Starship Troopers: Terran Command

Nezacláněj

Potírání brouků je ozvláštněné tím, že každá skupina vojáků potřebuje volné palebné pole, což znamená, že pokud skupinky stojí za sebou, střílet může pouze pěchota vepředu. To hráče v roli velícího důstojníka nutí přemýšlet o ideálních bojových formacích a přesun vojska je třeba plánovat tak, aby se nestalo, že vaši nebožáci skončí na chitinových čepelích pavoukovců, protože si navzájem brání ve výhledu.

Na otevřených mapách je vytváření zón smrti velmi uspokojivé. I malá skupina jednotek rozestavěná do půlkruhu promění útoky brouků v změť zelené krve a kulkami proděravěných pancířů. Jakmile se ale boje přesunou do podzemních map, ve kterých budete čistit tunely a hnízda vyhloubená Arachnidy, stává se z příjemného strategického koření frustrující mikromanagement hrstky vojáků, kteří si v úzkých prostorech neustále zavazí a překáží ve střelbě.

Když vám v takové chvíli do chumlu střelců zpoza rohu vpadne skupina brouků-válečníků, promění se vaše řady v tratoliště krve a orgánů, protože k palbě se dostanou většinou jen ti, které zrovna klepítkatci trhají na kusy. Ostatní kolegové ve zbrani se na masakr mezitím dívají s prstem v nose místo toho, aby udělali dva kroky do strany a otevřeli si palebné pole.

„If we ain’t dyin’, we ain’t tryin’!“

V misích, kde máte k dispozici velitelské středisko, vyhlazení vašich vojáků nemusí být nutně problém, protože kdykoliv můžete povolat letecký transportér s posilami. Zdroje jsou sice v každé mapě omezené a získat se dají jen plněním vedlejších úkolů nebo zabíráním zásobovacích základen, ale cena za každého pěšáka, který v nehostinné poušti planety Kwalasha položí život, se vám vrátí. Jen v pár mapách jste tak limitováni určitým počtem jednotek. V drtivé většině případů je každý voják plně nahraditelný a to, jestli stihnete počty dostatečně rychle doplňovat, omezuje pouze počet výsadkových lodí, který se navíc časem taktéž doplňuje.

Nejcitelnější ranou pro vaše řady by teoreticky mělo být vyhlazení zkušených vojáků. Každá jednotka má totiž tři úrovně povýšení, přičemž na té nejvyšší si odemkne jednu ze dvou ultimátních schopností. Kupříkladu základní pěchotu vybavenou útočnými puškami a granáty můžete po povýšení vyzbrojit buď ničivou salvou granátů, nebo brokovnicemi, které v nejbližším okolí zpustoší vše živé. Podobně jsou na tom i raketometčíci, kteří si zase mohou vybrat mezi raketami s vyšším poškozením, nebo výbušnými hlavicemi s hořlavinou, která sice není tak silná, ale zasáhne větší oblast.

Jenže i když vám elitní vojáci zhynou pod přílivem chitinových kusadel, zase tak citelný zásah do bojeschopnosti to není. Zelenáči mají tolik cílů, na kterých můžou nahrabat zkušenosti, že se „vyexpí“ v cuku letu.

Od fanoušků pro fanoušky

Starship Troopers  přesně vědí, čím chtějí být, a za tím si bezhlavě jdou. Z každé jednotky, repliky, každého tónu hudby a designu každého nepřítele jde cítit opravdová láska ke zdrojovému materiálu, hláškami vojáků počínaje a celkovou náladou konče. Mezi jednotlivými mapami vás budou provázet přenosy FedNetu (byť bez filmečků, pouze se statickými kreslenými obrázky). Každou misi podtrhuje výborná dystopická atmosféra boje proti broukům, ve kterém účel světí prostředky a každý život je postradatelný, jen ať se ti nejmocnější mají dobře.

Jasně, mohl bych žehrat nad tím, že ve Starship Troopers hrajete jenom za Mobilní pěchotu. Určitě by bylo fajn mít jako další hratelnou stranu konfliktu Arachnidy. Mohlo by mi vadit, že po dvacítce misí a dvou mapách výzev je hra naprosto vyčerpaná a nenabízí nic jako multiplayer nebo generátor map, takže můžete hrát maximálně to samé dokola, leda na vyšší obtížnost. Ale celé tohle upřímné dílo stojí velice přiměřených 25 eur a každá z dvaceti map kampaně je tak akorát dlouhá, má příjemný spád a kosení nekonečného zástupu brouků je uspokojivou výzvou.

Vývojáři ze studia The Aristocrats vám navíc v téměř každé další misi dávají pod kontrolu čím dál ničivější zbraně proti čím dál urputnějším útokům rozmanitých klepítkatců. Tam, kde si zpočátku vystačíte jen s hrstkou pěchoty doplněnou o raketometčíka, který si poradí i s obrněnými brouky třídy tanker, je v pokročilejších misích skladba vaši útočné skupiny klíčová. 

V houfech na vás budou totiž dorážet brouci létající, plivající kyselinu, metající plazmové granáty daleko z týla nepřítele a v neposlední řadě extrémně tuhé královské stráže. Tyto kombinace masovým nasazováním jednotek se statisticky nejvyšším útokem neustřílíte, protože každý voják má v boji proti Arachnidům specifickou funkci. Budete tak ovládat několikapatrové mechy třídy Marauder, letecké velitele schopné přivolat drtivé bombardování a extrémně rychlou a ničivou pěchotu v energo-oblecích.

Bída na pohled

Zatímco celkový design a inspirace filmy Hvězdná pěchota je špičkový, co už není tak příjemné na pohled, je grafika. Starship Troopers vypadají hůř než více než deset let starý Starcraft 2 a citelně tady chybí detaily. Ve hře, kde je hlavním cílem vizuálně uspokojivá genocida brouků, se opakují animace, téměř neexistuje fyzika, mrtvoly a krátery po výbušninách po pár vteřinách mizí a světelné efekty střelby a plamenů na nočních mapách jsou k smíchu.

Přestože se autoři snaží dělat mise a jejich náplň variabilní, dívat se na stejné pouštní kulisy se velmi rychle zají. Rozpálený žlutý písek sice střídá inkoustová modř nočních dun, podzemní tunely a města roztrhaná ničivou silou brouků, ale pestřejší prostředí by zkrátka hře velmi prospělo.

Stejně tak by bodly rozmanitější modely Arachnidů. V každé strategii je velice důležité na první pohled rozeznat, jaký typ nebezpečí se proti vám valí, ale bylo by fajn, aby si jednotky stejné kategorie nebyly podobné jako vejce vejci a odrážely rozmanitost živočišné říše.

Starship Troopers jsou celkem vzato příjemnou retro strategií. Na to, aby se z nich vyklubal stejný kult jako kdysi ze stejnojmenného filmu, má ale příliš ostré hrany hlavně v oblasti grafiky. To by ovšem nemělo stát v cestě tomu, abyste si šťavnaté kosení brouků a příjemnou akční hratelnost užili, zvlášť pokud máte rádi předlohu.