SPINTIRES

Jak totiž hodnotit učebnicový příklad hry, na které se hráčské preference lámou jako mladé borovice pod koly Krazu? Jak hodnotit hru, která bude pro úzkou skupinu hráčů ztělesněním vlhkého snu, a pro jiné noční můrou?

Když Spintires zapnete poprvé, tušíte sice, co čekat, ale stejně skončíte po padesáti metrech v bahně, odkud se nejde hnout. Co jste čekali? Simulátor nákladních vozidel, zasazený do blíže neurčeného časového úseku a blíže neurčené ruské krajiny. Sibiř? To by mohlo sedět, protože tohle je simulátor nesmlouvavý jako gulag. Dark Souls terénní simulace, chcete-li. 

Jenže zatímco Dark Souls si získala i zpovykané hráče svou férovostí, Spintires nabízí jiné slovo na f. Frustraci tu potkáte na každém kilometru, ale neodvisí od samotného nápadu zpracovat v reálu nezáživnou činnost. Že hra stojí na fenomenálním, od píky zbastleném, enginu, ve kterém se bahno chová jako bahno a kola v bahně jako kola v bahně, to zaslouží potlesk. Že padá s příšernou kamerou a několika zhola debilními herními prvky, to zaslouží povzdech.

Teď znovu a lépe!  V případě Spintires to znamená především rozvahu. Které z nabízených vozidel vzít a kam, nebo lépe řečeno kudy s ním vyrazit? Kde zamknout diferenciál a kde se do svahu opřít pohonem na všechny čtyři? Kromě terénu se ale od začátku musíte prát především s ovládáním, konkrétně ovládáním kamery.

Sibiřský kudykam

Každou hru načínáte u garáže, a jenom výběr kýženého vozidla je s gamepadem porod a s myší dokonce porod císařským řezem. Časem si na zhola debilní přepínání interaktivních prvků a polohování vrtošivé kamery zvyknete, ale tohle rozklížení je prvním z několika nedostatků, které jinak pozoruhodné hře lámou nápravu.

Druhým a klíčovým přešlapem je rozhodnutí zakrýt hráči valnou část mapy. Dokud nedojedete ke středu černého kruhu, generovaného mysteriózním tornádem, jedete naslepo. Zopakujme si fakta: hrajeme simulátor nákladních vozidel, jehož ambicí je co možná největší realismus. Hrajeme hru, která chce svému hráči přiblížit zážitky lesních dělníků na půl cesty mezi Nikde a Tamtakyne. Hrajeme hru, která si dává tu práci, aby neopomněla modelovat poškození a úbytek paliva. A najednou baf, uprostřed virtuálně reálného lesa číhá černé tornádo, gumující mapy. To dává smysl.

Ale i kdyby to nakrásně smysl nedávalo, především z toho neplyne zábava, ba právě naopak. Celý nápad se zahalenou mapou nejspíš pramenil ze snahy opatřit hru nějakou vyloženě „herní“ výzvou. A byl to kapitální omyl, který je umocněn místy, kde odbavení jednoho tornáda neudělá vůbec nic, protože jich danou oblast kryje hned několik. Namísto toho, abyste řešili plnění úkolů, ztrácíte čas s odhalováním mapy, které sice není povinné, ale bloudit krajinou, kde lze v jediné sekundě přijít o veškerý dosavadní postup, je ubíjející.

Mlha přede mnou

S blouděním jde ruku v ruce chybějící výhled z kabiny. Tím opisujeme oblouk zpátky k příšerné kameře - zatímco třeba v závodních arkádách je pohled od volantu spíše otázkou estetických preferencí, tady vám jeho absence brutálně komplikuje momenty, kdy potřebujete vidět přímo před sebe – a vidíte tak možná střechu svého plechového broučka.

Ve chvíli, kdy to perete otevřenou krajinou v jednom z těžkotonážních Mazů, vás to zas tak moc trápit nemusí, ale když se snažíte vymotat z porostu, skrze který se drápete za jedním z výše uvedených tornád, nebo když se jen potřebujete trefit na most, hrozí game over.

Ne snad, že by hra ztroskotáním vozidla končila. V základním režimu se odkudkoli vysvobodíte kliknutím do garáže, kde je vozidlo obratem uvedeno do původního stavu. Pak je tu ale ještě hardcore režim, který nic podobného neumožňuje a zaseknuté nebo havarované svěřence musíte vyprostit hezky ručně nějakým dalším vozidlem. Pokud trčí na druhém konci mapy v dosud neodkrytém prostoru... dobře se bavte! Navrch pak přidejte výrazně vyšší spotřebu paliva a z hardcore režimu je legrace, která přijde vhod masochistům.

Je to kláda

Spintires je zábava v momentech, kdy se s terénem perete v přehledné a rozumně řešitelné situaci, kdy se obzvlášť elegantním manévrem vyhnete gigantické louži nebo se s pomocí lana vyhrabete ze zdánlivého patu. Hra dokáže v izolovaných momentech vtáhnout do svého prozaického světa a tohle pohlcení se samozřejmě promítá i do multiplayeru.

Plahočit se někam s těžkým tahačem, zatímco kamarád v „kozlíkovi“ odhaluje mapu, je o pár chlupů chutnější melta, než když se trápíte na zhola pustých mapách sami. Sdílená frustrace je sice taky frustrace, ale sdílená legrace se násobí a otevírá doširoka prostor fantazii, kterou v singlu nezbývá než pouštět na špacír.

Úkoly jako motivace u hry vydržet vůbec nedostačují. Na každé z pěti zúčastněných map vozíte dřevo z místa na místo a tím vše hasne. Ne snad, že by se od simulátoru terénních náklaďáků dal čekat převoz UFO nebo Minecraft, ale vzhledem k sice pohlednému, ale maximálně jednotvárnému a na vjemy chudému prostředí, je míra zdejší rutiny neúnosná – obzvlášť ve chvíli, kdy odměnou za vaše lopocení se krajinou je nutnost nakládat dřevo s pomocí ovládání, o jehož rozkošnosti už byla řeč. Samozřejmě pak nastává ještě dvojnásob obtížná lopota s dopravou dřeva zpátky.

UAZen-buddhismus

Jistě, účelem podobného typu her nemusí být a taky nebývá zábava v klasickém slova smyslu. Stejně jako v případě Euro Truck Simulatoru nebo simulátorů civilního letectví si lze plnohodnotně užívat samotný proces. I cesta bahnem může být cíl! Ale tomuhle relaxu není Spintires nakloněna už proto, že vyžaduje maximální soustředění. Nejvíc z ní nedostanou zenoví šoféři, ale náklaďákoví fetišisté se slabostí pro vozový park východní bloku, pro které je zvuk startovaného Uralu argumentem pro maximální hodnocení.

Právě těm unikátnost celého projektu – jiná podobná hra jednoduše neexistuje – úspěšně vyváží jakékoli koncepční nebo programové nedostatky. Mimochodem, už bylo zmíněno, že pokud přejdete na jinou mapu, postup v té předchozí se smaže? Jde to sice obejít žonglováním se soubory v adresáři hry, ale nijak to neumenšuje podezření, že autoři občas přemýšleli heverem.

Spintires je kára s výjimečným podvozkem, ale karoserií na facku. Dokáže vrátit do dětství, případně naplnit něčí sny, ale dokud tvůrci nepohnou s několika zásadními chybami (minimálně překopání kamery už delší dobu slibují a leccos si lze ošetřit mody), skončí pokaždé zpátky v bahně.