SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech
SteamWorld Quest není tak vyšperkovanou hrou jako předchozí tituly ze stejného univerza, přesto má co nabídnout. Jednoduchý, ale chytrý soubojový systém, typický humor v typické grafice, spoustu možností optimalizace vašeho herního stylu. Chybí ale originalita a přebývá monotónnost. Ve výsledku jde o dobrou karetku, na kterou si za pár měsíců nevzpomenete.
Studio Image & Form nás dříve potěšilo výbornými kousky SteamWorld Dig 2 a SteamWorld Heist. Dvě naprosto odlišné, originální a prostě skvělé hry, které jsou zasazené do jednoho krásného, vtipem nacucaného světa. Že nás bude zajímat i SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech, jsme věděli ještě před jejím oznámením. Cokoliv se značkou SteamWorld vyvolává absurdní touhu. Novinka ji sice uspokojila, ale po předchozích zkušenostech jsme čekali přeci jen víc.
Rukopis studia je zde patrný úplně všude. Krásná malovaná grafika, pazvuky robotů místo srozumitelné řeči, svébytný humor, mechanismy, které neklopýtnou. Hand of Gilgamech je dobře fungujícím soukolím, ve kterém se roztáčí obří kolo s karetními souboji dodávající energii mnohem menšímu kolečku s RPG prvky a příběhem.
Pro jednoduchost bychom se hru nebáli přirovnat k loňskému Thronebreakerovi, i když tu není tolik příběhů a jiných než karetních prvků. Gilgamech je ale díky tomu přístupnější. Dá se říct, že Gwent je pro SteamWorld Quest tím, čím je Magic: The Gathering pro Gwent. Pravidla hry pochopíte hned po prvním souboji a nic vám tak nebrání okamžitě rozvíjet různé styly hraní.
Základem všeho je vaše parta hrdinů skládající se ze tří osobitých robotů s mnoha úsměvnými problémy. Trojice se vám postupem hrou rozšíří o další nalezené duše, ale s sebou do bitevní vřavy v drsném plechovém středověku můžete vzít vždy jen tři z nich.
Každý má vlastní sadu karet, z nichž musíte zvolit přesně osm. Trojice balíčků se smíchá v jeden jediný, čímž se otevírá prostor mnoha a mnoha kombinacím. Karty jednoho mohou být silnější, jsou-li zahrané po kartě patřící jinému hrdinovi. Na ruce máte vždy šest karet a až tři z nich můžete zahrát v každém kole. Ze zbylých můžete standardně dvě odhodit a dobrat místo nich nové.
Tím se hezky omezuje náhoda v dobírání karet, ale zároveň jde o silně taktický mechanismus, jelikož jiným způsobem se karet nezbavíte. Opomenutí vyhození plevelu znamená, že i v dalším kole máte z poloviny stejné možnosti. Ale to může být zároveň žádoucí.
Minimalistický deckbuilding
Pokud zrovna nemáte karty různých hrdinů, které se navzájem kombinují, můžete cílit na zahrání tří karet jednoho hrdiny. Tím se totiž do řady efektů přidá zdarma čtvrtý a rázem jste ve značné výhodě. Nové karty dostáváte jako odměny postupem hrou, můžete je najít v dobře ukrytých truhlách nebo si je vyrobit z nasbíraných surovin u velmi kočovného obchodníka.
Stávající karty můžete zase vylepšovat, hrdiny můžete vybavit několika předměty, pořídit si léčivé lektvary i různé jedy (ty se mimochodem hrají místo karet, takže zejména léčení znamená znatelné zdržení). Zkrátka je toho opravdu hodně, čím si přizpůsobujete hratelnost na míru a snažíte se docílit ideální kombinace tří hrdinů.
My si rychle zvykli na zeleného léčitele, modrou alchymistku rozdávající rány různých elementů (nepřátele mají totiž často imunitu vůči všem možným typům útoků) a svižného samuraje, který používá různé masky k aktivování zajímavých upgradů svých útoků. Zvykli jsme si na ně natolik, že jsme s nimi projeli celou hrou a byli jsme jen párkrát donuceni ke změně strategie, ne však hrdiny.
Jen jednou jsme narazili na vyloženě neporazitelného bosse, jehož pokoření mělo naštěstí jednoduché řešení – znovu projet několik předešlých úrovní, kde jsme navíc našli dříve nenalezené truhly. Opravdu lehoučkým grindem jsme vylevelovali svou téměř neporazitelnou trojici, aby následně i tuhý boss padl zesměšněn k zemi.
Karetní souboje jsou opravdu zábavné a dávají spoustu prostoru pro experimenty s různými efekty, což využijete hlavně v později dostupné aréně. Nicméně průběh hry je velice jednotvárný. Příběh je přímočarý, jak jen to jde, neexistují zde žádná rozhodnutí. Jdete neustále za nosem, jednu obrazovku za druhou, a na většině z nich pořád jen bojujete.
Nezastavitelná koroze
Po pár hodinách to omrzí a příběh sám hru neutáhne. Není špatný. Má humorné dialogy, zajímavé zvraty a jeho vyvrcholení nám vykouzlilo úsměv na tváři. Ale nejde o nic zapamatovatelného. A to bohužel můžeme prohlásit i o celé hře.
Na SteamWorld Dig 2 i SteamWorld Heist vzpomínáme dodnes a mít čas, klidně si je dáme znovu. Hand of Gilgamech ale něco chybí. Například možnost rozdělování bodíků po dostatečném nasbírání zkušeností, která by prohloubila povrchové RPG prvky. Hra totiž sama určí, kterému hrdinovi se zvednou životy a kterému útok, takže nad vývojem těchto důležitých proměnných nemáte žádnou kontrolu.
Chyběl tu jakýkoliv úžas, který nás potkal u obou předchozích her studia. Je zkrátka pravda, že SteamWorld Quest je opravdu jen další karetní hra. V krásném světě a s větším důrazem na vyprávění, pravda, ale nikde tu není závan originality, který by titul povýšil nad ty ostatní a hrdě ho zařadil po bok druhů z univerza SteamWorld.
Studio Image & Form rozhodně nešláplo vedle. Právě naopak šlo hodně na jistotu. Hra je přístupná naprosto komukoliv, vklouznete do ní okamžitě, ale její hratelnost by zasloužila postupné zesložitění, aby vás udržela ve střehu a neustále přitahovala. A to se neděje. Monstra jsou pořád silnější a silnější, ale úměrně tomu i vy. Průběh typického souboje na začátku je prakticky totožný s tím na konci.
Je to škoda. Avšak SteamWorld Quest: Hand of Gilgamech je pořád solidní kousek s jednoduchým, ale zajímavým soubojovým systémem a vtipně podávaným příběhem. Jen doufáme, že další hra studia bude o něco originálnější.