Stalker 2: Heart of Chornobyl

V Zóně, kterou jsem poprvé navštívil před dlouhými sedmnácti lety a okamžitě se do jejího kouzla zamiloval. V Zóně, která opět ožívá záhadami v dlouho očekávaném a zkoušeném Stalkerovi 2: Heart of Chornobyl. V Zóně, která vám okamžitě učaruje svou divokou nádherou a zaryje do vás drápy dobrodružství tak hluboko, že ji nebudete chtít opustit. Vítejte v nejkrásnějším otevřeném světě současnosti. 

Piknik u cesty 

Zóna je úchvatné a detailní svědectví o tom, jak impozantně může působit ručně vystavěný fotorealistický svět. Atmosféra okolí černobylské jaderné elektrárny je hustá jako vzdálené bažiny, pohlcující jako radioaktivní Rudý les a neskutečně dechberoucí jako vybydlené město Pripjať. 

Několikrát mi na mysli při hraní vytanulo srovnání s Breath of the Wild, protože není nic snazšího než se v Zóně zapomenout, nechat se pohltit bezútěšným dobrodružstvím a jen si tak... žít mimo vytyčenou stezku úkolů. A nepotřebujete k tomu žádné ukazatele, šipky, otazníčky. Svět je tak nádherně zpracovaný, že se budete mimo zaběhlé stezky toulat mimoděk a rádi.

Ať už to jsou chátrající zemljanky, mohutné tovární komplexy, vrakoviště vojenské techniky, nebo bizarní fyzikální anomálie, každé místo má své tajemství a často i sladkou odměnu. 

Může to být pár nábojů, lékárnička anebo rovnou nová zbraň či zbroj, které vám těžký život v Zóně trochu usnadní. Anomálie zase často skrývají artefakty různé síly a vzácnosti, se kterými můžete obchodovat. Jen je musíte najít opatrným nakračováním ve smrtících polích, jež pohrdají přírodními zákony. 

Stalker 2 mě vrátil do dětských let úžasu, kdy jsme s přáteli při pobíhání po venku objevovali staré bunkry, zarostlá a opuštěná skladiště a ruiny zkrachovalých závodů, ve kterých jsme s tlukoucím srdcem pátrali po pokladech, jež mohou přijít cenné jen dítěti. Stalker 2 ten úžas a chuť objevovat zprostředkovává dokonale. Jen do ruky vám místo klacku dává zbraň s ostrými a líčí na vás skutečná nebezpečí v podobě banditů, mutantů a anomálií.

Atmosféře obrovsky napomáhá to, jak hra vypadá. Kdyby mi někdo při prvních krůččích Zónou před 17 lety řekl, že budeme tak blízko fotorealismu, obvinil bych jej ze lži. Není to ale „jen“ maniakální detail Unreal Enginu a fotogrammetrie objektů, ale celková nálada. Byť je Zóna svou podstatou neskutečně exotická, stále v ní poznáte evropskou krajinu, flóru, ve staveních jasně rozeznáte sovětskou architekturu, která je velmi blízká i nám. Sakra, přísahal bych, že jsem v cementárnách a hutích rozeznal důvěrně známé křivky Vítkovic. 

Svět Stalkera 2 je nebývale atmosférický a nejúchvatnější otevřený svět, kde se mlha líně převaluje kolem vraků traktorů, slunce vstává nad vzduchem tetelícím se anomáliemi a romantické západy nad budovatelskými monumenty. A díky tomu neustálému úžasu, který u mě stále trvá, protože se hry zkrátka nemůžu nabažit, ani nevadí, že vás občas vyšle do lokací, které už jste dřív navštívili. 

Industriální skanzen 

Hlavně, svět žije, reaguje, poměry sil v Zóně se mění nejen vašimi rozhodnutími v příběhu, ale i tím, jak se zkrátka odvíjí jeho přirozený chod. Stalkera 2 jsem rozehrával dvakrát a pokaždé toulky mapou vypadaly trochu jinak. Najednou dříve opuštěnou vesnicí prochází hlídka Stráže, tábor stalkerů rozprášili banditi, v poli vás odchytne smečka slepých psů, které sem přilákalo stádo flaks. 

Nemluvě o tom, když se nebe zbarví do ruda a hrom a blesky ohlašují příchod smrtící emise. Pokud urychleně nevyhledáte úkryt, je po vás. Poklidné šmejdění v troskách se může rázem proměnit v bezhlavý sprint o holý život. Správný stalker musí mít v každý moment plán na přežití, emise nevyjímaje. Pseudobouře hlavně opět zamíchají životem v Zóně.

Když se vichr uklidní a oblačnost rozplyne, velká část anomálií se rozplyne, vzniknou nové a těla stalkerů, kteří se příliš loudali, lemují cesty. Celý koloběh života a smrti do velké míry utváříte i vy – stalker Skif, který do Zóny přišel hledat své místo ve světě a pátrat po původu tajemného artefaktu. 

