Spiritfarer

Verdikt
83

Spiritfarer představuje melancholický most mezi Animal Crossing, Stardew Valley a simulací převozníka mrtvých. Je milý, smutný, plný emocí, smrti a managementu.

Počítač

WindowsWindows

24,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Microsoft Store
Koupit

Nintendo SwitchNintendo Switch

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Thunder Lotus Games
Vydání: 18. srpna 2020
Štítky: meditativní, plošinovka, umění, adventura

Smrt je odvěkou, neodvratnou součástí života. A taky většiny videoher. V reálném životě obvykle není naším cílem odpravit co nejvíc nepřátel – mnohdy smrt nepřejeme ani svým nejméně oblíbeným lidem, natož abychom ji opravdu někomu hodlali způsobit. Ve hrách nám ale nedělá problém rozdávat rány padni komu padni. Když se něco nepodaří, načteme poslední uloženou pozici, případně se připojíme do dalšího zápasu. Čest titulům s permanentní smrtí, které vás o vašem neúspěchu po čtyřiceti hodinách a smazání daného slotu donutí alespoň chvíli přemýšlet.

Hry smrt zredukovaly na pouhopouhou statistiku. Stejně jako se ze zpravodajství dozvíme, jak smrtící byl víkend na silnicích, kolik lidí ročně umře kvůli cigaretám a jaký je rozdíl mezi smrtností a úmrtností u koronaviru a proč je to vůbec důležité. Tisícům padlých protivníků na virtuální pohřeb nikdo nepřijde, pokud nejde o nejbližší hlavního hrdiny, a tehdy se přítomní z truchlení obvykle oklepou nerealisticky rychle, případně se vydají na cestu pomsty, kde se nezdráhají povraždit další desítky lidí. Když nás potom opustí někdo blízký doopravdy, může to být trochu šok.

Terapie hrou

A i proto je tu Spiritfarer, jehož žánr tvůrci z Thunder Lotus Games definují nezvyklým spojením – poklidná manažerská hra o umírání. I pro ně samotné šlo o způsob, jak se vyrovnat s nezvratným odchodem svých blízkých. Někdo zemřel náhle, pro někoho byla smrt po dlouhé nemoci už téměř vysvobozením, což ovšem pro okolí jen málokdy představuje nějakou útěchu. Pokud ji ovšem Thunder Lotus Games našli ve tvorbě her, je to rozhodně ten lepší způsob, jak se s mrtvými rozloučit a zavzpomínat si na ně.

Název Spiritfarer odkazuje k postavě antického mýtu o převozníku Charónovi. Nerudný stařík, který nebohé duše za peníz převezl přes řeku Styx až do posmrtného života, odchází na věčný odpočinek. Roli převoznice po něm přebírá mladičká Stella se svým kocourem Narcisem, která na uvítanou v novém zaměstnání dostane kocábku od žraloka Alberta, jehož doménou jsou lodě a příšerné vtipy.

Úvod hry a zejména její nevinná, jakoby akvarelová stylizace, vůbec nenapovídá tomu, jak depresivní Spiritfarer občas umí být. Bezstarostné putování po řece, která je spíš rozlehlým oceánem, naruší příchod první z dušiček, o jejichž převoz skrz dveře na věčnost se musíte postarat. S většinou z nich se Stella zná ze svého pozemského života, takže se neostýchají ji požádat o pár posledních přání, jejichž nenaplnění jim brání se od minulosti nadobro odpoutat.

Srdce ze zlata a příbytek ze dřeva

Postupně se vám na lodi nahromadí řádka zajímavých, leckdy svéhlavých postaviček, o něž začnete pečovat. Mezi nimi má Stella jako jediná lidskou podobu, všichni ostatní vystupují coby antropomorfní zvířátka. Podobně jako v bajkách ale mají přiřknuté lidské vlastnosti a mnohdy velmi pohnuté osudy. Svěří se vám, proč mají ze smrti strach, i čeho ze své minulosti litují. Někteří z nich jsou zpočátku sympatičtí, aby se vzápětí přiznali k hrozným věcem, jiní pod tvrdou skořápkou skrývají zlaté srdce, ale nikdo po vás naštěstí nechce, abyste moralizovali a posílali dušičky do nebe či do pekla.

Naopak je na vás, abyste obyvatelům své archy nejspíš poslední projížďku řádně zpříjemnili. Každé ze zvířátek stojí o vlastní příbytek, o dostatek objetí a také o jídlo. Ve startovní kuchyni pohostíte své svěřence tak možná popcornem, ale po pár objevech a návštěvách přilehlých ostrovů si můžete postavit vlastní políčko, zahradu, mlýn či sklípek na fermentování a uspokojit chuťové buňky i těch nejnáročnějších strávníků. Někdo miluje ovoce, jiný je alergický na laktózu, další nejí maso a na někoho je vaše kuchyně moc staromódní. Mrtví jsou pěkně rozmazlená sebranka.

Kromě toho musíte na loď vměstnat ještě pilu, chlívky pro ovečky, tkalcovnu, kovárnu a hromadu dalších stavbiček. Řetězce stavění jsou na sebe navázané, bez určitých surovin se nepohnete dál, takže vás minimálně zpočátku čeká zapeklitý úkol – poskládat domky různých tvarů na sebe tak, aby se na vaši archu vůbec vešly.

Skromné začátky, velkolepý závěr?

