Steelrising

Poslední Greedfall ale naznačil, že by se tým snad konečně mohl nadechnout k něčemu skutečně pamětihodnému. K novince jménem Steelrising se navíc oči hráčů upínaly nejen kvůli nevšednímu zasazení, ale i proto, že Spiders tentokrát hodlají zkoušet populární model moderních akčních RPG. Zkrátka si udělat svou vlastní soulsovku.

Vznikl z toho konečně ten průlomový hit? Bohužel ne. Je to slušná hra na pomalé září? Bohudík ano.

Jste Aegis, zázračný automaton (zdráhám se použít slovo robot, na to milá Aegis až příliš připomíná loutku) ve službách Marie Antoinetty. Píše se rok 1789 a Ludvík XVI., opilý mocí a poblouzněný našeptáváním zlotřilého hraběte Cagliostra, potlačil francouzskou revoluci za pomoci armády strojů, které mu poskytl zmíněný okultista. Paříž je v plamenech, na ulicích se válí mrtvoly a z domů se ozývá štkaní, zatímco tajná skupina nesourodých osobností kuje pikle a přemýšlí, jak nastalou situaci zvrátit. Uvězněná Antoinetta vás vysílá na cestu plnou útrap a nakonec bude na vašich bedrech ležet osud celé země.

První setkání hrůzu nahání

Napřed malé varování: Steelrising činí neskutečně špatný první dojem. První minuty, které strávíte v rozhovoru se dvěma urozenými ženami, se místo sledování děje budete nejspíš chvílemi vysmívat, chvílemi spílat naprosto otřesným obličejům, které nemají ani ve středněrozpočtové produkci roku 2022 co dělat. To se bohužel nezlepší po celou dobu hry a až na výjimky jsou obličeje komicky hrozné.

Když jsem pak poprvé dostal Aegis pod kontrolu a udělal jsem s ní prvních pár kroků, musel jsem se smát (se slzami v očích) znovu. Ačkoli chápu, že máme v rukou neživou bytost z kovu a dřeva (?), pohybové animace jsou k popukání a připomínají kombinaci rychlobruslení a dávné freewarovky QWOP. Dobrou zprávou je, že jsem si na to v průběhu hraní zvykl a po čase už mi to nebylo divné.

Prvnímu dojmu nepřispívá ani fakt, že nepřátelé, na které v úvodních hodinách narážíte, jsou zoufale nudní, jejich pohyby jsou taktéž směšné a vůbec nepůsobí hrozivým dojmem vražedné hordy, která potlačila boj za svobodu, rovnost a bratrství. Vypadají jako zmatení brundibáři, kteří se legračně batolí po okolí, a pokud vás zmerčí, splaší se jim kladiva a začnou se kolem sebe divoce ohánět.

I tohle se naštěstí postupem času zlepší a v pozdějších fázích se výtvarné oddělení Spiders odbrzdí k docela působivým výkonům. Jenže v době, kdy je srdéčko hráče nutně zapotřebí zaháčkovat, tedy asi v prvních deseti minutách, to Steelrising úplně nezvládá a dlouho jsem dumal nad tím, jakou známku nakonec dám, protože i osm let staré (a veskrze průměrné) Bound by Flame od téhož studia dělalo podstatně lepší první dojem.

Jak už jsem zmínil na začátku, Steelrising je v jádru souls hra, což ale hráče, kteří tento žánr nemají rádi kvůli náročnosti, nemusí samo o sobě odrazovat, a to hned ze dvou důvodů. Jednak se nejedná o kdovíjak náročnou hru a ve druhé polovině byla moje Aegis tak silná, že jsem většinou soubojů (včetně bossů) procházel na první pokus, jednak se vývojáři rozhodli učinit kroky k tomu, aby si jejich hru mohl užít skutečně každý, a přidali velmi široké možnosti nastavení obtížnosti, včetně de facto příběhového režimu s nesmrtelností. Tím zajistili, že hrou projde kdokoliv. S trochou nadsázky se dá říct, že skutečná výzva leží v lovení achievementů: Jeden z nich například velí, abyste celý příběh absolvovali bez použití léčivé olejničky, což už může docela zatopit.