Příběh je poměrně spletitý a ve spoustě okamžiků před vás staví zásadní volby toho, jak se vyvine. S kterou frakcí morálně souzníte a pomůžete jí převážit misku sil na její stranu? Které postavy neujdou vašemu nemilosrdnému trestu, koho zradíte, ale vlastně i jak si celý ten mysteriózní věděckofantastický výlet nakonec vyložíte.

Vývojáři z GSC Game World se hlavně hodně opírají o legendární odkaz původní trilogie. Obejdete se bez ní, to ano, ale spousta pokynutí, návazností zápletky a dědictví Zóny vám zůstane skryto. Je to fantastická poklona fanouškům her, kteří na ikonickou střílečku nezapomněli. Není ale o nic méně úžasné taje místního světa objevovat po svém, číst si ve stovkách poznámek a domýšlet si, co se asi tak přihodilo. 

A nemůžu se dočkat, až se hra dostane i k vám a vzniknou první výzvy, pokusy doběhnout bez jediného výstřelu do vzdálené Pripjati, snahy o to, napsat si v obřím industriálním skanzenu svůj vlastní unikátní příběh. 

Jak těžké je v Zóně přežít? 

Samotného mě až překvapilo, jak moc Stalker 2 zabíhá do RPG v pravém slova smyslu. A ne, nemyslím tím sbírání zkušeností a rozdělování bodíků do statistik, ale ve smyslu „role-play“. Nikdo vám nebrání shrábnout odměnu za úkol a postavu odkráglovat. Nikdo vám nebrání stalkerskou vesničku Zalissja vystřílet i s posádkou Stráže. Stejně jako si třeba co nejdříve zaběhnout do vyloučené oblasti havarované jaderné elektrárny (byť bych kupony na vaše přežití nesázel).

Hlavně sžívání a přežívání v Zóně napomáhá i tempo hry. Pomalé, rozvážné, taktické. Zběsilým sprintováním od čerta k ďáblu akorát naběhnete do nejbližší anomálie. I vzhledem k tomu, na jakou vzdálenost vás protivníci jsou schopni zmerčit, se tady více než kde jinde vyplatí pořádný průzkum, plánování a až pak střílení. Někdy se vlastně víc vyplatí celému konfliktu raději úplně vyhnout.

Stalker 2 je totiž v jádru pořád survival (a pěkně děsivý horor). Musíte jíst, spát, hlídat si hmotnost nákladu, stav výzbroje a výstroje, chránit se proti radiaci, krvácení, vlivu síly psí. Stejně tak nábojů není nazbyt, a každá rána vedle může přijít draho.

Ještě v nedávné trilogii Legends of the Zone jsem přesně tyhle prvky kritizoval. Byly zkrátka příliš omezující, ve Stalkerovi 2 více odpouštějí (alespoň na střední obtížnost). Výdrž se doplňuje rychleji, takže není problém indiánským během zdolávat i kilometry mapy, krvácení vás nevypustí jak špunt naplněnou vanu, a i ty zbraně se zasekávají až téměř před rozpadnutím. 

Survival je tady od toho, aby dělal hru zajímavější, uváděl vás do netypických situací, které musíte řešit, není to hlavní mechanismus, na kterém by celá hra byla postavená, za což jsem neskonale vděčný, byť bych ocenil pár kilo nosnosti navíc nebo aspoň vyšší bonus z artefaktů. 

Co záření udělá s mozkem? 

Když už na konflikt dojde, je vysloveně radost třímat ty desítky parádně ztvárněných zbraní. Štěkot hlavní zní naprosto fantasticky a milovníci vojenského vybavení si okamžitě v arzenálu najdou své oblíbence, které budou vylepšovat, hledat k nim unikátní vylepšené díly jako třeba kolimátory a prodloužené zásobníky a kochat se každou fantastickou animací přebíjení. 

Opět: I když zbraně mají své statistiky, stejně je to více o tom, která se vám líbí a jak se vám z ní střílí. Jak padá balistická křivka a na kolik metrů jste schopni dát spolehlivě zásah do hlavy, protože to znamená ušetřené desítky nábojů, které se budou hodit na vypořádání se s extrémně tuhými mutanty.

Umělá inteligence protivníků umí být dvousečnou zbraní. Zatímco v otevřeném prostoru je proti přesile opravdu nejlepší zdrhnout do nejbližší zástavby, protože jinak vás i v lese dokáží šikovně obcházet, narazil jsem i na vyložené chyby. 

Třeba u plížení... ve Stalkerovi 2 je obecně dost obtížné se k někomu přikrást na dosah nože, ostatně zkuste si to za denního světla s plně naloženým batohem a ve vojenské výstroji. V noci vás zase baterka prozradí i na velkou vzdálenost. 

