Spider-Man 2

Hrál jsem ho možná až zbytečně mockrát a úplně stejně jsem si o dva roky později užil i menší pokračování s Milesem Moralesem, které nám ukázalo, jak krásně mohou nejen vypadat, ale i běhat moderní hry na PlayStationu 5.

Přirozeně jsem se tak nemohl dočkat třetího dílu, druhého v hlavní sérii, od kterého jsem na rozdíl od Moralese čekal přece jen větší posun ve všech směrech. A místo toho jsem dostal jen více téhož. Což není nutně na škodu, jak si povíme na následujících řádcích.

Potřetí stejné město, stejná hra

Spider-Man 2 se nesnaží jako první objevit Ameriku. Už jste ji ostatně navštívili dvakrát, takže se s ničím vůbec nezdržuje a rovnou vás v úvodu vrhá proti Sandmanovi, který pískem zasypává celý New York.

Dvojice Spider-Manů má s obrovitým nepřítelem poměrně dost práce, ale naštěstí se jim ho podaří společnými silami zpacifikovat a hra jako taková může začít.

Máte celý New York jako na dlani, kdykoliv (tedy mimo mise) se můžete z Petera Parkera přepnout na Milese Moralese a zpět a potírat zločin v kůži toho Spider-Mana, který je vám buď sympatičtější, nebo vás jeho schopnosti baví víc.

Hra je od samého začátku ve valné většině svých systémů stejná jako předchůdci – pokud jste je hráli, okamžitě víte, jak se hra ovládá, jak se městem houpe na sítích, jak se máte ohánět v bitkách a jak při stealthu.

Může to ve vás vyvolat pocit zklamání, protože hrajete už potřetí vlastně úplně to samé, ale naštěstí jsou i v těchto oblastech k nalezení nějaké ty vítané novinky. Místo houpání můžete třeba nově roztáhnout křídla (která teda vypadají spíš jako monstrózní ochlupení podpaží) a dostat se tak během chvilky z jednoho mrakodrapu klidně do místa vzdáleného několik čtvrtí.

Létání se tvůrcům povedlo na jedničku, okamžitě vám přejde do krve a rozhodně není jen na okrasu. Některé vedlejší aktivity jsou na něm vyloženě postavené a byť to zprvu může působit velmi zvláštně, využívání vzdušných proudů a výparů z továren vám neskutečně usnadní a ještě urychlí pohyb po mapě.

Ta je teď totiž prakticky dvakrát větší, když se kromě hlavního ostrova podíváte i za řeku do čtvrtí jako Queens a Brooklyn. Bez křídel by překonání rozlehlé vodní plochy bylo přece jen obtížnější, byť i houpání se pod ikonickými mosty má své kouzlo.

Svižný přesun po mapě díky létání pak oceníte i proto, že zpočátku není možné se rychle přesouvat mezi lokacemi. V každé čtvrti totiž musíte vykonat dostatečný počet aktivit, abyste nejprve dostali takzvané městské tokeny (o těch později), za další počet aktivit se vám odemkne rychlé cestování do dané čtvrti a za kompletní dokončení čtvrti si vysloužíte ještě hrdinské tokeny (o těch taky později).

Rychlé cestování pak bere dech. Nejde totiž o nějaké předpřipravené body, ale kam se zrovna v mapě koukáte kurzorem, tam se okamžitě a plynule přiblíží kamera a už se zase houpete mezi mrakodrapy. A s výměnou Spider-Manů je to podobné – jeden švihem opustí obrazovku a během vteřiny máte v rukách druhého strážce pořádku.

Když větší nemusí nutně znamenat více

Dvojnásobná rozloha města je pro mě asi nejzbytečnější přínos dvojky. Ono sice na jednu stranu dává naprostý smysl hráčům umožnit navštívit i něco jiného než ten provařený Manhattan, který by sám o sobě potřetí byl už opravdu mdlý.

Nové čtvrtě jsou na poměry městské zástavby malebné, plné zeleně (i samotný New York je tentokrát zelenější, ale „venkov“ je přece jen bohatší na stromy a louky) a mrakodrapů je tu pomálu. Místo toho jsou tu typické americké domečky. V jednom z nich žije i Peter s MJ.

Rozšířit mapu je hezký a logický krok, ale z herního hlediska vlastně nepřináší vůbec nic. To, že se v nových lokacích odehrává pár misí, na vyznění celé hry nic nemění a jediný pozorovatelný efekt velké mapy tkví ve větším rozmělnění vedlejších aktivit. Těch je totiž pocitově stejně jako v předchozích hrách (a jsou i docela podobné), ale díky větší rozloze (a příjemnému postupnému dávkování) se New York nejeví přeplněný ikonkami.

