Spec Ops: The Line

Ale pak přijdou kluci z Yager Development, kteří za hrou stojí, vezmou Spec Ops a narvou vám hru do mozku takovým způsobem, abyste si to pamatovali ještě pár let.

Povinnost volá na bojiště

Neudělají to samozřejmě hned. Když na začátku sestřelujete vrtulníky z jiného vrtulníku, když se proplétáte mezi auty, střílíte chlapíky s kalašnikovy a vaši dva parťáci kolem sebe hážou klasické drsňácké hlášky, bude vám jasné, že jsem měli pravdu. Takže se vlastně ani nějak moc o kapitána Walkera, hlavního hrdinu a velitele Delta týmu, nestaráte.

Co je potřebova vědět, hra pěkně odvypráví s předstihem. Dubaj, mamonářskou perlu uprostřed pouště, nakonec ta poušť definitivně udolala. Příroda si řekla, že má dost těch umělých ostrovů a pískolamů a jednoduše se rozhodla město vzít zpátky do své prašné náruče. Nepřišlo to náhle, a tak se podařilo většinu obyvatel evakuovat.

Plukovník Konrad, Walkerův vzor a dobrý přítel, nakonec evakuaci nezvládl a zůstal v pískem terorizovaném městě i se zbytky 33. armádního pluku. Pak se odmlčel a na Walkerovi a jeho týmu je zjistit, co se stalo, a pokud možno přivést Konrada domů. Jenže s prvním útokem ozbrojených místních obyvatel a s prvním humvee plným mrtvol se začne objevovat něco, co není úplně v pořádku a podle odhadovaného plánu.

Průzkum ve městě duchů a ďáblů

Spec Ops: The Line je střílečka z pohledu třetí osoby a má všechny náležité propriety, jaké byste od takové hry čekali. Systém krytí, tři druhy granátů, možnost táhnout sebou dvě zbraně, základní povely pro své parťáky. Nic extra, čím byste udělali díru do světa her, ale zároveň poctivě odvedené řemeslo, které nemá nějaké ty díry v systému.

Nepřátelská AI není zrovna z nejbystřejších, ale nahrazuje to agresivitou a schopností využívat převýšení. A umělá inteligence spřátelená funguje také solidně. Navíc, ačkoliv hrajete za hrdinu, nehrajete za HRDINU. Walker toho ani na střední obtížnost moc nevydrží a pokud si nedáte pozor, ani nevíte jak, už nahráváte nejbližší checkpoint. Nečekejte nějaké pomalé „hmmm, někdo na mě střílí, kdepak je... tak já se tam vydám“. Tady si špatně odhadnete prostor, který musíte přesprintovat do nejbližšího krytu a jste v háji.

Vyplatí se proto správně číst situaci, dobře používat parťáky, granáty (konečně má smysl flashbang, který vám dá právě ten potřebný čas na přesun) a samozřejmě prostředí. Písek je, většinou, váš kamarád. Někdy vám náhlá bouře poskytne kryt, někdy můžete protivníky zasypat tunami písku prostřelením skla, na němž se sypká smrt nachází. A navíc to krásně vypadá!

Cesta do prohnilého srdce války a lidství

Pokud jste četli Conradovo Srdce temnoty (ne, to není náhodná shoda jmen) a viděli Apocalypse Now, máte už celkem jasno, jakým směrem se tahle hra vydává. Víc nelze napovídat. Příběh je tady to klíčové, to hlavní. A každé jeho zrnko hraní obohacuje. Právě příběh a atmosféra vás táhne vpřed, ne vcelku průměrný systém boje. Je to Walkerova cesta za záchranou Konrada a zároveň jeho cesta skrze peklo lidské brutality. Ano, pojem peklo se tu dá bez ostychu použít.

Spec Ops se zvysoka vysmívá takovému Dante's Inferno, které si jen omalovánkově hraje na peklo. Kdepak, tady se jde k jádru věci, lidskému srdci, hlavě, duši. Ještě více se ale vysmívá současným válečným střílečkám. Těm s hrdinnými příslušníky Delty, SAS, Specnaz, čehokoliv. Těm, které se vás snaží šokovat trapnými pokusy, jako je slavná účast na masakru na moskevském letišti, nebo ještě trapněji tím, že vás nechají hrát chvíli za otce holčičky, kterou zabije výbuch.

Spec Ops vás vezme a vymáchá vám obličej v seškvařeném lidském mase, vykoupe vás v krvi a nechá naslouchat kvílení umírajících.

Tak trochu moc hrdinský styl

A právě proto, že je celá tahle cesta do zatracení tak pekelně působivá, nelze autorům odpustit několik věcí. Tou první je samotná akčnost hry. Nejde o to, že akce po čase zevšední, začne se opakovat a sama sebe vykrádat. Je právě příliš taková... cool. Walker do krytu sklouzne cool stylem, ve třech pobije s kolegy „cool“ množství vojáků (i když to je příběhově odůvodnitelné) a celkově akce v mnoha momentech nekoresponduje s poselstvím příběhu a událostí. Kdyby se ubralo na počtu nepřátel a dal se větší důraz na taktiku, byl by ponor do monstrózity války a lidské duše ještě působivější.

Kampaň projdete zhruba za šest, sedm hodin a věřte, není to málo. Pro celý příběh a stylizaci by jakékoliv natahování bylo krajně kontraproduktivní. Zde vše graduje jak má, což přináší ten správný účinek. Pokud si chcete hraní natáhnout, zvolte si nejvyšší obtížnost. Ono to prospěje atmosféře, protože si pak opravdu dáte pozor na každý krok. Navíc, vzhledem k tomu, že je tu pár odlišných zakončení, budete mít chuť si celou hru projít znovu – a nejen kvůli tomu.

Proti všem a mainstreamu navzdory

Nakonec se budete muset autorům omluvit. Čekali jste další prefabrikovaný příběh o hrdinných vojácích. A i když se začaly objevovat indicie, že to zkusí tak trochu jinak, pořád jste nevěřili. Upřímně řečeno je totiž těžké si představit, že by si někdo dovolil vytvořit takovouto hru. Spec Ops: The Line nejde jinou cestou než Battlefield, Call of Duty, Medal of Honor, Crysis, Homefront a další. Ne, tahle hra jde cíleně proti nim.

Někdy by to mohla činit lépe a obratněji. Celý akční systém by mohl být více ukotven v realitě, mohl by nabízet to, co příběh, tedy reálnější pohled na válku. Na druhou stranu vám ale tenhle systém neklade do cesty překážky. Neotravuje vás. Možná vám sem tam přijde toho střílení moc, ale ne natolik, abyste se nudili.

Pravda, být tenhle akční systém pořádně překopaný dle výše zmíněných připomínek, dalo by se mluvit o jedné z nej her roku. Takhle tu máme jednom jeden z nejpůsobivějších příběhů, které si někdo dovolil do válečné střílečky dát a za to tvůrcům náleží potlesk. Jen jim nejspíš nezatleská mainstreamový hráč, který nedostane "cool" válku. Samozřejmě, komu jde jen o akci a příběh moc nevnímá, pro něj asi ani nemá smysl tenhle titul kupovat.