Star Wars Jedi: Survivor

Cal Kestis, sympatický bývalý padawan, v současnosti už plnohodnotný rytíř, se nyní vrací na scénu ve Star Wars Jedi: Survivor. A protože je to pokračování, samozřejmě musí být větší, nabobtnalejší, rozmáchlejší. Ale je díky tomu všemu lepší?

Rovnováha Síly (a hratelnosti)

Čas se nemazlí ani s Calem, ani s galaxií pod nadvládou děsivého císaře. Několik let po konci Fallen Order je moc Impéria ještě pevnější, masy ještě utlačovanější a naprosto zbavené vůle vzdorovat. Cal se snaží, pracuje s rebelským vůdcem Sawem Gerrerou, ale každá úspěšná mise v konečném důsledku neznamená vůbec nic kromě dalších ztracených přátel a spojenců.

Není to kdovíjak optimistické zasazení, místy atmosférou dokonce připomíná nedávný skvělý seriál Andor. Ale pokud zrovna nemáte chuť na totalitní dystopii v zaplivaných uličkách coruscantského podsvětí, nemusíte zoufat, protože Cal stejně jako v poslední hře procestuje kus galaxie a na své si přijdou i ti z vás, které na Hvězdných válkách nejvíc baví mystika Síly a tajemství řádu Jedi.

Ať už vás stará dobrá loď Mantis vyloží v automatizovaném továrním komplexu na zničeném měsíci, nebo na divoké planetě plné nebezpečné fauny, vaše konání se bude točit kolem podobné osy jako v případě prvního dílu. Prozkoumáváte krajinu a otevíráte nové cesty jejím bludišťovitým rozvržením, řešíte hádanky, sledujete příběh a samozřejmě bojujete.

Všechny tyhle aspekty si postupně probereme, ale na úvod je potřeba říct, že Survivor trefuje rovnováhu mezi všemi svými elementy s přesností olympijského střelce ze vzduchové pistole. Není to vůbec snadné, když vaše hra žongluje s tím i oním, ale v Jediovi jsem měl strašně často dojem, že mi autoři snad čtou myšlenky. „Hmm, to byla hezká skákací pasáž, ale už bych si docela zabojoval,“ prolétlo mi hlavou – a hle, přede mnou skupinka bitevních droidů. Nebo: „Ještě jedna banda stormtrooperů a přestane mě to bavit.“ No a v dáli se sice zablesklo pár stupidních bílých helmic, ale o kus vedle jsem mohl naskočit na výtah do meditační komory neboli jedné velké hádanky testující znalost Síly a logiky.

Jedi: Survivor vás někdy táhne kupředu po jasně daných kolejích, zvlášť v momentech, kdy se snaží intenzivně vyprávět příběh. Často vám ale nechá svobodu se na velikých mapách vydat tam, kam chcete vy – a protože je galaxie tentokrát plná lidí a mimozemšťanů, kteří jsou s Calem ochotní rozmlouvat, často se k vám dostanou drby o tom, co by bylo zajímavé na té či oné planetě, v tom či onom údolíčku, obhlédnout/vyřešit/rozsekat. Zda se tam vypravíte, je už na vás.

Kde máš ruce, ubožáku?

Když už jsme u toho sekání – v Survivorovi je ho hodně. Víc než posledně, protože konečně můžete porcovat i humanoidní nepřátele, takže chudákům stormtrooperům po vaší ukázce řeznického umění často chybí ruce, nohy či hlava, pokud někoho rovnou nerozetnete vejpůl.

Boj vypadá naprosto fantasticky, animace jsou prvotřídní, a pokud stojíte proti soupeři nablízko, obzvlášť nějakému se světelným mečem, celkem vzato to vypadá jako šerm. Tím víc je to celé uspokojivé – když si vzpomenu na takovou Jedi Academy, ano, byla to zábava, ale v boji jsem si připadal víc jako neohrabaný větrný mlýn než jako precizní Jedi. V Calově kůži, se vším tím neuvěřitelně efektním kombinováním bodnutí, seknutí, parírování, akrobacie a Síly, Jedi jsem.

Pokud jste hráli jedničku, s bojovým systémem si hodně rychle potřesete rukou. Opět si bere něco z žánru soulslike, ale není tak zběsile obtížný. Někdy vás nechá, ať si užíváte opojnou power fantasy během masakrování ubohých droidů třídy B1 nebo neuváženě agresivních kulatých dikobrazů, jindy před vás postaví velkou příšeru nebo bosse, kteří vás budou stát pár pokusů a smrtí. Ale k žádnému trhání vlasů nejspíš nedojde, rozhodně ne na normální obtížnost. Což je asi dobře, protože boj přece jenom nepůsobí natolikprecizně a vycizelovaně jako v dílech studia FromSoftware, a tak je dobře, že se vás hra nesnaží zbytečně frustrovat. Ještě byste to mohli dávat za vinu jí místo sebe, že ano.

