Star Trek: Voyager – Across the Unknown
Titul nejlepší hry ze Star Treku za poslední roky bohužel pořád představuje jen solidní příběhovku s někdy zábavným, někdy úmorným luxováním Delta kvadrantu. Across the Unknown je upřímný, ambiciózní počin, kterému ale často podráží nohy malý rozpočet a ubíjející mechanismy.
K seriálu Star Trek Voyager mám vřelý vztah. Sice ani zdaleka nejsem trekkie, ale postupně jsem viděl většinu produkce, která obsáhla toto universum, až po relativně moderní počiny v čele s Enterprise, kdy můj zájem postupně uvadl. Voyager ale má v mém srdci speciální místo, zčásti proto, že přišel jako něco nového a čerstvého v době, kdy jsem sci-fi opravdu hltal, jak to jen šlo, a zčásti kvůli tomu, že situace lodi v dalekém Delta kvadrantu byla poměrně unikátní oproti zaběhlému zasazení dosavadních seriálů.
Pamatuji, jak jsem sledoval nové díly potom, co jsem přišel ze školy a vlastně šlo o událost pro všechny sci-fi nadšence, kdy jste zašli do specializovaného knihkupectví a tam si štamgasti povídali s majitelem o tom, jak tam zase kapitánka Janeway všechny sepsula. Bylo úsměvné pak zjišťovat, jak se doopravdy píšou jména všech aktérů a že „Džejnvejová“ a „Čekotej“ mají poněkud jiný zápis. Ostatně, byla polovina 90. let a o nějakém běžně přístupném internetu anebo dokonce verzi bez dabingu jsme si mohli nechat jen zdát.
Teoreticky bych tak měl být ideální cílovkou nové survival strategie Star Trek: Voyager – Across the Unknown od relativně neprozkoušeného studia Gamexcite, které má na kontě jen předešlé dvě hry s Asterixem. A jak asi už vidíte dle hodnocení, úplně jim to u mne nevyšlo, byť musím jedním dechem dodat, že je nový Star Trek hra ambiciózní a sráží jí vaz hlavně to, že nenese malá očekávání a rozpočet zjevně nebyl takový, jaký by bylo třeba. Zároveň se klidně dá říct, že jde o nejlepší hru ze světa Star Treku za dlouhé roky, ale to je asi jako říct, že támhleten jednooký vidí nejdál z celé výletní skupiny slepých.
Gamebook s FTL
Systémově jde o kombinaci survival strategie, kde se staráte o loď, posádku, několik svých hrdinů rekrutovaných z řad postav seriálu a příběhové hry, kdy se rozhodujete v různých scénářích, jak se zachováte, a je na vás, zda se rozhodnete jít cestou seriálové Janeway, nebo zkusíte něco vlastního. Na papíře tak jde o celkem tradiční hybrid, který vám asi bude nejvíce evokovat FTL, ovšem s mnohem, mnohem větším důrazem na příběh a menším na vesmírné souboje.
Star Trek: Voyager – Across the Unknown je hrou naprostých protikladů, a to od samotného momentu, kdy jsem ji spustil. Dokázala nastartovat mé nadšení a očekávání na maximum, aby mě následně poslala do vývrtky nesmyslným rozhodnutím v ovládání a designu uživatelského rozhraní. Všechna menu vypadají nádherné, estetika vycházející z vizuálu dané éry Star Treku sem sedne jak zadnice na hrnec, ale samotné ovládání dělal pravděpodobně někdo, kdo o UX neslyšel ani z toho příslovečného rychlíku.
Nenávidím Escape
Celá hra nemá jednotný systém ovládání menu a podmenu. Někdy vás stisk Escape dostane z nabídky zpátky, někdy ne a je třeba přepnout se myší na liště dole. Jako kdyby byly jednotlivé části správy Voyageru poslepované čtyřmi různými lidmi, z nichž každý měl svou představu a na konci se snažili vše slícovat. Vrcholem byl moment, kdy jsem musel asi dvě rozhodnutí potvrzovat pomocí právě Escape, s čímž jsem se později už nesetkal. Ne, nebyl to bug, byla to feature.
Může se to zdát být jako nedůležitá výtka, ale tohle je strategie, kde spravujete loď a management musí být co nejplynulejší. To, že se hra pokaždé chová jinak, a když se chci proklikat ze správy nastavení reaktoru až na hvězdnou mapu a musím pamatovat, že teď pomůže dvakrát stisk Esc, ale potřetí už nesmím, to musím kliknout na lištu, jinak se mi nabídne menu na odchod ze hry, je nesmírně otravné.
Navíc hra úplně smysluplně neukazuje, že máte někde možnost něco změnit, že se vám odemkla nová úroveň něčeho. Voyager má opravdu hodně podsystémů a některé mají i několik různých nastavení, jako třeba ten reaktor nebo i společná jídelna. Není problém zapomenout, že jste si tady chtěli něco zapnout, až posbíráte dostatek surovin, protože po hodině řešení odlišných věcí vám tohle prostě vypadne a vzpomenete si, až když vaše opomenutí stojí nějaké suroviny nebo životy.
