený svět. Po poměrně lineárním úvodu se hra rozprostře do větších lokací, kam se budete vydávat z centrálního městského hubu a plnit v nich kromě hlavních i vedlejší úkoly. Musím říct, že v této fázi moje nadšení poněkud opadlo, protože hře citelně klesne tempo a úkoly, jichž se máte zhostit, lze zpravidla zahrnout do množiny „přines/zjisti, co se stalo/zabij“.

Vedlejší aktivity nicméně plnit chcete a do jisté míry musíte, protože jinak se vám nebude dostávat zkušeností, peněz ani materiálů na vylepšování vlastního vybavení. Upřímně chápu, že tím teď namíchnu sortu hráčů, která za své peníze chce co nejdelší zážitek, ale vůbec by mi nevadilo, kdyby byl Stellar Blade přímočarou rubanicí do deseti hodin bez zbytečných okolků, tak jak to hry uměly ještě v předminulé generaci. 

Žánrovou samozřejmostí je množství skrytých míst, ve kterých můžete najít buď sběratelské plechovky dávno zapomenutých nápojů, případně možnost zvýšit si maximální zdraví, nebo měřák energie na spouštění speciálních útoků. Autoři Stellar Blade jsou také zjevně neléčenými grafomany, a tak je hra prošpikována obrovským množstvím různých vzkazů, záznamů a tak dále. Naštěstí jsou většinou krátké, a tak jejich čtení neničí tempo ještě víc.

V rámci úrovní budete narážet na poměrně hojně rozmístěné checkpointy, kde si můžete odpočinout (doplní se tak základní léčiva a zdraví, ale oživí se nepřátelé vyjma bossů), hra ale nemá souls mechanismy a pokud zemřete, trest prakticky neexistuje, nebo jsem jej aspoň nezaregistroval. V táborech si také můžete nakoupit nějaký proviant, využít možnost rychlého cestování, případně si pustit některou z tklivých asijských písniček.

Stellar Blade nejlépe funguje v přímočarých pasážích, které nechávají zářit to nejlepší, co hra nabízí, tedy soubojový systém. V jádru jde o nesmírně zábavnou rubačku, na které je ale zároveň vidět jistá nezkušenost vývojářského týmu. Popravdě řečeno, i když jde v tuto chvíli o exkluzivitu pro PlayStation 5, rozhodně nečekejte takovou míru preciznosti, jakou nabízí first party studia, ostatně ani s výše zmíněným soubojem s Lies of P hra nevychází vítězně zkrátka proto, že není tak designově dotažená.

Zcela jistě jste i vy zažili situace, kdy vás hra baví a přijde vám v mnoha ohledech parádní do té míry, že ji doporučujete kolegům i kamarádům, ale zároveň se v ní nachází ohromná spousta prvků, které vás dokonale vytáčejí. Stellar Blade je pro mě právě takový. Usedal jsem k němu vždy s chutí a radostí, často jsem se ale chytal za hlavu nad bizarně archaickými designovými rozhodnutími.

Může jít o quick-time eventy v soubojích s bossy, může jít o nutnost do zblbnutí opakovat až příliš dlouhou cestu k bossovi, během které se nic nestane. Platforming, kterému ovládání není úplně ideálně přizpůsobené nebo třeba takovou kravinu jakou je neviditelný tekutý písek UPROSTŘED trosek města. Samozřejmě k nerozeznání podobný okolním dunám, který vás s jistotou zabije i v momentě, kdy jste v něm jen po kotníky. Nespočtu, kolikrát jsem v jisté scéně omylem uskočil do vražedného laseru kvůli kameře a nechám si pro sebe, jak moc mě iritovala pasáž s úprkem před plasmovými kanóny, kterou se prostě musíte naučit nazpaměť, protože jediná chyba znamená okamžitou smrt. A není to zábava.

Přes tohle všechno je skvělé, když vás Stellar Blade postaví do arény proti ohyzdnému mutantovi a nechá vás udělat z něj ještě ohyzdnější fašírku. Nebo když pro vás protivníci v otevřeném světě přestanou představovat větší nebezpečí a s arogantním úsměvem je po desítkách pošlete na onen svět. Sním o světě, ve kterém zas budeme dostávat víc her bez zbytečné omáčky a nabubřelých prvků, které v konečném důsledku začnete podezírat z pouhého protahování herní doby.

Co se týče technického stavu, nabízí hra na PlayStationu 5 tři režimy zobrazení: Quality (nepoužitelné, příliš pomalé), Performance s 60 FPS a prostřední Balanced pro majitele 120Hz obrazovek. Právě na Balanced s 40 FPS jsem Stellar Blade absolvoval já, framerate většinu času drží a postačuje, byť jsem v některých pasážích zaregistroval krátké poklesy, nikdy ovšem v soubojích. Hra vypadá slušně, už v preview jsem ji přirovnával k Devil May Cry 5, největší chválu si zaslouží originální nepřátelé. Některá prostředí (například velká poušť) jsou nezajímavá a popravdě ošklivá, naopak futuristická pozdější fáze hry nebo i zničené město na samém začátku se mi líbilo, stejně jako špinavý cyberpunk poslední vzdorující osady. 

Pochválit musím i design některých NPC, která by s klidem zapadla do gangu Maelström v Night City, což je asi dobře, protože obličejové animace autorům moc nejdou. Svou EVE si můžete obléknout do slušného množství různě odhalujících oblečků. Pro puritány je tu teplákovka, chlípní hráči zas ocení plavky s králíčkovským ocáskem, případně možnost EVE svléknout do přiléhavého overalu tělové barvy, který zakrývá jen to nejnutnější, ale zároveň vás zbaví štítů. Je to náplast za neexistující těžkou obtížnost. Můžete jí také měnit účesy, náušnice nebo brýle.

Občas (skutečně jen občas!) se mi stane, že i do her, na které jsem se těšil a které jsem si k recenzi sám vybral, se musím nutit. V případě Stellar Blade se to nestalo ani jednou, a navzdory mnohé kritice jsem si svůj čas s EVE užil, balast se nakonec naučil ignorovat a hra mě mimo jiné inspirovala k tomu, abych si po letech znovu připomněl Sekiro. Na mainstreamový debut odvedli korejští vývojáři skvělou práci a snad dostanou příležitost udělat pokračování, které se designovým minelám zvládne vyhnout.