Stalo se mi ale několikrát, že jsem si na protivníka zezadu hezky posvítil a ani to s ním nehnulo. Stejně jako jsem se k nim dokázal přiblížit tak blízko, až mi vyskočila možnost si s nimi pohovořit. „Jdi si promluvit s mým velícím důstojníkem,“ odsekne voják, zatímco pořád čučí do zdi a nechá si vjet střenku nože do srdce. 

Vojáci se občas při manévrech hlavně v interiérech motají jako špína v kýblu, jindy dřepí za překážkou, než k nim prostě dojdete a vpálíte jim kulku mezi oči. 

Běží, neběží? A co bugy? 

Čímž se asi můžeme dostat k otázce, která nás po všech těch odkladech, preview a vlastně i zkušenostech s první hrou zajímá – jaký je Stalker 2 po technické stránce? A tady mi vlastně poprvé trochu docházejí slova, ačkoliv bych o něm na jiné téma dokázal básnit celé hodiny. Jednoduše proto, že nevím? 

Abych to uvedl na pravou míru, hra rozhodně není bezchybná. Během asi 50 hodin jsem narazil na spoustu větších i menších bugů. Na druhé straně při recenzování vyšly asi čtyři velké patche (poslední včera v podvečer), které poměrně hodně chyb opravily.

Pojďme se ale nejprve pobavit o optimalizaci. Hru jsem testoval na dvou sestavách – notebooku s konfigurací lehce přes minimální požadavky (hlavní brzdu spatřuji v 16 GB RAM) a RTX 2060 a desktopu s RTX 3080. Na desktopu bez problémů, občas téměř nerozeznatelný pokles snímkování se všemi nastaveními na nejvyšší detaily. 

Ani laptop si nevedl vůbec špatně. Velkou část hry jsem odehrál na střední nastavení s tím, že se snímkovací frekvence propadala k jednotkám v hustě obydlených lokacích, jako jsou tábory frakcí a podobně, což ale téměř vždy vyřešil restart. Jinak jsem byl až mile překvapen, jak plynule celá hra běží, navíc když vypadá tak neskutečně!

Za oči občas zatahají doskakující vzdálené modely. Respektive, když problikne a vykreslí se jejich detailnější varianta, když se přiblížíte, působí to místy rušivě. 

No a pak tady máme ty zpropadené bugy. Může to vyznít alibisticky, ale spíše než na zásadní chyby jsem narazil na otravné nedodělky, z nichž zdaleka nejhorší je rozbitý spawn nepřátel. 

To si tak vejdu do chajdy po stalkerovsku odcizit vše, co není přibité, za minutu vyjdu ven a náměstí je zničehonic plné postávajících hlídek. Jednou jsem taky vběhl do zchátralé, liduprázdné vesničky, kde se ale rozezněla se bojová hudba. Zpoza mě se ozvalo: „Šukajte krysu!“ (což nikdy nepřestane být vtipné). A dlouhé minuty jsem šukav a šukav, kdo to řve, než kde se vzali, tu se vzali, zhmotnili se banditi. Hře zjevně trvalo protivníky dostat na mapu. Spawnování odnikud je asi nejzásadnější bug a zažil jsem jej několikrát. V celkovém kontextu a odehrané době šlo ale spíše o vzácnost.

V době psaní recenze se stále při spuštění hry pokaždé kompilují shadery, což je otravné, protože to trvá asi 3 minuty, ale to je vedle hlavního načítání taky jediné načítání, takže... otravné, ale nijak zásadní. 

Jeden vedlejší quest mi dal na výběr ze dvou exkluzivních možností, jak jej splnit, ale započetly se obě. Protože šlo o volbu popravit/ušetřit, jaksi splnit oboje zároveň nešlo - kór, když jsem stál rozkročený nad mrtvolou s dírou ve spánku. Opět... otravné, ale nijak zásadní. 

Stalker 2 není dokonalý, není ale ani rozbitý, a hlavně všechno jsou spíše drobnosti, které by mělo být možné opravit. Důležité však je, že i když v první recenzentské verzi třeba vypadával zvuk střelby nebo se NPC spawnovala v T póze, nic z toho mi hru nezhnusilo a pořád jsem se u ní královsky bavil. Je nutné zmínit také skvělé české titulky, které hravostí s jazykem parádně sedí do tónu hry a nebojí se ani peprnějších výrazů.

Vlastně se u ní bavím dosud a Stalkera 2: Heart of Chornobyl hodlám i teď, po velmi intenzivním recenzování, hrát dál a znovu. Udělat jiná rozhodnutí, projít kouty, které jsem minul. Když jsem nehrál Stalkera 2, těšil jsem se do Zóny a její kouzlo mě nepouštělo. 

Jako mnozí stalkeři odcházím ze Zóny změněný a neodeženu ji ze snů. Stalker 2 je výjimečná hra s neuvěřitelným potenciálem, která dalece převyšuje vše, co odstartovalo před 17 lety.