Splatterhouse
Splatterhouse chce prvoplánově vytěžit známé jméno originálu a hektolitry krve i vnitřností v každé vteřině hraní. Už po chvilce ale prokouknete, že je to jen levná kamufláž, která se snaží zakrýt fakt, že hra nemá na čem stavět a je k uzoufání jednoduchá. Svojí porci utrhaných údů, cákanců krve na zdi a heavy metalu ale dostanete. Hra se nikdy nesnaží přesvědčit, že je něčím víc. Fanoušky si určitě najde, ale o zázrak se opravdu nejedná. Hra není k dispozici přes digitální distribuce, pokud byste po ní zatoužili, pátrejte v kamenných obchodech.
Další informace
| Výrobce: | Namco Bandai |
| Vydání: | 1. prosince 2010 |
| Štítky: | third person, bojová, akční |
Pokud jste si mysleli, že víte, co je to krvavá hra, potom jste zřejmě ještě neměli co dočinění s maskovaným hrdinou ze Splatterhouse. Namco se v remaku osmibitové klasiky vůbec nedrželo zpátky, a tak světlo světa spatřila hra plná létajících vnitřností, odhalených poprsí a heavy metalu.
Osud naivního studenta
Příběh se s hlavním hrdinou nemazlí. Hra začíná v okamžiku, kdy student Rick leží v tratolišti vlastní krve a se střevy všude možně, jen ne na jejich původním místě. Už se ani nediví, že k němu začne mluvit podivná bílá maska, která jakoby náhodou leží na dosah ruky. Po jejím nasazení se Rick zázračně uzdraví, ovšem za cenu lehce bizarního zjevu a především nucené spolupráce s démonem, který v masce sídlí.
Snad právě v té chvíli si studentík uvědomí, že jít se svou přítelkyní na návštěvu k tajemnému doktorovi Westovi nebyl ten nejlepší nápad. I když má před sebou otevřené dveře, velmi racionálně se rozhodne, že bude sám pronásledovat zlotřilého doktora, který unesl jeho milou, do útrob strašidelného domu, plného krvelačných monster a pastí.
Po dohrání Splatterhouse si toho z příběhu moc pamatovat nebudete. Za to si ale budete jistí několika dalšími věcmi: Rickova unesená přítelkyně Jeniffer je kus a Dr. West měl zřejmě stejný názor, a tak po celém jeho sídle najdete rozházené části jejích polonahých fotek. I když grafika, snad kromě cákanců krve, vypadá dost průměrně, na Jeniffer si dal tvůrčí tým záležet. Jeden z mála fungujících mechanismů ve hře je tak paradoxně nepovinné sbírání obrázků.
Jak se to vlastně hraje?
Splatterhouse by se dal v kostce charakterizovat jako God of War pro blbé. Hra vás nebude zatěžovat žádnými puzzly, žádným používáním předmětů nebo dokonce možností někam odbočit. Jednoduchoučký herní design dává vyniknout především soubojům, které jsou všudypřítomné.
Ani v nich ale hra příliš nevyniká - ani komplexnostní ani zábavou. Hlavní hrdina umí všehovšudy dva útoky (silný a slabý), které se časem dají různě kombinovat. Pokud jste za posledních několik let hráli kteroukoliv hru příbuznou s God of War, potom máte dokonalý přehled o tom, jak věci fungují. Jen v lehce omezené formě. I tak se ve hře našel jeden prvek, který by se s přimhouřením oka dal označit za originální. Při nabíjení silnějšího útoku se na chvíli zpomalí čas, což má za následek dvě věci: budete mít čas útok provést a vypadá to po čertech efektně.
S červenou barvou si hra vůbec hodně rozumí a stejně jako osmibitová předloha se i „moderní“ Splatterhouse vyžívá v zobrazování komiksově laděného násilí, které je ale podáno tak intenzivně, že z něj nejedna ratingová organizace dostala kopřivku. Umlátit nepřítele jeho vlastní utrženou rukou není žádná novinka. Splatterhouse ale absurdní násilí pozvedá ještě o kousek dál. Tady totiž můžete nepřítele umlátit vlastní utrženou rukou. Hra si uvědomuje výjimečnost situace, a tak za to dokonce dostanete achievement.¨
Sůl do rány
Akci co chvíli přeruší i další zajímavé vsuvky. Než vás hra pustí dál, musíte často na bodáky u dveří napíchnout těla nepřátel. Osvěžujícím dojmem působí pasáže, ve kterých svého hrdinu sledujete z boku a pohybujete se jen zleva doprava, ve stylu klasických osmi a šestnácti bitových akcí. Za zmínku také stojí hlášky vašeho démonického parťáka, který se vám usídlil v hlavě. Se stylovým černým humorem komentuje okolní dění. Když Rick přijde o ruku a zděšeně se dívá na pahýl, ze kterého prýští krev, jen suše prohlásí „you’re such a pussy“, pokud seberete železnou trubku, chopí se coachingu a řekne: „Paint the walls red!“
Drobné krutosti, které končí gejzíry krve a létajícími údy, budete provádět jen na pekelných výtvorech Dr. Westa, nikdy ne na lidech. Ve finišovacích quick time eventech ale budete nejrůznějším potvorám trhat co nejbrutálnějším způsobem ručičky i nožičky, s čímž je třeba počítat a nekupovat hru v žádném případě dětem. Sami budete mít kolikrát problém všechnu tu krev pobrat.
Obtížnost krvavá není. Hra je na nízký stupeň opravdu jednoduchá a nebudete mít zásek ani u soubojů s bossy. Na vyšší obtížnost je to nejen větší výzva, ale hra vás za vaši námahu i náležitě ocení. Krev, která ve hře supluje zkušenostní body, k vám na hard úroveň přiteče mnohem snáz. Kromě znetvořených těl svých nepřátel získá maskovaný hrdina krev i ze všudypřítomných sudů, kde si majitel domu skladuje půlmetrové a řádně nasáté pijavice.
S výpravností si hra nedělá velké starosti. To by samo o sobě nemusel být problém. Jak ukazuje Devil May Cry, který je špičkou svého žánru, hra vás nemusí tahat po celém světě, aby byla dobrá. Potíž je s nenápaditostí a sterilitou designu úrovní, která začne být časem ubíjející. Na konec se prokoušete za nějakých osm hodin čistého času. Herní dobu si můžete prodloužit hraním na vyšší obtížnosti, sbíráním všech fotek Jen nebo vyzkoušením trojice původních 2D Splatterhousů, které jsou součástí hry. Je to však poměrně slabá náplast na fakt, že hra samotná není žádný trhák.