Jako doma

Základní hratelnost je v rámci žánru velmi tradiční. K dispozici máte lehký a těžký útok, uskakování, každá zbraň má navíc nějakou speciální funkci nebo zvláštní typ útoku – některé vám poskytují krytí, jiné zase třeba divoké víření čepelemi, které zraní více protivníků naráz. Zbraní není takové množství, jak je zvykem u japonské konkurence, na druhou stranu jsem nedostatek nepociťoval, zejména proto, že jsem relativně záhy našel kombinaci, která mi plně vyhovovala a do konce hry už jsem neměl žádný důvod ji měnit.

Na začátku hry si vyberete, zda se chcete specializovat spíše na sílu, nebo na obratnost, případně na využívání alchymie. Mnou zvolená akrobatka s rychlými útoky a množstvím kritických zásahů začala brzy porcovat všechnu kalenou ocel, která se jí dostala pod ruce. Soubojový systém sice postrádá jistou pevnost a ucelenost (hledám marně český ekvivalent anglického „tightness“), kterou mají třeba hry od FromSoftware, v kontextu Steelrisingu to ale nevadí, protože se prakticky nikdy nedostanete do situace, která by byla natolik náročná, že by vyžadovala strojově přesné načasování a dobře naplánované útoky. Úhrnem se dá říct, že Spiders vytvořili velmi casual akční RPG, které co do obtížnosti leží hluboko pod dalšími Souls klony, jako je třeba The Surge.

Další standardní prvky hratelnosti zahrnují typické checkpointy, na kterých si můžete vylepšit své statistiky, případně výzbroj, a taky nakoupit proviant v butiku. Samozřejmě platí, že se v tu chvíli oživí všichni nepřátelé vyjma bossů a doplní se vám léčivé olejničky. Aegis má také čtyři sloty na speciální čipy (?), která jí dávají různá vylepšení, třeba zvyšují počet HP nebo šanci na kritický zásah. Ty mají různé stupně kvality, a tak musíte i zmíněné sloty postupně vylepšovat hledáním klíčů. Možná i tady leží kámen úrazu špatně vybalancované obtížnosti, protože jsem alespoň pocitově získal skutečně silná vylepšení velmi brzy.

Hra vás také velkoryse zásobuje nejrůznějšími posilujícími lektvary, případně útočnými granáty s elementálním nábojem. Zatímco granátů jsem v průběhu hraní několik hodil, obranné elixíry jsem nepoužil ani jednou a nemám pocit, že bych o něco přišel. Podobně zbytečné jsou kamínky, kterými můžete lákat nepřátele: Padouši se nikdy nevyskytují na jednom místě v takovém množství, aby mělo smysl roztrhávat skupinku, a když, tak vám vždy pomůže velmi slabá umělá inteligence.

Docela zajímavým nápadem je správa staminy. Pokud si nedáte pozor a během lítého souboje vyplácáte celý objem, musíte ve správný moment použít chlazení. Pokud se vám to stane několikrát za sebou, Aegis na okamžik zmrzne a bude bezbranná vůči příchozím útokům. Zážitek s jiným buildem se může lišit, ale moje obratná sekačka s tím neměla žádný zvláštní problém. Asi budu za Dex buildy odteď hrát i v ostatních hrách, už Elden Ring mě nalomil, abych opustil své obvyklé siláky, Steelrising mě nahlodalo ještě víc.

Historické osobnosti v nesnázích

Děj se odehrává v Paříži a blízkém okolí, nejde ovšem o jeden ucelený otevřený svět, ale o sadu více či méně rozsáhlých lokací. Podíváte se do zmasakrované venkovské vesničky, ale i do temných ulic hlavního města, navštívíte zámečky, průmyslové oblasti, budete poskakovat po loďkách na řece a zamíříte i do dolů, kde se skrývá pisálek Marat.

Když už jsem to nakousl, ve hře figuruje velké množství skutečných postav. Kromě těch již zmíněných je to třeba markýz de Lafayette, Maximilien Robespierre, Jacques Necker a další. Kromě základní příběhové linie hra obsahuje i množství vedlejších úkolů pro jednotlivé hráče na politické šachovnici a v některých momentech budete postaveni před rozhodnutí, která ovlivní další děj.

