Spider-Man 2 (PC verze)

Přátelský soused

Obsahově je hra identická, počítačoví hráči se tedy mohou přichystat na stejný příděl bombastické, rozjívené a náležitě divoké akce, s jakou měly předloni čest konzole. Je to rozmáchlé, je to ukřičeně filmové, zvoní to, bouchá to, blýská se to a přes to přese všechno je to občas docela nuda.

Příběh, který se snaží vetkat do jedné tapiserie vlákna zápletek obou předchozích Spider-Manů, tedy Petera Parkera i Milese Moralese, postrádá pořádný záběr, nedaří se mu vzbudit napětí a i po citové stránce vyznívá spíš do ztracena. Chybí solidní záporák, který by nějak výrazněji zarámoval superhrdinské snažení, a brzy jsem se přistihl, že jsou mi osudy zúčastněných vlastně celkem putna.

Ani intermezza z osobních životů obou pavoučích mužů nestojí za moc pozornosti, jelikož je s nimi zkrátka výsostně obtížné se ztotožnit. Mám snad litovat Milese, že kvůli superhrdinství odkládá napsání eseje do školy? Opravdu zásadní tragédie, jen co je pravda.

Spektákl

Jakmile se pustíte do samotného hraní, hned vám dojdou dvě věci: Spider-Man 2 je prakticky stejná hra jako oba předchozí díly. A pořád je to ještě celkem zábava, protože ve věcech, které výborně zvládali předchůdci, pokračování samozřejmě exceluje taktéž.

Řeč je o pohybu ve městě a soubojovém systému. Létat krkolomnou rychlostí mezi newyorskými mrakodrapy, svištět nad Central Parkem s okolním světem v jedné šmouze, v adrenalinové dynamice se zhoupnout a vykreslit elegantní křivku od střech až k autům tak blízko, že byste si pomalu mohli podat ruku s řidiči, než vás napnuté vlákno vystřelí zase pryč... To všechno byla čirá radost už v předchozích hrách. A nový Spider-Man ji zvládá taky, jen na ještě trochu vyšší úrovni díky nové možnosti plachtit v pavoučím wingsuitu, díky čemuž je pohyb městem ještě o něco dravější, rozmanitější a zábavnější.

Samotné město je mnohem větší než dřív a z dálky by na něm jeden oči nechal. Výhledy jsou bez přehánění nádherné a osud světa musí kolikrát chvíli počkat, když se zastavíte na střeše a jen v němém úžasu zíráte kolem dokola. Jedná se nicméně o pouhé kulisy a skutečnost je naprostý Potěmkin – ve městě krom pevně vykolíkovaných aktivit není co dělat, žádné příběhy samovolně nevznikají, na vaše konání nikdo reagovat nebude a newyorský skanzen je proto záhodno pozorovat právě z bezpečné vzdálenosti někde ze střechy.

O bitkách by se pak dalo prohlásit v podstatě to samé, co o pohybu: Veteráni budou okamžitě doma, protože boj je prakticky stejný jako v předchozích hrách, ale není to až tak na škodu, protože souboják pořád zvládá nabídnout rozevlátou, dynamickou zábavu plnou přemetů, salt, létání mezi nepřáteli, palby pavučin horem dolem, epických kopů z pěti otoček a vyvrhelů omráčených pomocí odpadkového koše. Bitky nejsou úplně dětsky snadné, ale zároveň dost rozmanité, abyste je nemuseli jen suše hrát, ale abyste si s nimi mohli i pořádně vyhrát. Klobouk dolů, chybí už jen měřák stylovosti jak v Devil May Cry.

Hlavně neurazit

Boj i pohyb je povedený a Spider-Man 2 je pod rukama rozhodně zábavná hra, přesto se mu ale nepovedlo mě úplně strhnout tak, abych zapomněl na skutečný svět okolo sebe. Zdá se mi totiž, že se Spider-Man 2 tak úzkostně snaží neurazit, tak servilně se snaží zavděčit všem, až působí trochu jako strojený úsměv televizního moderátora. Takový ten, který září na sto honů, ale v očích vidíte jen chlad.

Zatěžko zabodnout prst do jednoho jediného aspektu, který může za podobný dojem. Jde spíš o souhru spousty menších detailů. Neustálý pocit sázky na jistotu. Konzumace opulentního, nenáročného opiátu s přesně odměřenou, vykalkulovanou dávkou povinné filmovosti a stobarevně rozjařených ohňostrojů. Všichni se radují. Všichni se smějí. Hra poklonkuje a všichni halekají tak dobrácky, až se z toho jednomu otevírá kudla v kapse.

