Splatoon

Originální obměna klasické formule dodává hře pocit svěžesti a najednou v ní máte pořád co dělat: vždycky se najde místečko, které je nepřátelům třeba překrýt, vždycky je za čím běžet. Svižné tempo vás nutí neustále přemýšlet a za něčím spěchat. Čas potřebný k dokončení jednotlivých map je však nastavený přesně tak, aby poskytl doušek intenzivního oddechu, kdy nemyslíte na nic jiného než na probíhající hru.

K dalšímu zrychlení pak přispívá i fakt, že hrajete za humanoidní olihně. To s sebou v podání hry přináší možnost existence ve dvou formách, kdy tou první je humanoid, který klasicky střílí a běhá, zatímco ve druhém případě se z vás stane rychlá oliheň. V její kůži můžete plavat ve vlastní barvě inkoustu, přičemž v ten okamžik se vám nejenže doplňují náboje a zdraví, ale jste také rychlejší, neviditelní a hlavně můžete slézat stěny a překonat jinak neprostupné překážky (jako jsou třeba ploty). Jenom zase nemůžete střílet.

Splat, splat, splatin’ on a concrete wall!

Využití má pak tato mechanika nepřeberně. Od rychlého proplavání do akce přes krásné zkrácení cesty až po stáhnutí se přímo v boji - když dostanete přílišný nářez, můžete vždy zaplout do inkoustu a překvapit soupeře z jiné strany.

Taktika „udeř a uteč“ je díky tomuto mechanismu ještě účinnější než dřív, ale rozhodně není taktikou jedinou. Jakkoliv je totiž lákavé doplavat k nepříteli a pak mu do obličeje vysypat zásobník barevných kuliček, pro výhru může být stěžejní spíše výpad hluboko do nepřátelských linií, kde i sami samotincí přebarvíte obrovskou plochu. Než vás někdo dostane. Platí tak vlastně přímý opak toho, co v jiných akčních hrách – když kolem vás nikdo není, nejde o ztracený čas, ale naopak o pekelnou výhodu.

Za tu dobu totiž stihnete přebarvit pořádný kus soupeřem natřených podlah a zdí, což vám nejenže umožní další taktické přemisťování ve formě olihně, ale hlavně může být klíčové v konečném součtu skóre. Zvláště, když se vám taková zteč povede během posledních vteřin zápasu. Ostatně i kvůli rozhodování zápasů až na úplně poslední chvíli je Splatoon tak chytlavou a adrenalinovou zábavou.

Svobody je moc i málo

Možnost zvolit si opravdu jakoukoliv taktiku je na jedné straně osvobozující, na druhé však může ve výsledku hře a zábavnost i uškodit. Kvůli svobodě výběru a tomu, že hra v podstatě nic nehlídá, se může bohužel stát, že se v jednom týmu sejdou třeba všechny čtyři olihně s válečkem. Ten se sice hodí pro natírání podlah a šikovný hráč s ním zabarví půl úrovně během několika desítek vteřin, ovšem jak už to bývá, poměrně špatně se pak brání útokům nepřátel.

Stačí tak, aby v protivníkově týmu byl jeden samopalník a je vymalováno – váš tým prohrál, protože nedokáže smysluplně obarvit stěny, ani se ubránit nájezdu osamoceného bojovníka. Hra tak v těchto okamžicích trpí nevyvážeností a autoři by měli přidat aspoň lehké omezení ve formě jakéhosi hlídače, který by nedovoloval, aby měli všichni v jednom týmu stejnou zbraň.

A obsahu spíš jenom málo

Po stránce herního návrhu nelze nic vytknout většině map, na nichž si zastřílíte: každá z nich je totiž něčím specifická a zábavy si na nich užijete skutečně mnoho. O to méně pochopitelné pak je rozhodnutí autorů, že každý den jsou k dispozici jen 2+2 mapy na hraní (podle herního módu), přičemž celkem jich při spuštění bylo ve hře pouze pět. Další tři nicméně už autoři stihli přidat formou bezplatných DLC a v tomto trendu (jedna mapa za cca 10 dní) hodlají i nadále pokračovat.

Pro občasné hráče toto omezení asi nehraje roli a nové mapy pro ně budou přibývat slušnou rychlostí. Ale každý, kdo to s hraním po síti myslí trochu vážně, bude pravděpodobně prskat. Hra tím navíc neumožňuje jakýmkoliv způsobem řešit skutečnost, kdy se vám na některé z map z nějakého důvodu hraje špatně a nechcete ji hrát – zkrátka můžete v daný den nepouštět jeden ze zmiňovaných modů.

Zážitek i pro jednoho

Pokud ale v jeden den chuť na zápolení s ostatními mít nebudete, nic se neděje. Splatoon totiž obsahuje i povedené úrovně pro jednoho hráče, kde vás tvůrci naučí základním trikům a mechanismům v netradičním designu. Designéři odvedli skvělou práci a jednotlivé levely připomínají spíše 3D inkarnací Maria, neboť v nich jde mimo střílení i o překonání přichystaných překážek. Navíc autoři zvládají v každé úrovni přijít s něčím novým. A i kvůli odemykaným zbraním je dobré hru pro jednoho hráče neodsunout na vedlejší kolej.

Přestože je však hra pro jednoho hráče výborná, jde spíše o zajímavý doplněk celkového zážitku. Jádrem hry je zcela jasně multiplayer a právě v něm leží největší plusy i mínusy Splatoon. Hra především vybočuje z hromady multiplayerových stříleček, které se snaží působit originálně, ale nabízí neustále to samé v bledě modrém. Splatoon, na rozdíl od nich, skutečně originální je, a pokud člověk odhlédne od některých problémů a několika podivných designových rozhodnutí, dostane skutečně povedenou střílečku, která se liší od zbytku produkce.