Ostatně fakt, že je mapa dvakrát větší, se nijak zvlášť nepodepisuje ani na délce hry, což mě vyloženě překvapilo. Hru jsem na 100 % dohrál za 27 hodin, samotný příběh určitě stihnete pod 20, což je stejný údaj jako v případě jedničky.

Za mě to rozhodně není mínus. Už mám po krk her, kterým musím dedikovat 60, 100 a víc hodin v dnešní uspěchané době, kdy se o mou pozornost uchází každý měsíc desítky novinek. Jen mě to vzhledem ke dvojnásobně velké mapě opravdu zaskočilo.

Nemile mě pak překvapila první polovina hry, kdy jsem se prostě a jednoduše docela nudil. Jednak proto, že to zkrátka je už potřetí stejná hra, a jednak proto, že mi hlavní záporák nepřišel ani trochu zajímavý, neměl jsem z něj strach a pořád jsem čekal, kdy mě Spider-Man 2 zaháčkuje tak jako předchozí dva díly, uková k obrazovce a nechá bez dechu sledovat veškeré dění.

Naštěstí jsem se toho dočkal ve druhé polovině hry, kdy to má konečně grády, začínají pořádně promlouvat emoce a je to slušná jízda, která má potřebný spád. Rozhodně se vyplatí znát příběh předchozích dvou her (jednak „originy“ hlavních postav, jednak současné motivace hrdinů a vracející se postavy).

Příběh z celkového hlediska nevypráví vůbec nic originálního – pokud jste nečetli komiksy, tak jste se se symbiontem vyzrazeným už ve všech trailerech mohli setkat třeba v roce 2007 ve filmu Spider-Man 3 s Tobeym Maguierem, případně v roce 2018 ve snímku Venom s Tomem Hardym.

Insomniac samozřejmě svým způsobem upravuje známý kánon tak jako v předchozích dílech, ale spoustu zvratů můžete snadno předvídat. I tak je radost naslouchat vyprávění a nějaká ta překvápka tu jsou, a já vám je samozřejmě nehodlám prozrazovat.

Prozradím jen, že tu narazíte na několik postav z předchozích dílů, které mají menší i větší, někdy i nečekané role, stejně jako tu nechybí nějací ti „nováčci“. Obecně vzato ale v této oblasti dvojka za jedničkou pokulhává. Ikonických padouchů je míň, stejně jako boss fightů, které osobně řadím k tomu nejzábavnějšímu v sérii a tady jsem si jich užil míň, než bych od pokračování čekal.

Užijete si ale dost vedlejších příběhů, ať už napřímo, nebo po splnění vedlejších aktivit na sto procent. Nicméně značná část z nich je jen nakousnutím většího příběhového oblouku a příslibem nějaké budoucnosti.

Avšak v době psaní recenze ještě vůbec není oznámený jakýkoliv dodatečný obsah, takže mohu jen doufat, že se dočkám jejich zakončení v nějaké dohledné době formou DLC, jako tomu bylo v jedničce, a ne až v případné trojce či další odbočce.

Spider-Man 2 je jinak z celkového příběhového hlediska příjemně dospělý, každá postava tu řeší nějaký obyčejný, ale nepříjemný problém a vývoj vztahů mezi Spider-Many i Peterem a jinými postavami umí zaujmout. Děj ale nebude bojovat o ceny, je zcela přímočarý, a nakonec mi přišel i méně emotivní než oba předchůdci, což je škoda.

2 Spider-Mani

V jádru se za oba Spider-Many hraje stejně, liší se jen ve svých schopnostech – Miles je stále více orientovaný na elektřinu. Z hlediska vývoje to znamená, že tu jsou ne dva stromy dovedností, jak byste mohli čekat, ale rovnou tři – jeden pro každého Spider-Mana a jeden společný oběma.

Přiznám se, že mě zpočátku vylepšování postav moc nezaujalo. Schopnosti mi nepřišly nijak zásadní, ale stačilo jednotlivými větvemi stromů sjet trochu níž a hned jsem věděl, po čem prahnu a přes co se k tomu musím „proodemykat“.

Jelikož mě baví plíživý přístup, nemohl jsem si nechat ujít možnost potichu zneškodnit dva nepřátele naráz tím, že je tak jako v předchozích hrách zavěsíte na římsu/traverzu/lampu. Nepřátelé totiž tentokrát často chodí ve dvojičkách, čímž si kryjí záda a bez tohoto vylepšení musíte vymyslet, jak odvést pozornost jednoho od druhého.

