Star Wars Outlaws

Nakolik se vám budou líbit, se do velké míry odvine od dvou faktorů: 1) Jak moc milujete Hana Sola. Jednak proto, že je protagonistka v podstatě jeho ženskou verzí, zatímco originál odpočívá mezi epizodou V a VI u Jabby Hutta v karbonitu. Pokud vás na Star Wars nejvíc baví boj světlé a temné strany Síly a světelné meče, tady moc nepochodíte. Jestli ale fandíte blasterům, šedé zóně a potyčkám mezi zločineckými kartely, pak jste tu správně. A nakonec, stejně jako Han Solo jsou Outlaws zároveň relativně hezké na pohled a dobrodružné každým coulem, ale také umí být poněkud neotesané.

No a 2) Otevřené světy a jejich typickou hratelnost milujete / nenávidíte / ještě jste jich nevyzobali tolik, aby se vám při pohledu na další rozlehlou mapu začalo dělat mírně nevolno. Výprava do předaleké galaxie se zlodějkou Kay Vess přichází s pár zajímavými nápady, které ale rozvíjí míň, než by si zasloužily, a i přes pár silnějších světlých momentů příliš často klouže na dunách nudné rutiny.

Kay se do centra dění dostane, jak už to tak ve vesmírných operách bývá, tak trochu omylem. Přimotá se k vloupačce, která se zvrtne, a než se stihnete rozkoukat, má na svou hlavu vypsanou obří odměnu a z domovského Canto Bight utíká v kradené lodi Trailblazer.

Zatímco se snaží zorientovat ve spleti osidel čtveřice kartelů, které se ji snaží využít ve svůj prospěch, sní o jedné poslední zakázce, co by jí vydělala tolik kreditů, aby žádnou další už brát nemusela. Samozřejmě si nejprve musí vybudovat určitou reputaci, stejně jako dát dohromady tým expertů, kteří jí s prakticky nemožným úkolem pomohou.

Celá zápletka je nakonec trochu banální, postavy hodně mluví, ale vlastně toho dohromady moc neřeknou, ale ve scénáři nechybí specifický jemný humor ani přesně ta kombinace sci-fi westernové pohádky, která je typická i pro filmovou předlohu.

Na „jednu poslední vloupačku“ se životem zkoušená oportunistka od začátku nevydává sama, úlohu věrného parťáka a roztomilého maskota na sebe bere Nix, který se svou přítulnou povahou, obratností a chapadélky nejvíc připomíná křížence axolotla a kočky.

Stará se jak o milé momenty, kdy s Kay třeba zakouší nejrůznější kulinářské experimenty, tak umí být i velmi užitečným společníkem. Nixe využijete při odlákávání nepřátel i bezpečnostních kamer, dokáže aportovat zbraně i léčivé ampulky, stejně jako se protáhne úzkými průrvami a třeba stiskne potřebný knoflík, nebo odhalí ukrytou cennost, která by se dala odcizit.

Vedle Nixe vám na cestách budou dělat společnost i další více či méně dočasní společníci z řad lidských, mimozemských i droidích. Většina postav se řadí spíš k těm zapomenutelným, možná s výjimkou ND-5 a lovkyně hlav, která jde Kay po krku. Osazenstvo Trailblazeru hodně fluktuuje, stejně jako vaše vztahy s jednotlivými kartely a množství úkolů ve vašem deníčku.

Čistě teoreticky se prý dají Outlaws dohrát za třicet hodin, pokud budete ignorovat veškerý vedlejší obsah, ale museli byste mít velmi silnou vůli, abyste odolali všem těm příležitostem si tamhle otevřít nový strom schopností, zahrát si arkádu, tady splnit službičku pro Crimson Dawn, aby vás nechali volně chodit po své čtvrti. Támhle sebrat vzácnou součástku pro vylepšení kluzáku, nakoupit novou garderobu, vsadit si na podmáznuté dostihy, stavit se na orbitě Kijimi pro ztracený náklad. No a ty partie Sabaccu se taky nevyhrají samy, chcete přece udělat dojem na Landa, hm, co že jsem to… Jasně, jedna poslední vloupačka!

Na poměry otevřených světů od Ubisoftu mají Outlaws vlastně příjemně a organicky vyřešené množství otazníků na mapě. Informace o bodech zájmu se totiž dozvídáte nejrůznějšími způsoby, od odposlouchávání rozhovorů v kantýně, přes hackování terminálů a čtení datapadů, po nakupování nápověd u obchodníků a tak dále.

