Starfield

Dostáváme impozantně velký hvězdný oceán, který je sice nádherný na pohled, ale také je v něm hloubka jen po kotníky. Bethesda udělala markantní vizuální a technologický pokrok, ale v designu herních mechanismů zůstává nepochopitelně v minulosti.

Mohl bych být redukcionista a shrnout tuto recenzi klišovitým tvrzením, že Starfield je vlastně takový Fallout 4 ve vesmíru. A nebyl bych vlastně ani daleko od pravdy, protože z hlediska hratelnosti se toho změnilo překvapivě málo. Starfield nemíří ke hvězdám, ale bezdůvodně hraje na konzervativní jistotu.

Per aspera ad astra

Už od ohlášení jsem si maloval, že můj první průchod Starfieldem bude v kůži neohroženého mezihvězdného průzkumníka, který objevuje a mapuje dosud neznámé a nepojmenované planety. Právě tato cesta mimo vyšlapané příběhové cesty mi ale velmi rychle ukázala, jak plytký vesmír a jeho průzkum vlastně je. Z planet je na míle vidět procedurální generování (čest výjimkám důležitých questů), a byť jsem dle statistik přistál na povrchu jen asi 15 % toho, co Starfield nabízí, pocit, že už jsem vlastně viděl všechno, se dostavil mnohem dříve.

Jasně, dalo by se právem kontrovat, že vesmír je opuštěné místo a drtivá většina planet jsou krátery poseté pustiny nebo sterilní skalnatá poušť. A pokud byl cíl stvořit nádherně dechberoucí pustinu, pak byl splněn na výbornou. Jenže bych byl rád, kdybych místo desítek nudných parafrází na ledovou, pouštní nebo měsíční krajinu viděl i nějaké nápadité ztvárnění zajímavých astronomických úkazů spíš než jen padesátou planetku, kterou pokrývá věčný led, černá skaliska a teplota blízká absolutní nule.

Starfield se sice tváří jako hard sci-fi, které řídí věda a fyzikální rovnice, ale opět jde pouze po povrchu a odmítá se ponořit hlouběji. Je skvělé, že každá planeta má odlišnou gravitaci, která upravuje, jak rychle se vyčerpáte a jak daleko vyskočíte. Jak je ale možné, že na oběžnicích bez atmosféry střelbou po nepřátelích jenom ukrajujete zdraví? Copak jsou jejich kombinézy, které je chrání před spalující hvězdou, toxickým deštěm a atmosférou bez kyslíku, z nějakého nezničitelného materiálu?

Terra incognita

Tentokrát před sebou nemáte jednu nepřerušovanou mapu, ale každé pevné vesmírné těleso je rozděleno na několik zón, jimž dominuje unikátní lokace. Může to být výzkumná stanice, koloniální osada, opuštěná továrna na válečné stroje, zkrátka cokoliv, co byste ve vesmíru 24. století čekali.

Vy ale můžete přistát i mimo tato zmapovaná území v různých biomech planety: V horách, na pobřežích, vprostřed skalnatých pouští. Záleží na druhu planety. V ten moment se před vámi otevře zhruba 5 kilometrů čtverečních procedurálně generovaného terénu vágně kopcovitých krajin, které mají po povrchu halabala poházené opuštěné solární farmy, doly na frakování a občas i nějaký geologický a chemický unikát.

Explorace pak spočívá v tom, že skenerem označíte všechny druhy nerostných surovin, nativní flóru, faunu a případné výše zmíněné zvláštnosti. Což už ze samotné podstaty není zábava a navíc to po vás vyžaduje dlouhé minuty nudného procházení po prázdném povrchu, na kterém se nic neděje. Občas nedaleko přistanou piráti, jindy se přižene bouře, ale jinak si můžete být jisti, že vám trajdání po exoplanetách nic zajímavého nenaruší, pokud se nerozhodnete ponořit do jednoho ze stovek „dungeonů“, které ve Starfieldu reprezentují vesmírnými piráty zabrané opuštěné kolonizační stanice.

Quo vadis, explorator?

Nutnost mezi jednotlivými zónami na planetě přelétávat strašně vytrhává z hraní a je to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se do Starfieldu nebyl schopen pořádně zažrat. Je sice fajn, že v drtivé většině případů můžete rychle cestovat odkudkoliv a kamkoliv, ale musíte kvůli tomu vlézt do hlavní nabídky, proklikat se několika úrovněmi zobrazení mapy, nastavit dráhu mezihvězdného letu, zhlédnout krátký filmeček a nakonec nahrávací obrazovku.