Co se týče novinek, je potřeba pochválit variabilitu nepřátel, která potěší hlavně fanoušky prequelů (ano, hrdě zvedám ruku). Survivor se totiž na rozdíl od nové filmové trilogie nebojí přiznat, že epizody 1 až 3 existují, a tak se utkáte s důvěrně známou skvadrou mechanických přisluhovačů hnutí Separatistů. Podat si droideku, rozdat si to na férovku s Grievousovou MagnaGuard, ale třeba taky prolézt vnitřnosti ztroskotaného Lucrehulku, to chlapce, kterému tohle všechno na přelomu tisíciletí v kině vyrazilo dech, musí nutně pohladit u srdíčka.

Ještě daleko důležitější je ale jiná novinka – bojové postoje. Víc než kdy jindy si můžete vybrat, jakým způsobem váš Cal bude bojovat. Preferujete vyrovnaný styl typického Jedie? Chcete být jako Darth Maul a máchat kolem sebe oboustrannou čepelí? Rozpojíte jílec a zvolíte hyperagresivní přístup dvou mečů najednou? Nebo dokonce vytáhnete blaster?

Mezi těmihle a dalšími styly si můžete vybírat, naučit se jejich specifická komba a sady pohybů, postupně vyzkoušet, který funguje nejlíp proti jakému druhu nepřátel, a celé to ještě zkombinovat s novým systémem perků. Nejspíš si nakonec oblíbíte tak dva nebo tři postoje a budete je pravidelně točit, protože zapamatovat si všechny detaily všech stylů by bylo hodně náročné, ale i tak to je skvělé zpestření, protože s Calem poskakujícím jako namydlený blesk se hraje úplně jinak než s Calem, který ze stabilního defenzivního postavení vyráží k pomalým, ale zdrcujícím obouručním útokům. Každopádně se na každý jednotlivý styl dívá stejně skvěle.

Krása ve vaší režii

Skvěle se dívá i na všechno ostatní. Jedi: Survivor umí ohromit fantasticky opulentními momenty, kdy se před vámi rozprostře nekonečná hvězdná základna plná gigantických strojů nebo nesmírný dinosaurus velký jako bitevní křižník.

Skvělý je ale i v detailech, což je nejvíc vidět na překvapivě podrobném systému úpravy Cala i jeho věrného robůtka BD-1. Mladého Jedie můžete obléct do spousty různých hadrů, upravit mu účes i vousy, přebarvit BD, jak se vám zachce, ale taky sestrojit přesně takový světelný meč, jaký jste si vždycky přáli.

Nekecám, mazlení se svou zbraní můžete věnovat hodiny. Jsou tu nejrůznější součástky, které ovlivní, jak vypadá jílec. Můžete ho přebarvit. Můžete zvolit různé materiály, kovy, dřevo, plast, gumu. Vyberete si, jestli vypadá nově, nebo obnošeně. Samozřejmě máte na výběr ze spousty různých barev čepele. A to všechno je vidět i v cutscénách, takže svoje dílo budete mít často přímo na očích.

Poněkud mrzuté na vší té kráse je, že si s tím Survivor ne vždycky dokáže poradit. Hrál jsem na PlayStationu 5 v režimu Performance, který by měl zajistit plynulý zážitek na úkor nějakých těch detailů v grafice. Ale plynulosti se mi místy nedostávalo, a to někdy dost alarmujícím způsobem. Velké množství postav na jednom místě, epické pohledy daleko do krajiny, to všechno sráželo FPS příliš blízko třicítce – a výjimečně jsme se dostali i pod ni, což už je skutečně poněkud alarmující.

Míň závažný problém, přesto však hodný zmínky, jsou překvapivě dlouhé nahrávací časy. Konkrétně jde o nepřiznané loadingy, které se hra snaží neúspěšně maskovat. Občas jsem si nebyl jistý, jestli do nějakých dveří nemůžu vejít, protože jsou zamčené, nebo jestli se ještě nedokončil loading v pozadí a ony se otevřou až za chviličku. Zajímalo by mě, jestli to vyřeší nějaký patch, protože tohle by se na bleskurychlém SSD asi stávat nemělo.

Akrobat a detektiv

Jak jsem už psal, pokud nebojujete, pak pravděpodobně řešíte hádanky nebo někde hopsáte. První jmenovanou aktivitu je potřeba opět pochválit, protože různé logické puzzly bývají buď nepovinné a složité, nebo povinné, ale navržené natolik komfortně, že se na nich nezaseknete a nebudou vás zdržovat od další cesty vpřed.

Onu cestu vpřed pravděpodobně absolvujete pomocí nejrůznějších akrobatických a gymnastických triků. Chvíli běháte po stěně, pak vystřelíte přitahovací hák jak zrzavý Spider-Man, ručkujete v nemožné výšce, v jedné nezapomenutelně šílené scéně se dokonce teleportujete. Opět, naprosto skvěle se na to dívá a v některých chvílích jsem byl vyloženě zaplavený adrenalinem z toho, jak perfektně jsem proběhl nebezpečnou opičí dráhu přes kilometrovou propast.