Pokud hledáte něco konkrétního, víte, kam se máte vydat, případně kterou základnu Huttů můžete s klidem ignorovat, protože se v ní neschovává nic, co by vás zrovna zajímalo. A že se určitou otazníkovou slepotu musíte naučit, abyste se navěky neuvěznili hned na Toshaře, protože další tři světy za skok hyperprostorem rozhodně stojí. V čele s Tatooinem, kam putovalo vůbec nejvíc lásky a fanouškovského servisu – kantýnou v Mos Eisley počínaje, přes roztomilé drmolení Jawů a množstvím všemožných dalších odkazů na původní trilogii konče.

Aby toho obsahu náhodou nebylo málo, hra nabízí donekonečna generované mise pro jednotlivé kartely, takže se nemusíte bát, že byste si někoho rozezlili nadobro. A nakonec na tom ani moc nezáleží, valné příběhové následky vaše afinity nemají, odemykáte si jimi spíše jen kosmetická vylepšení, slevy u obchodníků a snazší pohyb po světě bez komand lovců hlav či nutnosti se plížit v některých čtvrtích.

Navíc vám kontrakty přihrávají o mnoho bodíků reputace víc, než kolik vám jí ubírají přestupky, což vede k poněkud komickým disonancím, kdy můžete vyvraždit celou základnu klanu Ashiga, ukrást jim rodinné klenoty a naprášit jejich tajemství rivalským Pykeům, a stejně je jen rozezlít natolik, že vaše reputace klesne z „excelentní“ na „dobrou“, nikoliv někam do ryze negativních hodnot, jak by vzhledem k závažnosti bylo adekvátní.

Náplň generovaných kontraktů se začne logicky opakovat úplně nejrychleji, s určitou šablonovitostí se ale potýkají i mise v hlavní příběhové linii. Typicky se musíte někam infiltrovat v tichosti, ideálně tedy nespustit poplach, ať už na území znepřáteleného syndikátu či na imperiálním stanovišti.

Plížíte se ventilačními šachtami, odemykáte zámky v rytmické minihře (která ze začátku působí svěže, ale při stém opakování jednoho z asi pěti vzorců už je trochu otravná), dostáváte informace z počítačů v minihře na způsob Logiku, vyhýbáte se kamerám, kradete vše, co není přibité.

Potud vlastně fajn, ale záleží na preferencích – dovedu si představit, že nucené plížení taky nemusí vyhovovat všem. Umělá inteligence nepřátel ale pořád není z nejbystřejších a cestiček i překážek, za které se schovat, je ale hromada, takže nikdy nejde o kdovíjak náročnou výzvu.

V určitý moment se prakticky pokaždé něco pokazí, alarm se rozhouká v rámci filmečku, a pak se naopak musíte prostřílet ven. Bohužel, i souboje začnou být rychle stereotypní: dva ze tří režimů blasteru jsou ryze situační a nové zbraně si můžete od padlých nepřátel půjčit vždycky jen na pár ran. K tomu dostanete westernovou zpomalovací schopnost, kdy můžete odpravit několik protivníků najednou, a to je s granáty a výbušnými sudy v podstatě všechno.

Typů nepřátel dohromady taky není moc – řadové pěšáky z řad kartelů i Stormtrooperů doplňují důstojníci, ostřelovači a granátníci společně s jedním elitním typem. Frakce se bohužel vesměs liší hlavně kosmeticky a na všechny platí jednotná taktika: Nejdřív střílej, až pak se ptej. Ale pozor, jen tak bezhlavě je kropit taky úplně nemůžete, blaster se totiž postupně přehřívá, takže vás donutí střílet ekonomicky a s rozvahou.

Plížení a akci pak doplňují ještě skákací a lezecké pasáže v průzkumných misích, kde se houpáte na lanech, skáčete po útesech, střechách a šplháte po stěnách. Na rozdíl od kolegů z Assassin’s Creed ale Kay může lézt jen po vyznačených trasách, půjčila si od nich ale pár jiných schopností, jako je třeba hvízdání na nepřátele, kouřové bomby nebo skrývání ve vysoké trávě.

