Stacking
Osvěžující herní zážitek pro každého, komu v duši přežil alespoň kousek dětské hravosti. Originální nápad vytěžili Double Fine takřka dokonale a opět tak dokázali, že svým fanouškům rozumějí nejlépe právě oni.
Podle oblíbené manažerské poučky se správný šéf pozná tak, že si do svého týmu vybírá lidi, kteří jsou v určitých ohledech lepší, než je on sám. Pokud můžu soudit zvenčí, Tim Schafer se podle této rady dokázal zařídit a sehnal do své firmy Double Fine velmi schopné lidi. Vývojář, jehož sláva se pojí mimo jiné z úspěšně zvládnutého crowdfundingu, zažíval ještě před pár lety hodně krušné období. Zatímco se „jeho“ Brutal Legend potácela v limbu kvůli přechodu od Activisionu k EA, rozdělil Schafer v rámci interní akce Amnesia Fortnight tým svých vývojářů na čtyři skupiny a dal jim volnou ruku při vytváření konceptů menších stahovatelných titulů.
Pod tlakem reálného krachu společnosti nakonec vykrystalizovaly čtyři projekty, které se po dokončení a komerčním neúspěchu Brutal Legend staly de facto záchranou firmy. Zároveň s tím navíc všechny čtyři hry definitivně potvrdily pověst Double Fine jako firmy, která je schopná na klasické herní postupy naroubovat vskutku nevídané nápady.
Nás v tuto chvíli ale nebude zajímat ani Once Upon a Monster, ani Iron Brigade a dokonce ani oblíbený Costume Quest, ale projekt, který v rámci Amnesia Fortnight navrhl art director Brutal Legend Lee Petty. Právě Stacking totiž vyšla svého času na PC a z konzolí jí předchází pověst naprosto výjimečné adventury…
матрёшка рулез
Přitom, když se nad Stacking zamyslíte s odstupem, zjistíte, že jde v podstatě o jednoduchou konverzační adventuru. Nesbíráte zde žádné předměty, nekombinujete je ve složitých logických hádankách a nevytváříte ani žádná složitá udělátka. V roli malého Charlieho Blackwooda jen hopkáte po rozlohou nevelkých lokacích, povídáte si ostatními a plníte jednoduché úkoly, které vám hra předkládá. Podobně jako v Psychonauts, což byla rovněž v základu celkem obyčejná hopsačka, se ale Stacking odlišuje od ostatní herní produkce originální nadstavbou, ze které těží maximum možného.
Pakliže jste už o Stacking něco načetli, určitě víte, že nejmladší z rodu Blackwoodů není zrovna obvyklý herní hrdina. Charlie je tím, čemu se v našich končinách říkalo roztomile bábušky, případně méně roztomile matrjošky. Malované dřevěné figurky, které se do sebe skládaly podle velikosti do kompletních kolekcí, byly ještě před pětadvaceti lety dárkem, který vozili politicky prověření rodiče a prarodiče svým dětem jako suvenýr z Moskvy nebo Leningradu. K Pettymu se asi dostaly jinak, ostatně, dodnes jsou ve světě dost populární, ale to nic nemění na tom, že jeho nápad na využití matrjošek ve hře se ukázal být nečekaně funkčním a zábavným.
Na základním principu hraní s matrjoškami, tedy na skládání do sebe, je postavena celá hra a řešení všech problémů v ní. Charlie je nejmenší figurkou v kolekci, takže může kdykoliv hopsnout do jakékoliv o jednu řadu větší figurky, v jejím těle pak zase do větší a tak dále. Každá bábuška má nějakou schopnost - od těch obyčejných, jako je úklon nebo říhnutí, až po skutečně speciální. A právě pomocí těchto unikátních figurek a jejich schopností řešíte problémy, které Charliemu stojí v cestě při pokusu o záchranu sourozenců, potažmo zastavení zlého kapitalistického Barona, který je nutí pracovat.
