Star Fox
Povedený remake třicet let staré střílečky, který ponechává většinu původní hry a převléká ji do moderního kabátku. Má své nepopiratelné kouzlo, jen počítejte s tím, že pod kapotou téhle liščí stíhačky burácí specifická hratelnost z poloviny 90. let.
Jsem si celkem jistý, že velká část majitelů Nintenda Switch 2 zažila svůj první kontakt se Star Foxem, respektive s Foxem MacCloudem, v nejnovějším filmu s Mariem, tedy v Super Mario galaktickém filmu, kde si střihnul docela významnou epizodní roli. Protože zatímco existenci Pikminů ve filmu jsem dětem vysvětlovat nemusel, Foxe prostě neznali a popravdě, kdybych neměl zkušenost se střílečkou Star Fox Zero z roku 2016, byl bych na tom podobně.
V době, kdy vyšel původní Star Fox 64, tedy titul, kterého je dnes recenzovaná hra přímým remakem, jsem byl daleko jakékoliv konzoli od Nintenda, a tak je remake zároveň mým prvním plnohodnotným průchodem. Což neznamená, že bych byl tabula rasa. Samozřejmě o struktuře a stylu hry vím dost, ale v roce 1997 jsem ji v ruce prostě neměl.
Takhle se má dělat remake
Hned na začátku musím říct, že kdyby všechny remaky her vypadaly takhle, bylo by na světě zase o něco krásněji. Star Fox si zachovává kostru a mozek původního titulu, ale audiovizuální zpracování odpovídá roku 2026. Od intra, což je vlastně novinka v rámci hry, až po orchestrální soundtrack je jasné, že tady se penězi nešetřilo a rozhodně nejde o snahu Nintenda získat nějaký ten jen navíc narychlo zbastleným portem.
Sledujete tak cestu (tedy krátkou cestu) vesmírného žoldnéře a pilota Foxe a jeho věrného (tedy víceméně věrného...) týmu Star Fox, jak se snaží ubránit systém Lylat před opičákem Androssem, vlkem Wolfem O’Donellem, který vede žoldnéřskou grupu Star Wolf, a prasetem Pigmou, který kdysi zradil Foxova otce. Pokud vám přijde, že je tu fakt hodně zvířátek, vězte, že každá postava je antropomorfní zvíře, takže po vašem boku létají wingmani jako je spolehlivý zajíček Peppy Hare nebo namyšlený bažant Falco.
Popravdě, ve filmečcích jsou všichni hrdinové skvěle animovaní, nevypadají nijak směšně a dokáží hře dodat potřebnou vážnost, protože kupodivu není vysloveně komedie. Z hlediska toho, jak zpracovat antropomorfní zvířata, by se takový filmový Sonic mohl učit… Když k tomu přidáte povedenou moderní grafiku, skoro by se zdálo, že tu máme skrytý hit v podobě akční vesmírné arkády pro současné hráče.
Zub času může kousat
Jenže… Star Fox je ve všem svém soudobém pozlátku cílevědomě hrou z roku 1997, která dělá jen několik málo kosmetických ústupků původní hratelnosti, a tady se bude lámat chléb, jestli je hra pro vás. V první řadě, kampaň prolétnete napoprvé za hodinku a půl, možná dvě. Vážně. Důležité je ale slovo napoprvé, protože Star Fox je, stejně jako originál, hra dělaná na opakované hraní a rozkrývání dalších možných cest galaxií. Co by jinde mohlo sloužit jako potenciální rozptýlení po dohrání kampaně, je zde klíčovou součástí, se kterou počítají vývojáři a musíte i vy.
V rámci plnění misí si můžete odemykat nové varianty a jimi cesty, jak se dostat do finále. Vše je okořeněno příběhovými zvraty, takže si jen nevolíte nejlehčí, těžší a nejtěžší trasu, ale můžete docela solidně roleplayovat. Pravda, hra zase tak moc nereflektuje to, jestli se rozhodnete pomoci planetě A, nebo B, nicméně díky tomuto systému větvení misí se můžete dobrat docela odlišných konců samotné hry.
Paradoxně, v takovou chvíli její krátká délka celému systému nahrává a stává se spíš jeho trumfem. Hrát byť jen třeba šestihodinovou kampaň zas a znova proto, abych viděl jiný konec nebo nový svět, není zase tak lákavé. Ale s hodinkou a půl? To stojí za trochu toho experimentování a opakování misí, tím spíš, že další mrkvičkou na klacku je fakt, že grafika je vážně povedená a vy chcete vidět další a další světy. Navíc není problém mise restartovat v jakékoliv chvíli a vracet se i k checkpointům, případně si i po dokončené misi říct, že tohle chcete absolvovat ještě jednou.
Pak je tu ale ještě druhé retro „ale“. Star Fox je stále rail shooter (schválně neříkám „kolejnicová střílečka“, abych omylem nenadchnul šotouše mezi vámi), takže stylem hratelnosti na jednu stranu těží z velmi těsně sevřené hratelnosti, na druhou ovšem rozhodně nenabízí plnohodnotné vesmírné půtky. A ačkoliv kromě stíhačky sednete i do tanku nebo ponorky, prostě je ze Star Foxe cítit, že jde o ryze devadesátkovou hru, která sází na četná opakování, jak díky větvení misí, tak i kvůli režimu výzev, kde můžete zkoušet plnit nepovinné úkoly. Takové malé pískoviště, na které tvůrci nasázeli opravdu spoustu báboviček.
K tomu je tu ještě multiplayer. Klasický online mód 4 vs 4 jsem bohužel neměl možnost vyzkoušet. Není ještě dost hráčů, logicky. Vyzkoušel jsem ale se svými osvědčenými parťáky na gaučovou kooperaci tenhle prvek Star Foxe a… v nouzi nejvyšší poslouží. Jeden hráč létá, druhý střílí, což při specifikách některých zbraní není zase tak nudné, jak to zní, ale nedá se říct, že jde o součást, kvůli které bych si dovolil označit Star Fox za kooperační střílečku.
Nakonec to je opět na vás a na tom, co od hry vlastně chcete. Je to zábavná arkáda, u které mi vlastně přímočarý systém docela sedne, protože dobře funguje v momentech, kdy si chci vydechnout a vypnout. Ostatně, tomuhle záměru pomáhá i rozdělení a délka misí a třeba i zmíněný challenger mód. Ale kdybych chtěl velkolepé dobrodružství se stíhačkami ve vesmíru, které bude aspirovat na to, být Ace Combatem od Nintenda, byl bych zákonitě zklamán.