Nejprve se nicméně musíte vydat na jednotlivé ostrůvky a paběrkovat: tu seženete pár prken, tu semínka lnu v řetězci mývalích obchodů, tamhle pár malin, občas trochu měděné rudy. Začátky jsou triviální, postupem času jsou výrobní řetězce čím dál tím delší a složitější, až se dostanete k lisování vlastních oken.

K tomu vás při průjezdy určitou oblastí oslovují zvířátka, jestli si nechcete zatančit v dešti, případně pochytat meteority nebo medúzy. Možná nechcete, ale řekněte „ne“ umírajícím, když na vylepšení jejich domečků kdovíproč potřebujete blesky v lahvi a oni bez nich nedokážou navždy klidně usnout.

Grafická stylizace jako vystřižená z dětské knížky zajímavě kontrastuje se závažností tematiky a neopouští vymezení krásy směrem ke kýči, ať už se kocháte japonskými ostrůvky, alsaskými domečky nebo britským předměstím. Tahle geografická rozmanitost má příběhové opodstatnění, a i kdyby neměla, díky nádherným malbám byste na to rychle zapomněli.

Přesuny mezi ostrovy jsou poměrně zdlouhavé – loď nemusíte řídit, zkrátka v kajutě nastavíte správný kurz a jede se, pokud zrovna není noc a tedy moc tma na navigování. V mezičase můžete chytat ryby, zalévat květiny a hrát jim v QTE minihře na kytaru, aby rychleji rostly, zadělat těsto na koláč, krmit slepice nebo třeba spřádat len, zkrátka něco mezi náplní Animal Crossing a Stardew Valley.

Občas není na škodu seskočit z lodi, abyste sesbírali ústřice přilepené na přídi, anebo z moře vylovili utopený náklad. Dohromady je to spousta úkolů a věcí, na které máte myslet, herní čas ale plyne příjemným tempem a nikdo na vás nespěchá. Stejně jako se se ztrátou každý z nás vyrovnává jinak rychle, i tady si můžete dát načas.

Hop sem, hop tam

Abyste se k vzácnějším surovinám a nákresům vůbec dostali, musíte žetony, jimiž vám zvířátka platí za převoz, proměnit za schopnosti. Spiritfarer je zčásti metroidvanie – první z nově nabytých dovedností je možnost dvojitého skoku, časem se přiučíte třeba plachtění a další možnosti, jak se dostat do schovaných jeskyní či na osamocené útesy. Stejně tak se vám uzavřou určité části mořské mapy, dokud si nepořídíte potřebné vylepšení lodi. Pokud se tedy někam nemůžete dostat, možná neděláte nic špatně, jen se na dané místo máte vrátit později.

Určitá šikovnost v plošinovkovém žánru je u hráče vítaná, ale spíš než na prsty je hraní náročné na psychiku. Zvířátka, která máte vyprovodit, po vás nechtějí málo, a přitom jim to prakticky nelze mít za zlé. Možná se přistihnete, jak lvici provinile vaříte její oblíbenou nudlovou polévku, protože jste si o ní pomysleli, že je trochu pitomá, když svého záletného manžela po dvacáté provalené nevěře zase přivítala s otevřenou náručí a on se pod rouškou noci opět vytratil. Jasně, že JE trochu pitomá. Ale kdo jste, abyste ji soudili. A neudělali jí vývar jako omluvu za to souzení.

Spiritfarer přitom nepoužívá žádné laciné triky, aby z vás ždímal emoce. Pouto si k obyvatelům lodi tvoříte postupně, jak s nimi trávíte čas, čímž nejspíš naroste i vaše ochota pro ně plnit rozmarná zadání. Kromě fenky Eleny. Elenu jsme prostě jen chtěli vykopnout z lodi. Ale každý máme jiné favority, ať už je to pokuřující srnka Gwen, žoviální žabák Atul, nebo třeba nepravděpodobní bratři Bruce a Mickey.

Pokud nemáte srdce z kamene, nějaké hlodajícího červíčka viny ve vás pobyt na lodi nejspíš vyvolá – dělali jste pro svou umírající babičku dost? Co strýček, který je na rodinných oslavách samý vtípek, ale prázdnotu v duši zaplňuje sám doma jídlem a alkoholem – neměli byste mu zavolat? Není vlastně moc pozdě, abyste ještě něco udělali? Problémy zvířátek na lodi neřešíte, protože řešení nemají, účast jim ale najevo můžete dát vždycky. Jedině tak se s vědomím smrti konečně srovnají.

Dlouhá cesta ke smíření

Když jsme si letos na jaře vyzkoušeli demo, tipovali jsme, že celý Spiritfarer nezabere víc než 8 hodin a bude to místy smutná, ale veskrze optimistická jednohubka. Nakonec jsme jich na palubě lodi a průzkumem ostrovů v ledu i mlze strávili skoro 30. A to jsme ani nevyzkoušeli lokální kooperativní režim, kdy se druhý z hráčů ujme ovládání Stellina kocoura, ani neodevzdali všechny sbírky do muzea mrožice Susan. Jestli jsme byli smutní? Spíš melancholičtí. Ale přitom jako po hrnku teplého kakaa, po němž je všechno snesitelnější.

Jak je Spiritfarer dlouhý, dokáže být i zdlouhavý, ale nikdy vás nezahltí příliš. Vždycky se můžete zastavit a jen pozorovat, jak zapadající slunce barví oblohu do ruda za doprovodu uklidňující melodie a s další prací počkat do příštího rána. Nebo do toho přespříštího. Je v tom něco příjemně, nihilisticky meditativního. Pořád je to hra o smrti.