Ale jasně, beru, bavíme se o komiksovém dobrodružství a čekat od Spider-Mana také trochu širší spektrum emocí či hloubku, ne jen konzum, byla spíš moje vlastní chyba. Subjektivní brblání stranou: Hratelnost se povedla, Spider-Man 2 baví a nakonec bych se tak nejspíš vlastně shodl s předloňskou konzolovou recenzí i co do hodnocení. Jenže...

PC bída

...to by ale počítačová verze musela nejdřív fungovat. Což se ale zkrátka a dobře neděje. Tvůrci už stihli vydat dva velké patche a hejno různých hotfixů, takže je potřeba alespoň kvitovat s povděkem, že se snaží hasit, co se dá, ale stejně jsem na své obrazovce musel přetrpět technické peklo.

Samotný běh hry snést šel: Hrál jsem na konfiguraci R9 5900X + RTX 4090. Při plných detailech včetně maximální kvality ray-tracingu, bez DLSS, v nativním 4K a bez generování snímků hra zvládala nějakých 50 FPS, po zapnutí DLSS v nastavení kvality a s generováním snímků se pak snímková frekvence vyhoupla ke 120 FPS. Žádné propady k vidění nebyly.

Až potud fajn. Gilotina je jinde: Hra padá víc než navrátilci z vesnické diskotéky na ranním náledí. Po několika prvních intimních kontaktech se svou plochou jsem usoudil, že nemám nervy v podobně stabilní hře procházet vedlejší obsah, a šel jsem proto pouze po hlavním příběhu. Dohrání tímto způsobem zabralo zhruba 20 hodin, během nichž hra zkolabovala, a teď pozor: Sedmnáctkrát.

Spider-Man 2 naštěstí disponuje velmi štědrým automatickým ukládáním a při pádu proto většinou alespoň nepřijdete o postup, ale i tak podobná frekvence pádů velmi ruší. A když se děsíte každé cutscény a stresuje vás každý přechod mezi zónami, protože se modlíte, aby se hra tentokrát nesesypala, dostává zábava pořádnou ránu do vazu.

Spider-Man 2 navíc nepadá žádným milým, rozverným způsobem, jako když batole neudrží rovnováhu a roztomile si kecne na zadek. Ne, Spider-Man 2 padá brutálně. Asi jako alpinista, kterému ve stovce vypla lyže.

Třikrát se zhroutil tak, že úplně zamrzl systém a musel jsem restartovat celý počítač. Několikrát začal tvrdit, že nemám dost grafické paměti (RTX 4090 má 24 GB VRAM, pro kontext) a zcela se odmítal vůbec spustit, dokud jsem opět nerestartoval PC. A jednou mi poslal monitor do prapodivného záchvatu, během nějž kdovíproč přepnul rozlišení na nějakých 800x600, aby pak teatrálně zkolaboval společně s celými Windows. Což byl, pravda, zážitek, který jsem snad ještě nikdy předtím nezažil, ale klidně bych se bez něj obešel, protože místo hraní křísit počítač co hodinu vážně není žádné terno. 

Ale když hra zrovna funguje, běží fajn a ovládá se také fajn, klidně i na klávesnici s myší. Některé kombinace kláves sice procvičí prsty možná o fous víc, než by bylo zdrávo, ale dá se na ně bez problémů zvyknout. Přesto bych ale spíš doporučil DualSense, máte-li tu možnost: Hra vznikala primárně na něj a je to zkrátka znát – skvěle využívá adaptivní triggery a má snad nejlepší haptiku, jakou jsem zatím s ovladačem zažil.

Momentálně nebrat

Příjemně vibrující rotor helikoptéry, jehož každou otočku pocítíte ve dlani, mě sice bez jakékoliv ironie uchvátil, ale celkový dojem bohužel nespasí. Ano, já vím, je krajně ošemetné ztrhat hru kvůli technickému stavu na PC, protože za týden může být všechno jinak. Ani v současném stavu neexistuje žádná záruka, že zrovna vy se svou konfigurací budete mít stejné problémy jako já. Ale chcete to risknout? Za plnou cenu?

Nedá se svítit, musím hodnotit, co jsem viděl na své obrazovce. A na to konto nemůžu prohlásit nic jiného, než že je technický stav počítačového Spider-Mana daleko za hranicí toho, co by ještě šlo snést. Tenhle port si nechte ujít – minimálně dokud nebudete mít jistotu, že bude fungovat.