Poměrně originální je alespoň cesta, jakou si Kay odemyká a vylepšuje schopnosti. Vzhledem k vítané neexistenci levelů se stromy dovedností ukrývají za úkoly pro tým expertů, kteří vám následně odemknou specifická zadání – někdy je potřeba nasbírat určité materiály, jindy rozdat 10 ran do hlavy, ale taky udělat radost Nixovi a tak podobně. Odměnou vám může být třeba prosté zvýšení zdraví, ale taky nový způsob podvádění v Sabaccu nebo možnost dělat otočky s Trailblazerem.

Zatímco Sabacc představuje další z řady vysoce zábavných karetních miniher, u které jsem během recenzování trávila až neadekvátní množství času vzhledem k její naprosté dobrovolnosti, létání ve vesmírné lodi působí tak trochu navíc a ušité horkou jehlou.

Kromě sbírání poletujícího nákladu a přestřelek vlastně v okolí planet není moc co dělat, přičemž souboje jsou navzdory možnostem vylepšování děl, raket a štítů dosti zjednodušené. Mimo pár příběhových momentů je ale taky víceméně dobrovolné, takže na palubě Trailblazeru můžete strávit tolik času, kolik uznáte za vhodné.

Ubisoft obecně v Outlaws udělal pár vstřícných kroků směrem k lidem, kteří nechtějí plýtvat svým časem, případně se do hraní chtějí pustit i s nějakým specifickým zdravotním omezením. Od nižší obtížnosti soubojů a plížení nebo benevolentnějších časomír si v možnostech přizpůsobení můžete třeba vypnout výše zmíněné minihry u odemykání zámků a terminálů, či zapnout pokročilejší navigaci, stejně jako je k dispozici kontrastní režim a komentované menu pro hráče se zrakovým omezením.

Graficky hra na PlayStationu 5 působí o něco ošklivěji než na propagačních videích, zejména co se týče textur a doskakování předmětů, ale i různých grafických glitchů a mimiky postav. V režimu výkonu vypadá obraz dost zubatě a výhledy do krajiny taky nejsou kdovíjak bohaté na vzdálené detaily.

I přesto se jí daří perfektně budovat atmosféru a povědomé kulisy i rekvizity využívá při výstavbě světa na maximum. Z hlediska práce s licencí funguje skvěle a fanouškovských velikonočních vajíček servíruje tak akorát, aby se nezajedla. Ubisoft zkrátka pořád umí stavět lokace, které parádně vystihují genia loci, ať už jde o reálná místa, nebo o vypůjčenou licenci. Místní vesmírný western se závanem osmdesátek je jednoduše okouzlující.

Kromě místy rozsýpavé grafiky jsem ale při hraní bohužel narazila i na spoustu dalších technických problémů. Dvakrát mi hra vyloženě spadla, což se na PS5 moc nestává. Jednou jsem při nehodě na kluzáku propadla texturou do útrob písečného pásáku, ze kterého mě nevysvobodilo ani rychlé cestování, a tak jsem se musela vracet k uložené pozici o půl hodiny vzad.

Jindy mi po skončení animace nešly otevřít dveře z kanceláře jistého tosharského gangstera. A k tomu nepočítaně drobnějších trablů jako mizející nepodstatné postavy ve městě, nezapočítané posbírané truhly, vícero přehrávajících se replik zároveň a jiné potíže se zvukem.

Můj vnitřní optimista samozřejmě počítá s tím, že podobné problémy opraví první patche, případně že jsem měla zrovna smůlu, ale při vydání zkrátka Outlaws spíš nebudou z těch nejvyladěnějších her.

Kolem a kolem si z výletu do předaleké galaxie odnáším podobný dojem jako z Hogwarts Legacy, a totiž že první pokus zasadit do ní hru s otevřeným světem nenaplnil svůj potenciál, nebránila bych se ale ani druhému. Dynamické duo Kay a Nixe baví dost na to, aby si pokračování zasloužili, a nezpracovaných planet, měsíců i stanic zůstává ve vesmíru pořád dost. Klidně by tentokrát mohly být skutečně menší, s kartely se systémem reputace, který má skutečnou váhu, a hlavně se spoustou stolečků na Sabacc.

Jak jsem psala v úvodu, moje míra doporučení se opravdu odvíjí od vaší lásky k Hanu Solovi a otevřeným světům. Star Wars Outlaws na konci roku asi sošky za nejlepší letošní hru sbírat nebudou, ale pořád jde o kompetentní sci-fi akční adventuru, kterých zas tolik nevychází, a taky o část té kvalitnější současné produkce kolem Hvězdných válek.