Starlink: Battle for Atlas

Netřeba nic zastírat. Plastové hračky, které je možné velice jednoduchým způsobem digitalizovat, nebudou pro mnohé hlavním lákadlem. Musíte si však uvědomit, že cílovka je obrovská. Tvoří ji děti, které se ve výsledku úplně obejdou bez samotného Starlinku a budou radši poletovat po obýváku s raketou v ruce a hrát si na vesmírné piráty.

Jenže pak si vezme tatínek k ruce Switch, dítě pošle spát a další dítě rázem probudí sám v sobě. Nemusíte být sběratel, aby vás lodičky fascinovaly. Přesněji řečeno, sběratelé nad jejich kvalitou jen obrátí oči v sloup. Překvapivě lehký plast působí dojmem, jako by se měl každou chvílí rozpadnout, ale nějakým zázrakem snese i neopatrné zacházení malých a velkých dobrodruhů.

Modely jsou celkově vzato povedeným doplňkem zážitku. V krabici se hrou najdete kromě lodě a pilotů i speciální držák, který pojme jednak oba Joy-Cony, jednak celou loď i s pilotem. Všechny součástky se jednoduše zasunou do konektorů a okamžitě se zhmotní na obrazovce. V praxi to znamená jediné – na ledového nepřítele je mrazící kaťuša krátká, takže fyzicky sundáváte zbraň z pravého křídla a osazujete ho mnohem účinnějším plamenometem.

Je to okamžité, funkční a podporuje to role play. Avšak zabaví vás to jen chvilku. I když loď s klidně třemi sadami křídel a zbraněmi neváží víc než mobilní telefon, zátěž navíc v rukách po chvíli pocítíte. Naštěstí jde odložit celou konstrukci na stůl, nechat si pouze Joy-Cony a vrhnout se na čistě digitální dobrodružství.

Ve jménu upgradu

Starlink: Battle for Atlas se zcela obejde bez plastu. Všechny přikoupitelné lodě, zbraně a piloti totiž existují i v ryze digitální podobě, takže nemusíte řešit, do jaké krabice uklidíte další „bordel“. A navíc žádnou velkou flotilu ani nepotřebujete. Jednotlivé lodě se sice liší svými statistikami, ale jejich následným upgradováním z nich vytřískáte, co srdce žádá.

Vylepšování je pro Starlink jedno ze synonym. Zdejší galaxie čítající sedm poctivě vytvořených planet (žádné procedurální generování) před vás postupně staví čím dál tím obtížnější nepřátele, na které vyzrajete jen upgradováním své lodi, zbraní a pilota.

Upgrady získáváte prakticky za vše, přicházejí v různých kvalitách a vylepšují vše myslitelné od palby přes výdrž až po množství získávaných zkušeností. Později se naučíte jejich spájení, abyste tak ze tří nejhorších udělali jeden o stupínek lepší.

Možná už vás napadá, že to začíná zavánět grindem. A máte pravdu. Prvních několik hodin to tak však vůbec nevypadá. Navštěvujete jednu planetu za druhou, každou s unikátní faunou a flórou, plníte rozličné mise, zachraňujete kolegy v nesnázích, následujete příběh… Po čase se ale planety začnou zajídat, úkoly opakovat a příběh je jedno velké nezajímavé klišé.

Jasně, udělám to pro vás

Grind se dokáže dlouho docela dobře maskovat za systém misí. Pokaždé, když přiletíte na novou planetu, čelíte nákaze v podobě zlé rasy, která vysává planetární zdroje. Vaším úkolem je planetu vyčistit od neřádu, což jde samozřejmě silou, ale stejně tak se vyplatí pomáhat místním stanicím s rozličnými misemi. Na oplátku se vám odhalí část planety a zvýší příjem zdejší měny.

Ať už poletíte kamkoliv, vždy narazíte na nějakou aktivitu. Nečekají vás jen mise na stanicích a velké bitvy s těžařskými koloniemi. Sem tam osvobodíte menší zástavby, prohledáte budovy kvůli pokladu, sami natěžíte vzácné kovy, oskenujete krásné bytosti, rozluštíte hádanky a tak dále. Na planetách se toho zkrátka dá dělat tolik, že vás repetitivnost jen tak nezasáhne. A když už vystrčí růžky, uvědomíte si, že vám ani tolik nevadí. Je to totiž pořád zábava, hlavně díky intuitivním bitvám.

