StarCraft II: Legacy of the Void

Singleplayerová kampaň

Legacy of the Void definují dva zásadní faktory: uzavření příběhu a omlazený multiplayer. Je příjemné a snad i trochu nezvyklé, že se vývojáři nebáli udělat definitivní tečku za příběhem, který se 17 let táhne přes dvě hry, tři datadisky a několik knih i komiksů. Závěr kampaně při tom posouvá příběh do natolik přepálené roviny, že by se ni nemuselo stydět leckteré anime.

Od špinavé party rebelů, bojujících proti zlému režimu, se přesouvá do rovin, kterým byste v době vydání Wings of Liberty nevěřili. Vážná, epická a chvílemi srandovní kampaň se odehraje napříč 25 misemi, čímž Legacy of the Void co do počtu misí překonává Heart of the Swarm (evoluční mise se nedají počítat) a téměř dorovnává Wings of Liberty. Ona vůbec Legacy of the Void působí jako samostatná hra a technicky vzato také je - k jejímu spuštění nepotřebujete žádný z předchozích StarCraftů.

Důležitější než počet misí či hodin je ale fakt, že datadisk opět nabízí variabilní hratelnost a v každé misi něco jiného. Někdy dokonce i něco relativně inovativního v rámci předem nastavených mantinelů. Vývojáři jednoduše ždímají koncept hry, co to jde a je to znát. Kampaň je radost hrát, protože se žádná mise neopakuje. Jednou posouváte základnu na konstrukční plošině po celé mapě, jindy vyčkáváte na erupce plyn a útočíte pod jeho hávem.

Ze začátku se ocitnete i na vesmírné plošině s padající atmosférou a máte jen omezený čas, abyste proces zastavili. A ke konci jste svědky epického souboje dvou postav, které musíte "dotlačit" k určitému bodu na mapě, zatímco nepřítel je tlačí k vám. Zažijete i zajímavou variaci na "ve dne dělám X, v noci Y" a nechybí ani několik misí bez základny, kdy jenom chodíte s několika hrdiny a používáte jejich speciální schopnosti.

Díky zkušenostem s předchozími kampaněmi tvůrci vytvořili nejlepší a nejzábavnější mise, jaké kdy byly ve strategii od Blizzardu k vidění. Žádný radikální rozdíl oproti misím z Heart of the Swarm nebo Wings of Liberty ale nečekejte, jen je všechno zřetelně dotaženější a zábavnější.

Kampaň je zábavná, zajímavá a v rámci možností svěží. Těžko jí lze něco vytknout, ale kdybychom se chtěil vrtat v drobnostech, lze ukázat prstem na protossy. Hlavní postavy jsou v tradičně špičkových filmečcích zpracované skvěle, ale menší problém je v absenci mimiky. Protossové se dorozumívají telepaticky a některé intenzivní scény tím ztrácí na důrazu - chybějící mimiku zběsilé máchání rukama nenahradí. Emoce pak víc věříte Raynorovi než Artanisovi. Který je mimochodem dobrým hlavním hrdinou, ale na úroveň Raynora nebo Kerrigan nedosahuje ani náhodou.

Kooperativní mise

Příjemným překvapením jsou kooperativní mise, o kterých se Blizzard před vydáním téměř nezmiňoval. Dva hráči spojí síly proti počítači, ale nejde o klasický skirmish. Na začátku si vyberete nejen rasu, ale i jejího "zástupce" či hrdinu. Za terrany je to Raynor a Swann, za zergy Kerrigan a Zagara a protossy tu reprezentují Artanis a Vorazun. Každý z nich má k dispozici jiné jednotky a speciální schopnosti, kterých můžete ve hře využít.

Například Artanis nabízí základní pěší jednotky s tím, že si levelováním postupně odemknete Reavera (ano, toho Reavera z jedničky) a Tempesta. Zato Vorazun má jednotek méně a jsou spíše pokročilejší: Dark Templar, Void Ray, Oracle, Archon a z Brood Waru známý Corsair. Podobně se liší i zbývající hrdinové s tím, že jeden z nich je vždy vhodnější pro méně zkušené hráče, zatímco druhý je už poněkud náročnější i na nižší obtížnosti.