Ačkoli příběh vychází ze skutečných událostí a využívá opravdové historické postavy, je opepřen notnou měrou vědeckofantastických motivů kombinovaných s ezoterikou a okultismem, kterými vývojáři vysvětlují, jaký je vlastně původ strojů. Fanoušky přímočařejších příběhů určitě potěší, že na rozdíl od žánrových vzorů vyprávějí Spiders daleko jasnější a méně zašmodrchaný příběh, který nemusíte skládat ze střípků jako mozaiku. Charaktery jednotlivých postav, s nimiž budete jednat, jsou docela slušně napsány a musím říct, že ve mně občas hlodal červíček pochybnosti, komu důvěřovat a jak se nakonec rozhodnout.

Plnění vedlejších úkolů a plynulou hratelnost nicméně narušuje jeden podstatný zádrhel. Aegis se v průběhu hlavní příběhové linie naučí několik speciálních pohybů, které jí umožní dostat se na dříve nepřístupná místa. Design úrovní nicméně nedává vždy dost dobře najevo, kam se v daný moment dostat můžete a kam ne. Navigace po úrovních je už tak občas pekelná, protože nemáte k dispozici mapu, jen kompas, který ukazuje, kde leží váš další cíl. Ne vždy také máte jasno v tom, jestli některý z vedlejších úkolů můžete splnit už nyní, nebo až v momentě, kdy dostanete třeba vystřelovací hák nebo možnost vykopávat dveře. Bohužel Aegis ani nijak nezmíní, že by se tam nebo onam měla vrátit později, což vede k dlouhým minutám frustrujících pokusů bez kýženého výsledku.

Zábava, ale s výstrahou

Navzdory skutečně špatnému prvnímu dojmu a výtkám, které zazněly v předchozích odstavcích, jsem se docela brzy začal u hry (upřímně, k vlastnímu nemalému překvapení) solidně bavit. Steelrising není žádný epos, na který bych dlouhodobě vzpomínal, funguje ale jako docela kvalitní jednohubka se slušně napsanými postavami a tak akorát dlouhou herní dobou, která nepřesahuje patnáct hodin.

Jsou tu ale neobroušené hrany, které hře brání v cestě k vyšším metám. Na zásadní technické problémy jsem nenarazil, grafika je ovšem extrémně nevyrovnaná. V některých momentech hra vypadá docela hezky, jindy je zase zcela odpudivá (zdravím finále v zahradách), a totéž se dá říct o dabingu.

Hrál jsem na PlayStationu 5, který nabízí tři varianty zobrazení, klasicky s důrazem na kvalitu, na rozlišení a na framerate. Třetí zmíněná je podle mě jediná použitelná, bohužel s ní ale přichází největší míra rozmazání obrazu, které je skutečně citelné. Rozhodně při hraní nebudete mít dojem, že hrajete hru pro současnou generaci konzolí.

Některé nápady jsou zcela nevyužité. Sice si například můžete přes dveře či okna povídat s vyděšenými obyvateli Paříže, ale prakticky to k ničemu nevede. Hudba ve mně žádný zvláštní dojem nezanechala. Co mě ale zaráží zdaleka nejvíc, je fakt, že co se produkčních hodnot týče, působí Steelrising ve srovnání s tři roky starým Greedfallem jako krok zpátky.

Po celou dobu psaní pořád ještě přemítám nad finální známkou. Zatímco po hrozných prvních minutách jsem byl přesvědčen, že se nad padesát nedostaneme, teď, po několikadenním uležení dojmů, sahám výš, ale se zdviženým prstem a především proto, že mě tenhle neobroušený diamant zkrátka dost bavil.

Přesto se nemohu zbavit dojmu, že Steelrisingu to bude nejvíce slušet v Game Passu, kam podle mého názoru velmi rychle zamíří (stejně jako do slev), a pokud vyloženě nespěcháte na výlet do revoluční Paříže, asi bych vám doporučil, abyste nějaký čas počkali.