Souboje tvoří důležitou složku hry. Vždy můžete mít jen dvě zbraně, ale zapomeňte na to, že byste si vystačili s jedinou kombinací. Jak už zaznělo výše, specifičtí nepřátelé jsou imunní vůči specifickým útokům, takže čas od času saháte po změně. Naštěstí se to neděje tak často, aby vás nutnost přizpůsobovat se otravovala. Některé zbraně se proti některým nepřátelům dokonce kombinují – například na ty úplně základní padouchy platí šok zmrazením a ohřátím starající se o bonusovou nálož zranění.

V boji jsou vám kromě zbraní k dispozici i obranné mechanismy. Pohotovým stisknutím tlačítka X vytáhnete na pár vteřin štít nebo můžete pomocí trysek udělat efektivní kotrmelec. A když jde do tuhého, třeba při obléhání exkavátorů s plošnými útoky nebo při sundávání bossů, můžete sáhnout po epické schopnosti svého pilota.

Krása široko daleko

Do bojů naštěstí nejste nucení. Tedy, po příběhové stránce, která by se dala shrnout jako „vyhlaď zlé a poraz jejich vůdce“, vlastně jste. Ale když si chcete jen tak poletovat po mapě, sbírat zdroje a kochat se, tak můžete. Z každého boje se dá uletět... A skutečně je čím se kochat. Naše dojmy pochází pouze z verze pro Switch a o to víc nám během hraní padala brada.

Starlink: Battle for Atlas běží na enginu Snowdrop, což platí i o Mario + Rabbids Kingdom Battle a obou hrách série The Division. A tvůrci z něj pro účely vesmírné opery vytáhli opravdu hodně. V handheld módu sice bije do očí chybějící vyhlazování hran, ale v doku na televizi si prakticky není na co stěžovat.

Jedna planeta za druhou před vás klade nádherné výhledy, často se přistihnete při bezdechém sledování gigantické zvěře a roztodivných rostlin, zamrazí vás, když z prosluněné krajiny vletíte do temného území zamořeného nepřáteli. Změna atmosféry je v tomto případě neskutečná.

A to jsme se ještě nezmínili o výletech do vesmíru. Z planety můžete kdykoliv odletět bez jakéhokoliv loadingu, zabojovat si s bandity mezi nebezpečnými asteroidy, přepadnout jejich stanici, něco natěžit a vyrabovat trosky lodí, abyste následně opět bez vyrušení načítací obrazovky dosedli na planetu vzdálenou několik světelných let.

Ve vzduchoprázdnu samozřejmě nechybí hyperpohon, se kterým se vzdálenosti mezi planetami zkracují na minuty až desítky vteřin, ale ani u nich se nestihnete nudit. Často totiž vletíte do hyperpasti banditů. Pokud si chcete zabojovat, nic neřešte a nechte se z cestování vytáhnout. V opačném případě vás čeká pohotové manévrování slepými místy pasti.

Povedený výlet mezi hvězdy

Hlavně kvůli kráse planet jsme se v černém vesmíru zdržovali minimálně. Když už jsme se museli vydat na jinou planetu, vždy jsme se těšili na mezihvězdná setkání a novinky v dalším světě. Naopak jsme trpěli při příběhových předělech. Což o to, animované filmečky jsou na pohled krásné, ale obsah by mohl zaujmout leda tak v opravdu mladém věku nepřevyšujícím první dekádu.

Bohudík a bohužel vás příběh moc často obtěžovat nebude. Můžete se tak plně soustředit na pohodlné poletování a intuitivní souboje, zábavný průzkum a plnění po čase se opakujících misí. Na druhou stranu si prakticky nevybudujete vztah s žádnou z postav, protože se vám nestihnou pořádně předvést jejich rysy.

Ubisoft nám prostřednictvím Starlink: Battle for Atlas opět dokazuje, že spolupráce s Nintendem šlape jako hodinky. Pouze na Switchi totiž najdete třeba Foxe se svou lodí, ale i příběhem, který do celého konceptu překvapivě pasuje. Navíc podobný titul na Switchi momentálně nenajdete. Jeho velikost, svoboda a technická stránka spolu se zábavnou hratelností stačí jako důvody pro koupi.

Není to ale bez chybičky, ať už jde o mizerný příběh nebo postupně se dostavující stereotyp. Klidně by mi stačilo pět planet, rychlejší postup hrou a alespoň snaha o originalitu v příběhu. Jenže to, že hře jednou dojde dech, je pravděpodobně záměr. Stačí totiž vytáhnout peněženku, koupit novou loď, dalšího pilota a nějaké ty zbraně, a rázem máte důvod zdržet se v pěkném světě dalších pár hodin.