Chci opravovat federační lodě, nadosmrti
Zároveň ale musím říct, že mne vylepšování lodi nesmírně bavilo. Voyager je zobrazený v 2D modelu, jako jste si navykli třeba v druhém XCOMu a vlastně totožným systémem odstraňujete sutiny z místností, vybíráte, co zde postavíte a podle toho se vám objevují nové možnosti.
Do toho všeho vám kecají nejenom vaši poradci, ale i anonymní posádka, které se měří morálka a je skoro permanentně z něčeho zklamaná. Když už po desáté Neelix zahlásil, že jsem nesplnil nějaký slib a posádce klesla morálka, chtěl jsem nechat všechny vyvést a každého desátého zastřelit. Popravdě, tahle část simulace mi přišla zbytečná a nepříliš dobře vyřešená, protože po čase se z posádky stane jen další měřák, který je třeba stabilizovat.
Ono i z ostatních měřáků se stane spíš jen mechanické odklikávání na mapě sektoru. Potřebujete mít vždy několik různých surovin, které spotřebovává loď a posádka, a vaším denním chlebem bude oskenovat planety v systému, přiletět k těm, kde je to, co potřebujete, vybrat si z jedné možnosti plnění těžby, přičemž méně riziková těžba přinese méně, s většími zisky se pojí větší risk, že vám někdo zařve. Na papíře zábavné, ale když takhle „odbavíte“ za deset minut deset planet, nemáte pocit nějakého hvězdného objevování, ale jen mechanického klikání digitálního horníka.
Umřel nám poručík Kim. No a?
Mnohem zábavnější pro mne bylo řešení jednotlivých misí, které většinu času vychází ze seriálu a někdy nabízí možnosti, jak je vyřešit jinak. Často méně s pomocí direktiv Hvězdné flotily a více s rozhodností, za kterou by se nestyděl romulanský maršál. Musíte počítat i s tím, že postavy mohou umírat a naopak jde rekrutovat nové, které nepatřily k základnímu ansámblu Voyageru. Umřít mohou při misích, kdy se nějaký test nepovede, při menších událostech, i na základě toho, že se prostě nějak rozhodnete.
A rozhodovat se budete často, což patří k největším kladům hry, byť se přiznám, že na mě moc nefungoval, protože nemalou část misí jsem si pořád nějak pamatoval. Popravdě bych uvítal, kdyby tvůrci přišli s vlastní zápletkou a klidně i vlastní lodí a využili univerzum Star Treku jinak než k přímočarému převyprávění seriálu. Na druhou stranu, možná právě to nostalgicky hledáte a je to zcela legitimní přístup, přičemž vám pak celá příběhová linka sedne mnohem víc než mně.
Tady narážíme na to, že tým měl zjevně omezené možnosti, kolik do projektu nalít peněz. Počínaje tím, co vše si může někdo dovolit vymýšlet a konče tím, jak vypadají vesmírné bitvy a vlastně jak vypadá všechno.
Grafika v menu je krásná, grafika, kde se objevují 3D modely členů posádky vás bez přehánění vrací tak do roku 2005. Osobně bych preferoval, kdyby místo tristních modelů bylo vše zobrazeno s pomocí artworků, které by stejně byly podobně statické jako místní scény.
Stejně tak je pro mě jen obtížně akceptovatelné, že ve hře skoro absentuje mluvené slovo, přičemž dabing mají jen deníkové záznamy při přeletu mezi sektory. Dialogy postrádají ozvučení, a to prostě příběhové hře ubírá. Naprosto chápu, že tu nejsou animované filmečky, odklikávání dialogů s portrétem mluvčího je zcela v pořádku, ale postupem času si vlastně přijdete bez hlasů aktérů nesmírně opuštění.
Možná úplně špatný formát?
A tady asi přichází moje uvědomění si, proč mne Star Trek: Voyager – Across the Unknown vlastně tolik nezasáhl. Pro mě byl Voyager a vlastně i Star Trek celkově především o mezilidských vztazích, řešení i drobných problémů a o důrazu na standardy morálky i v každodenním životě v krizové situaci. To zde, logicky, chybí, protože hra se zaměřuje na nejvyšší pozici velení a správy a na nějaké povídání si po cestě není zcela prostor (a ve studiu peníze).
Ale ačkoliv hra dokázala mne pohltit třeba na hodinu, dvě soustředěného klikání a řešení situací, málokdy ve mně dokázala probudit nějaký větší vztah k jednotlivým postavám, které sice s sebou nesou odkaz seriálu a komplexní charakterové drobnokresby, ale ve hře jsou vlastně jen soustavou schopností, úrovně a občas nepříliš dobře napsaných dialogů.
Star Trek: Voyager – Across the Unknown je rozhodně mírně nadprůměrná hra, a pokud jste opravdu fanoušky Star Treku nebo dokonce Voyageru, neměli byste ji vynechat nebo alespoň zkusit demo. Osobně mne ale nikdy nedokázala chytit za srdce a to, že jde o nejlepší Star Trek za dlouhou dobu, z ní ještě nedělá opravdu skvělý titul.