Stealth je podobně jako pohyb po městě také příjemně vylepšený – tentokrát si totiž můžete tvořit svoje vlastní pavučinové cestičky. Jste ve velké hale bez jediného trámu a chtěli byste co nejvíce padouchů vyřídit potichu?

Stačí si mezi dvěma stěnami vytvořit vlastní pavučinku a na ni postupně zavěsit jednoho bídáka za druhým jako mokré prádlo na šňůru. Dokonce můžete i napojovat další taková lana na ta, která jste už vytvořili, takže meze představivosti se opravdu nekladou.

Nepřátelé ale kromě toho, že chodí po dvou, nejsou nijak chytřejší, takže s trochou trpělivosti můžete snad úplně každou situaci, kdy vás hra vyloženě nenutí do bitky, vyřešit potichu docela snadno. A to i v případě, kdy jsou přítomní mechaničtí psi a strojové poletuchy, které stealth neztěžují tolik, jak by se mohlo zprvu zdát.

Čekal bych, že ozbrojenci si mnohem dřív všimnou, že jim chybí kolegové, než vyzvou ostatní k pozornosti, ale většinou se tak stalo až ve chvíli, kdy mi zbývali třeba jen 2-3 k zlikvidování.

Případně by aspoň sem tam mohli zvednout hlavu a spatřit tak Spider-Mana sedícího nějaké tři metry nad nimi, což se neděje ani ve chvíli, kdy už vědí, že mají tu čest se Spider-Manem, jehož velmi známou předností je lezení ve výškách…

Autoři se rozhodli udělat změny i v oblecích, a to změny vedoucí k menší zábavnosti. Na předchozích hrách mě hodně bavilo odemykat nové oblečky proto, že se s nimi pojila nějaká schopnost, která byla přenositelná i na jiné obleky. To úplně zmizelo.

Speciální schopnosti obleků nejsou na obleky nijak vázané, vylepšujete si je dle libosti a jsou společné oběma hrdinům. Tímto způsobem si zvyšujete například zdraví, udělované poškození, rychlost nabíjení soustředění a počet slotů soustředění, za které se buď léčíte, nebo spouštíte ultimátní schopnost.

Ke sbírání oblečků tak existuje o něco menší motivace, ale naštěstí jsou i tentokrát neskutečně stylové a těšil jsem se z úplně každého nového kostýmu, který jsem musel okamžitě vyzkoušet, a ani na jednom jsem se nedokázal pro tu různorodost ustálit. Tady si designéři zaslouží všechny palce nahoru (je tu samozřejmě obrovská spousta pomrknutí na nejrůznější pavoučí kostýmy ze všech možných forem zábavních médií).

Na veškerá vylepšení pak potřebujete určitou sadu několika typů tokenů, které už jsem zmínil výše. Dostáváte je za mise, za plnění vedlejších aktivit (je tu například variace na vědeckou minihru, hledání vzpomínkových krystalů Sandmana, výzvy ve virtuální realitě…), ale nechybí ani truhličky plné různých rarit rozeseté po střechách a ulicích New Yorku (nebojte, mikrostransakce zatím žádné).

Tokeny většinu času dostáváte organicky a jejich nedostatek pocítíte jen při snaze hru dokončit „na platinu“, ale ani tak není jejich získávání vyloženě náročné.

Ostatně celá hra vlastě není náročná. Není to vyložená výzva, vedlejší aktivity nejsou vůbec obtížné, za prohru nic nehrozí a pro smrt pavouka se tu chodí docela hodně daleko. Spider-Man 2 je proto takovou docela oddechovou hrou, vlastně možná vyloženou popkornovkou, v níž si užíváte dramatické filmečky, zatímco velkolepou, přístupnou akci a stealth vám tento „snímek“ svěřuje do vašich rukou.

Nejkrásnější New York

Zbývá se pozastavit nad technickou stránkou hry, která rozhodně neurazí. Už to není takové wow, jako když jsme dostali Milese Moralese. Hra je rozhodně pěkná, ale dala by se označit za dnešní standard (byť třeba takové animace jsou rozhodně nadstandardní a neomrzí až do konce hry).

PS5 zvládá skvělé výhledy do dálky, již zmíněné okamžité teleporty po městě, a když upřednostníte výkon, dostanete opravdu plynulou a krásnou hru (nezaznamenal jsem žádné propady FPS). A i při upřednostnění výkonu se můžete těšit na ray-traycing, byť je v některých oblastech omezený.