Alternativou, pokud byste chtěli „roleplayovat“, je: Dojít pěšky k lodi, sednout si do kokpitu, zhlédnout filmeček odletu na oběžnou dráhu, navést loď do hvězdného systému, kam potřebujete, podívat se na další filmeček s gravitačním skokem, z orbity planety najít místo, kde chcete přistát a nakonec kouknout na závěrečný filmeček, kterak ližiny vaší vesmírné lodě dosedají na povrch. A teď si představte, že málokterý quest se odehrává v jedné zóně jedné planety a nutí vás skákat červími dírami od čerta k ďáblu.

Svět Starfieldu jsou kulisy pro vaše osobní individuální divadlo. Vidíte to například, když na oběžné dráze planety zachytíte nouzový signál ztroskotané lodi a jste jediní, kdo se jí vydá na pomoc, zatímco si kolem vás nerušeně pluje na své naprogramované cestě další desítka lodí. Z univerza máte pocit, že jste jediný divák, jemuž se okolní svět přizpůsobuje.

Svět sám o sobě nežije, ale je pravda, že tentokrát si Bethesda dala větší práci s tím, jak na vás okolí reaguje. Například, když při pohovoru na pracovní pozici v megakorporaci Ryujin Industries paní z HR podotkne, že tady zase tak toxická atmosféra není, abyste na sobě měli celý skafandr. Nebo když technik u přistávací dráhy uznale okomentuje váš nový raketoplán.

Si vis pacem, para bellum

Zdaleka největší slabina hry je ale její soubojová složka, protože je nachlup stejná jako v moderních Falloutech. Zbraně jsou nemastné, neslané, nemají vůbec žádnou váhu a pocit ze střelby je neuvěřitelně unylý a impotentní. Protože poškození dirigují číselné statistiky kombinované s perky, jsou nepřátelé na podobné úrovni jako vy nesmyslné houby na poškození. Vůbec není problém, aby vydrželi klidně celý zásobník. I proto s sebou nutně musíte tahat celý arzenál různých zbraní, jinak vám dříve či později zákonitě dojde munice.

Protivníci jsou navíc tupí jak poleno a zvládnou si tak maximálně čupnout za překážku a sem tam po vás mrsknout granát. Interplanetárním pirátům a nájezdníkům dělá problém projít i zavřenými dveřmi. A to není malá výtka, nad kterou by se dalo přimhouřit oko, protože v boji jste skoro pořád.

Vesmírné přestřelky mezi hvězdnými koráby nejsou o moc lepší. Stavět a vylepšovat si vlastní loď je skvělé, kreativitě nejrůznějších raketoplánů se meze nekladou. O to lépe pak působí možnost se ve vlastnoručně nadesignované lodi nerušeně procházet, přiřazovat různým stanicím pracovníky a stvořit si takovou malou posádku Červeného trpaslíka nebo Rocinante. Ale jakmile dojde na boj, stává se ze Starfieldu vlastně nudná akční arkáda.

Na papíře je sice fajn, že můžete přelévat energii z generátorů mezi různými systémy, ale konflikty na orbitě planet se většinou vyřeší tak rychle, že jsem tuto funkci používal jenom pro zapnutí gravitačního pohonu, abych z boje se silnějším protivníkem zbaběle utekl. Nemluvě o tom, že Starfield má ovládání zjevně přizpůsobené gamepadu a na ideální řízení lodi s klávesnicí a myší byste potřebovali nejlépe ještě jednu ruku.

Res technica

Uživatelské rozhraní mi přijde o trochu lepší než v předchozích hrách od Bethesdy, pořád je ale navržené primárně pro konzolové ovládání. A v nabídkách a podnabídkách strávíte docela dost času, už jen kvůli cestování mezi světy a místy otravné správě inventáře.

Krom nešikovně navrženého rozhraní a těžkopádného ovládání je Starfield po technické stránce takřka bezchybný. Kromě pár spíše úsměvných situací, kdy si pomocník nevzal skafandr na povrch planety bez dýchatelné atmosféry a s teplotou kolem absolutní nuly, mi hra za necelých 80 hodin spadla pouze jednou jedinkrát a obecně jsem si nevšiml jiných bugů. Uznale pokyvuji hlavou, byť mám stále na paměti, že nevydávat rozbité hry by měl být standard.