Navíc je skvělé, že hra vás odměňuje za zvědavost. Ano, můžete se vydat přímou cestou k cíli, ale co si takhle přeskákat tady do té jeskyně, vyhnout se u toho elektrickým výbojům a po cestě udělat tolik salt, že by z toho Aleš Valenta puknul závistí? To si pište, že na vás bude čekat nový obleček, součástka světelného meče, vzpomínka otisknutá v Síle, ve vzácných případech třeba i nová schopnost nebo perk.

Jen se u toho nesmíte nechat frustrovat, což se může stát ze dvou různých důvodů. Zaprvé, bude vás štvát, že někam nemůžete, protože jste nepostoupili dost daleko v příběhu a neodemkli si patřičnou schopnost. Cal se stejně jako v prvním díle postupně učí, jak některé překážky v prostředí překonávat, a hra je postavená tak, aby vás motivovala se vracet na už známá místa. Někdo by to radši sfouknul všechno najednou, jiný tenhle prvek žánru metroidvania ocení.

Druhý potenciální zdroj nespokojeného frkání je mapa, která je naprosto neocenitelným pomocníkem a zapínal jsem ji každých třicet vteřin, ale jakkoliv je většinu času nesmírně užitečná, někdy jí to z nějakého důvodu ujede a vůbec vám nepomůže. Několikrát se mi stalo, že jsem vůbec nevěděl, kam a jak dál, a mapa mi vůbec nezobrazila klíčové aktivní prvky ani mě nepošťouchla správným směrem.

Jinak je ale průzkum všech možných zákoutí na všech možných planetách vyloženě zábavný sám o sobě, vážně to není jen výplň, kterou autoři chtějí trošku proložit soubojové masíčko. Cal je navíc dost upovídaný, štěbetá si s BD-1, na spoustu vašich postranních odhalení zareaguje. Toulat se je radost.

Cal > Rey

Radost umí být i vyprávění – ale jenom občas. Jeho nejsilnějším trumfem je samotný Cal, mnohovrstevnatý hrdina v nesmírně zajímavém bodu své cesty životem. Je to bezpochyby dobrý Jedi, nesobecký, vždycky ochotný pomoct. Ale je to dobrý Jedi ve špatné době. Pochybuje o sobě i o svém údělu, připadá si opuštěný a místy zoufalý, jeho víra v pravidla mrtvého řádu skřípe, až to jiskří. Však co by udělal správný Jedi, když ho poražený nepřítel prosí o smrt hodnou válečníka? Co by udělal správný Jedi, když cítí opětovanou lásku? Co by udělal správný Jedi, kdyby dostal možnost začít nový život?

Calův vnitřní svět i vztahy s ostatními postavami, vynikající herecký výkon Camerona Monaghana, to všechno ve mně vzbuzuje touhu sledovat posádku Mantis v jejím vlastním seriálu. Jedi: Survivor mi občas jde na ruku, zvlášť v překvapivě sladkých momentech klidu, jako když se Cal potlouká po tajné rebelské základně nebo po hospodě svého kamaráda (je trochu divné, že se pečlivěji neskrývá, když jde o jednoho z nejhledanějších mužů Impéria, ale budiž).

Scénář ale někdy klopýtá, a to konkrétně v momentech, kdy se vás snaží vtáhnout do ústředního příběhu týkajícího se dávné Vznešené republiky, tajemství stovky let mrtvých Jediů a, jak jinak, honu na nějaké dávno ztracené serepetičky, které je potřeba jednu po druhé sesbírat. Příběh v tu chvíli ztrácí dech, tím spíš, že napojení ústřední zápletky na Calovy motivace a pocity je… No, řekněme, že poněkud nevěrohodné.

Ano, uvítal bych soustřednější příběh, který by víc držel pohromadě, ale i tak si užijete slušné množství naprosto epických momentů, soubojů a zásadních rozhodnutí, které by se vůbec neztratily v jakémkoliv živém filmu a samy o sobě ze Survivora dělají lepší Hvězdné války než kterýkoliv z dílů nové trilogie.

Z padawana rytířem

Ve Star Wars Jedi: Survivor toho na vás čeká ještě tolik, co jsem ani nestihl zmínit. Překvapivě zábavná minihra Holotactics, která mě bavila víc než celý zaklínačský Gwent. Spousta způsobů, jak vylepšovat onu hospůdku a rekrutovat další pomocníky a obyvatele. Tuhé bojové výzvy, které prověří, jak to umíte s bzučící modrou čepelí. A možná se dokonce objeví jedna stará známá neporazitelná žabička…

Je to obrovská hra, mnohem větší než její předchůdce. Ještě důležitější ale je, že její přídavky jsou smysluplné. Že to jsou skutečná vylepšení, hlavně v případě bojového systému skvěle okořeněného různými styly. A že rozmáchlejší, na postavy i dialogy bohatší příběh sice není úplná trefa do černého, ale zachycuje atmosféru Star Wars v jejích temnějších i světlejších tónech a dál rozvíjí osud jednoho z nejlepších rytířů Jedi, které znám.