Право свежесть
Autoři Stacking se naštěstí dokázali v souvislosti s matrjoškami ubránit “sovětské” stylizaci a hru pojali jako vyprávění příběhu z doby připomínající viktoriánskou Anglii. Parní lokomotivy, naondulované paničky starající se o rozmazlené děti, opulentní oslavy, necitelní průmyslníci a vykořisťovaná chudina - to všechno ve Stacking najdete a hra se přitom nijak nedotýká politiky. Naopak, pomocí stylizace do podoby němého filmu vytváří svěží dojem roztomilé grotesky. Humor zde hraje jednu z nejdůležitějších rolí a důležité je, že nejde jen tak po povrchu a nesází jen na prvoplánové gagy, ale je úplně přirozeně vrostlý do samotného hraní.
Svěžest je vůbec slovo, které Stacking vystihuje víc, než kterékoliv jiné. Na každém metru čtverečním herního prostoru je vidět, že jde o hru dělanou se zájmem a s radostí, a že na kalkul se tady zvysoka kašlalo. Každý z úkolů můžete řešit hned několika způsoby, přičemž hra vám dává možnost skutečně experimentovat. Prostředí Stacking tak připomíná zábavné pískoviště, na kterém se můžete náležitě vyřádit. Funguje to tak, že poté, co nějaký úkol splníte, se lokace vrátí zpět do původního stavu a vy můžete zkoušet další způsoby, jak danou situaci řešit. Stacking může být velmi přímočará hra, a když se rozhodnete jít jenom dopředu, uvidíte závěrečné titulky během dvou, tří hodin. Připravíte se tak ale o většinu zábavy, kterou vám Double Fine servírují.
Zatímco v řadě jiných her představuje kompletování různých sbírek a výzev doplněk k hlavní náplni, v případě Stacking je to přesně naopak. Hledání zbylých řešení vám odhalí nejen neuvěřitelný smysl pro detail, se kterým autoři vše připravovali, ale i další zábavné figurky, kterých byste si třeba ani nevšimli. Navíc je tu i sbírání kolekcí matrjošek podle velikostí, objevování tajných lokací a vedlejší úkoly nazvané hi-jinks. Na těch je mimochodem zajímavé, že vám nejsou nějak očividně zadávány, ale musíte je sami objevovat nejrůznějším experimentováním.
Петр, не читал, да?
Stacking není zrovna těžká hra, dokonce ji můžeme označit jako jednu z nejjednodušších adventur, jaké můžete vůbec hrát. Double Fine jakoby si byli vědomi toho, že jejich hra už sama o sobě působí dost neobvykle, a že vyšší obtížnost by odradila většinu náhodných hráčů. Pokud se ostatně čirou náhodou zaseknete, hra má pro vás připraven systém dost podrobné a ničím netrestající nápovědy, která vás zaručeně dovede k cíli. Pokud tedy patříte k hráčům, kterým in-game nápověda ničí zážitek z hraní, připište si ke Stacking jedno podstatné mínus.
V PC verzi, na kterou se čekalo skoro rok, nenajdete oproti konzolím prakticky žádné změny. Autoři bohužel nedokázali vylepšit práci s kamerou ani občas trochu nešikovné ovládání (hlavně když se kolem pohybuje více figurek najednou). Za mnohem nepříjemnější ale můžeme považovat nulové vylepšení technické stránky hry. Stacking je samozřejmě vysoce stylizovaná hra, u které je možné ledacos odpustit, ale tak omezený výhled do dálky i v relativně malých lokacích, se jen tak nevidí. Na velké televizi vypadá vše úplně přirozeně, ale ve velkých rozlišeních na monitoru se technická nedotaženost Stacking projeví mnohem výrazněji.
Zpětně je trochu škoda, že se Schafer a jeho lidé budou v následujících měsících věnovat hlavně své Kickstarter adventuře. Práce v ústraní svědčí téhle firmě evidentně víc, než velké projekty vytvářené pod přísným dohledem. A není důležité, zda se v roli dohlížejícího ocitne ziskuchtivý distributor nebo militantní fanoušci.