Nad čím ale hlavou uznale nepokyvuji a místo toho se kaboním jako bouřková mračna Jupitera, je fakt, že hra se v roce 2023 nezbavila nahrávacích obrazovek mezi interiéry a exteriéry! Proč musím hledět vteřinu, dvě na černou obrazovku s nahrávacím kolečkem, když vejdu z ulice města do dvoupokojového bytu? Proč to samé musím absolvovat, když projdu nákladním prostorem do útrob vlastní lodi? Doufám, že než přijde The Elder Scrolls VI, Bethesda na tyto otázky najde odpověď.

I přes tento technický faul je Starfield po všech čertech krásná hra s úchvatným vizuálním designem. Do unikátní architektury, návrhů vesmírných stanic, skafandrů i obrovského množství různých druhů dveří a přetlakových komor muselo jít obrovské množství práce a péče a je to vidět.

Díky skvělé práci s nasvícením se grafikům daří úžasně pracovat s atmosférou, a byť, jak jsem psal výše, procházky po planetách provází většinou nuda, foto režim jsem zapínal neustále, protože hra dokáže fascinaci vesmírem zprostředkovat parádně. Například kyberpunkové město Neon by svou estetikou mohlo úplně bez problémů konkurovat Night City z Cyberpunku 2077. 

I mimika a obličeje postav se posunuly o celý světelný rok. Pořád jde o mluvící hlavy, které vám upřeně hledí až do samotného nitra duše, ale oproti předchozím hrám Bethesdy jsem se přistihl, jak uchváceně sleduji drobné úsměvy, pečlivě artikulující rty a světlo pableskující v živoucích očích.

Stella Odyssea

Uvěřitelné postavy jsou důležité i proto, že kvůli nim skvěle funguje příběh. Respektive to, co bychom označili za hlavní dějovou linku a frakční questy. Byť nad ústředním narativem nesmíte moc přemýšlet, jinak budete mít více otázek, než na kolik hra dokáže uspokojivě odpovědět, pořád bych se odvážil tvrdit, že Starfield je nejlépe napsaná hra Bethesdy. 

Dokáže připravit nečekané dějové zvraty, postavit vás před sice binární, ale nelehká rozhodnutí, a vysokou kvalitu scénáře si hra povětšinou drží i ve vedlejších příbězích. Jasně, narazíte i na glorifikované fetch questy a generické aktivity, u hry podobného rozsahu by to byl malý zázrak, kdyby ne. Těch zapamatovatelných příběhů je ve Starfieldu ale podstatně víc.

Pokud byste se snad báli, že se vám hra rychle omezí a vyčerpá, mám pro vás dobrou zprávu: Starfield je obsahem narvaný k prasknutí. Nejde jen o hlavní dějovou linku, kterou si můžete dát víckrát díky New Game +, ani doslova stovky ostatních questů. Volný čas můžete trávit například zakládáním vesmírných stanic. Pokud se vám líbilo stavění osad ve Falloutu 4, vyřádíte se na desítky hodin i ve Starfieldu. Stanice tady navíc mají přidanou hodnotu v tom, že pro vás mohou těžit nerostné suroviny, za které pak můžete vylepšovat zbraně a skafandry, zkoumat nové technologie nebo s nimi jen tak obchodovat. Na obsahu se ve Starfieldu nešetřilo.

Alea iacta est

Co tedy o Starfieldu zbývá říci závěrem? Že jsem zklamaný z toho, jak se z hlediska herních principů a stavění otevřeného světa Bethesda nepoučila. Že jsem ohromen tím, jak skvěle vypadá a jak je vidět obrovské množství práce, které do hry muselo jít. Že i přes zjevný seznam výtek jsem se u hry bavil, protože to je klasická hratelnost studia, kterou znám jako své pohodlné obnošené boty. Že jakmile se do hry pustí moddeři, tak tu opravdu docela dobře můžeme mít jedno z nejlepších sci-fi RPG. No a že se dokonce těším na Fallout 5, protože sice vím, že se bude hrát identicky jako všechny předchozí hry Bethesdy, ale post-apokalypsa bude alespoň fantasticky vypadat.