Upřednostnění vizuálu přináší plnohodnotný ray-tracing, hustější dopravu, chodce a lepší vlasy. Nicméně nic z toho opravdu, ale opravdu nestojí za markantní snížení snímků za vteřinu, které v takovém případě horko těžko dosahují hodnoty 30 FPS.

U takhle rychlé hry je plynulost obrazu naprosto zásadní a z 30 FPS se mi dělalo skoro nevolno. Navíc i při upřednostnění výkonu jsou ulice plné chodců i aut a hra vypadá skvěle, takže důvody vybrat si druhý režim prakticky neexistují.

Obecně vzato se jedná o nejkrásnější videoherní New York, který ale není tak živoucí, jak bych čekal. Ano, i z velké výšky vidíte ulice zacpané vozidly, ale opravdu mě překvapilo, jak apatický přístup má naprostá většina obyvatel města.

Spider-Man přistane v davu newyorčanů a místo očekávatelného „Wow, to je Spider-Man!“ a „Můžeš se se mnou vyfotit?“ jen koukáte na bezduché chodce dál pochodující ulicí s hlavou v mobilu. Jeden z nich se možná zastaví a umožní vám si s ním plácnout, což ostatně bylo už v předchozích hrách, ale to je tak všechno. Čekal bych už přece jen uvěřitelnější reakci okolí na vaší hlavní, veleslavnou postavu.

Na druhou stranu je tu jeden krásný detail – občas, když se rozhodnete pomoct odvrátit nějaký kriminální čin, se k vám v pobíjení padouchů zničehonic přidá některá z dalších postav ochraňujících New York. Je to pouze na efekt, ale zážitku to pomáhá, když si po bitce Spider-Mani plácnou, prohodí jednu dvě věty a jdou si zase každý svou cestou.

Nakonec musím vyzdvihnout zvuky. Soundtrack je pocitově pořád ten stejný, správně hrdinský podkres, který často ani nevnímáte, ale dobře reflektuje dění na obrazovce. Když jsem se na chvilku zastavil v Central Parku a kochal se zelení, bylo naprosté ticho, jen nepatrně rušené ptactvem a tlumenými, vzdálenými zvuky velkoměsta. Ale ve vteřině, kdy jsem vyskočil a vystřelil první pavučinu, se naplno rozjel orchestr, a i pouhé houpání po městě má díky tomu grády.

Co si ale zaslouží medaili, je DualSense. Ten vás svými jemnými vibracemi nechá pocítit úplně vše, klidně i každý jednotlivý krok postavy při pomalých procházkách. Adaptivní triggery pak standardně reflektují vystřelování pavučin.

Ale ty zvuky. Ty zvuky! Místy mi skoro bylo líto hrát se sluchátky, protože při použití reproduktorů si tvůrci nechali spoustu prvků pro ovladač, ať už je řeč o některých dialozích nebo doplňkových zvucích, které fantastickým způsobem dotvářejí atmosféru.

Hra si rovněž zaslouží pochvalu za obrovské množství nastavení, díky němuž si upravíme nejrůznější aspekty do nejmenších detailů podle svých potřeb, včetně i takových prvků, jako je povolení zranění po pádu z velké výšky.

Měl jsem ale i tu smůlu, že mě během recenzování postihlo několik nepříjemných bugů, které mi znemožnily v misi pokračovat (propadl jsem texturou, poslední nepřítel se nedostavil na bojiště a boj tak nemohl skončit) a musel jsem tak několikrát restartovat k poslednímu checkpointu.

Nepamatuji si, kdy naposledy se mi něco takového stalo se hrou od Sony, ale od mého průběhu hrou do vydání recenze vyšly dva patche, tak snad vás nic takového už nepotká.

Spider-Man 2?

Tak tady to máte. Spider-Man 2 je opět výtečnou akční příběhovou adventurou plnou (ne)oblíbených postav vytažených z minulých dílů i představených úplně poprvé (v rámci videoherní série). Pokud ale čekáte něco vyloženě nového, co sérii okamžitě posune na novou úroveň, nedočkáte se.

Změny jsou spíše menšího ražení a většinou příjemné, ale zrovna zvětšení mapy ve výsledku nepřináší nic podstatného. Ale zase, ono na tom houpání a bojování ani není moc co vylepšovat, v tomhle je prostě Spider-Man od Insomniacu přeborníkem už od začátku.

Nebojím se, že by se vám hra nelíbila nebo vás nedej bože přímo zklamala. Jen se prostě předem nalaďte na to, že už jste ji dvakrát hráli a dostanete tak jen více téhož s pár novotami a jiným příběhem. Což ale ve výsledku pořád stojí za váš čas.