Kooperativní mise jsou navíc okořeněné o různé úkoly, které jako by vypadly z kampaně - například musíte něco bránit a čas od času se na mapě objeví nebezpečný Void Trasher. Hraním za jednoho zástupce rasy zvyšujete jeho úroveň a odemykáte nové schopnosti. Časem se z toho může stát grind a Blizzard snad kooperativní mise v rámci nějakého budoucího patche rozšíří po všech stránkách. Ale vzhledem k tomu, že jde o malou součást hry, dají se nad grindem oči přimhouřit. Kooperativní mise nejsou ani zdaleka to hlavní, co StarCraft II: Legacy of the Void nabízí a jako doplněk fungují velmi dobře. Tím hlavním je samozřejmě nekompromisní a intenzivní multiplayer.

Multiplayer

Díky multiplayeru bude StarCraft II žít další dlouhé roky a právě v multiplayeru došlo v Legacy of the Void k největší změnám.  Multiplayer se může zdát pořád stejný, díky všem úpravám je ale mnohem rychlejší, dravější a méně předvídatelný. Tedy i více stresující, což nemusí vyhovovat každému, ale StarCraft II už podobnou výměnu podvozku opravdu potřeboval.

Výraznou novinkou jsou například nové jednotky. Každou stranu obohatily dva nové kousky: za protossy Disruptor a Adept, za zergy Ravager a Lurker a za terrany Cyclone a Liberator. Jakkoliv mohou být kooperativní mise či mód Archon určené spíše sváteční hráče, nové jednotky jdou na ruku hardcore mágům a esportu. Každá z nich vyžaduje perfektní mikrování, jinak její potenciál zbytečně promrháte a zápas pravděpodobně prohrajete.

Například Adepta můžete postavit docela brzy a sám o sobě není nijak úžasný. Důležitá je ale jeho schopnost Psionic Transfer, díky které vyšle určitým směrem svůj stín. Ten je nesmrtelný, neútočí a vy ho můžete ovládat. S ním tak lze projet nepřátelskou obrannou linii, zhmotnit Adepta do stínu a zaútočit přímo v srdci základny. Terranský Cyclone také vyžaduje vaši pozornost: jednotka se zaměří na jednoho nepřítele a pálí do něj velmi rychle i za jízdy. Je pak na vás, abyste Cyclone zamířili ne na Hydraliska, ale na Ultraliska, Carriera nebo jinou podobně velkou a nákladnou jednotku.

A pak je tady zergský dělostřelec Ravager, pomocí kterého můžete naprosto zdecimovat nepřátelské opevnění, pozice nebo drahé jednotky. Ale vyžaduje perfektní načasování, trochu předvídatelnosti a štěstí. Nové jednotky tak vdechnou nový život do  multiplayeru, který je i přes všechny změny víceméně stejný, jen přibral na agresivitě. Pořád se něco děje a se základnou i jednotkami začínáte opravdu velmi krátce po začátku zápasu.

Good game?

Ještě ne. Hlavní příběhová linie StarCraft II se v Legacy of the Void uzavřela. Příběhy vedlejších postav ale ještě nekončí, protože na BlizzConu tvůrci oznámili příběhové DLC Nova Covert Ops. Podobná DLC budou prodlužovat singleplayerový život StarCraftu II, zatímco neustálé ladění a změny jednotek budou živit multiplayer stránku hry po další roky.

Od druhého datadisku nikdo revoluci nečekal. Očekávalo se naopak vypilování konceptu k pomyslné dokonalosti, což se Blizzardu povedlo po všech stránkách. Singleplayer zabaví všechny, kooperativní mise a Archon i nováčky, a multiplayer nabídne nekonečnou hardcore zábavu pro nejdrsnější vytrvalce. A nijak neomezený Arcade mód nabízí pro každého něco: od casual hříček přes variace na MBA hry a tower defense až po 3rd person střílečky. StarCraft II: Legacy of the Void je tedy tradiční real-time strategie v té nejlepší možné formě. Nepřináší nic revolučního, ale přetéká skvělým obsahem v single i v multiplayeru a technicky funguje naprosto skvěle. Jde o hrdého zástupce kdysi obecně populárního žánru, který předkládá dnešním hráčům v takové podobě, jako žádná jiná hra krom předchozích dvou dílů/datadisků.