Space Punks

Není to ovšem jediné želízko, které polský tým opéká v ohni. Jedním z nich jsou dlouhodobě vyvíjení Space Punks, kteří se v dubnu překlenuli z testovacího režimu do otevřené bety. No a právě vesmírné pankáče jsem si nedávno vyzkoušel.

Čuník a hmyz

To první, co člověka při hraní Space Punks napadne, je do očí bijící podobnost s Borderlands. Především tedy vizuální: Grafické zpracování se pohybuje někde na pomezí klasického hack’n’slash izometrického RPG a přepálené komiksové stylizace. S odstupem to považuju asi za nejatraktivnější prvek Space Punks, který má velkou šanci nalákat nové hráče toužící po kooperativní zábavě.

Na výběr dostanete čtveřici postav. Člověčí Duke je na první pohled archetypální vesmírný darebák, Eris zase připomíná starcraftovskou Kerriganovou. Fialový čuník Finn vypadá jako plod lásky dinosaura Barneyho a některých postaviček ze SWINE. Poslední hratelná postava, Bob, je ukázkovým mimozemšťanem v podstatě převzatým z Mužů v černém. Místo laserové zbraně mu stačí vrazit do jedné ruky cigaretu, do druhé šálek kávy a nepoznáte rozdíl.

Ten bohužel nepoznáte ani mezi jednotlivými hrdiny, protože ačkoliv si čtveřice postav nemůže být podobou vzdálenější, hraje se za ně za všechny víceméně stejně. Space Punks jsou hektickou mlátičkou/střílečkou a ani jeden z protagonistů nijak nevybočuje, například tím, že by měl omezení na některé zbraně nebo mohl používat jen útoky nablízko (což by k čuníkovi Finnovi sedělo). Jakmile si tedy podle sympatií a prvního dojmu vyberete svého reka, začínáte s levelováním, grindováním, budováním své reputace… a především s pochybnostmi.

Sám, sám, hopsám sám

Space Punks hned po prvním spuštění nabízejí zajímavý myšlenkový rozpor. Tváří se totiž jako kooperativní titul, ale dokud si neprojdete kus tutoriálu a úvodní sekvence celé hry, vůbec se k svým kamarádům, kteří s vámi hrají, nepřiblížíte. Můžete je vidět v centrálním hubu, můžete stát vedle nich, ale jelikož ve hře chybí komunikační kanál, mlčíte. A protože je týmové hraní v kooperativní hře zamčené za singleplayerový tutoriál, nemůžete je ani hned přizvat do party a tuto možnost musíte napřed odemknout. Což zjistíte až po chvilce googlování, protože přece bez kamarádů ani nechcete spustit onu první misi.

První dojmy ze samotné hry nicméně byly veskrze pozitivní, a to v jednom hráči i v kooperaci. Já sáhnul na první dobrou po Bobovi, se kterým jsem začal kosit nepřátele zblízka i z dálky a díval se, jak vlastně vypadají výsadky na nejrůznější planety.

Navzdory skutečnosti, že se jedná o jakousi úvodní tutoriálovou misi, zůstávají některé mechaniky z nepochopitelných důvodů nevysvětlené. Týká se to jak uzavřené, tak otevřené verze hry. Hackování nebo využívání vozítek a další podobné mechaniky nejsou nejintuitivnější, a jakmile jste hackování vystaveni poprvé v ostré misi, bez možnosti komunikace s týmem jste nahraní. Byl jsem opakovaně svědkem toho, že to nováčci automaticky vzdávali a nevěděli, jak dál.

Právě tady přichází asi největší výtka ke Space Punks vůbec. Hra chce být ze všech sil kooperativní zábavou, ale pro kooperaci nedělá dost. I když na misi vyrazíte s dalšími hráči, především s těmi mimo vaši sociální skupinku připojenou přes Discord nebo jiný komunikátor, prostě se nemáte jak domluvit. Pocit, že vlastně hrajete sami s boty, je tak silný, že motivace pokračovat v hraní bez přátel po chvíli spadne na nulu. Čekat na matchmaking, který vám nakonec přidělí jen jednoho dalšího hráče, s nímž nemáte jak mluvit, je peklo. Rozprchnete se po mapě, spletete směr, vidíte, že váš kolega dělá něco, co by zrovna dělat neměl, nebo se pustí do přesily nepřátel a zemře. To je doslova bolestivý zážitek.

Tupá řež

Hlavním gró Space Punks jsou hektické souboje ne nepodobné diablovkám. Hráči se vrhají po hlavě do líté řeže, všude kolem létají projektily a občas se najde i někdo, kdo se odváží sáhnout po chladné zbrani a rozdává si to s nepřáteli nablízko. Variabilitu zde zajišťují různé typy zbraní, mezi kterými najdeme klasické rychlopalné kusy, brokovnice, laserové odstřelovačky, případně pak různé meče, kladiva nebo dýky pro boj zblízka.

I když by se nabízelo řešení s omezením munice, a tudíž větší motivace pro využívání zbraní na blízko, v podstatě není reálná motivace po nich sahat. V podstatě cokoliv se dá vyřešit pěkně z dálky, dopomoci si s k úspěchu některou ze speciálních schopností vašeho svěřence, případě pomocí úskoku zmizet z dosahu, chvíli pobíhat jako slepice bez hlavy a takzvaně kitovat nepřátele za sebou.

Většina základních soků nestojí za větší taktizování, u silnějších nepřátel a nejrůnějších forem bossů se už hodí postup alespoň částečně koordinovat a vůbec nejdůležitějším týmovým aspektem je držení záchytných bodů a míst, kde plníte úkoly. Ta jsou bohužel jako přes kopírák a obnášejí nejčastěji likvidaci nepřátel nebo zajištění nějaké produkce na planetě. Seženete energetické zdroje, zapojíte, bráníte, opakujete.

To, co vás po chvíli drží při smyslech, jsou vlastně jen vaši reální společníci. S ostatními hráči si nemáte jak popovídat, úkoly se opakují stejně jako samotné mapy a systém progrese celému dojmu nijak neprospívá. K dispozici je několik různých metrik, podle nichž se určuje váš postup napříč hrou, a celé je to zatraceně matoucí.

Nejprve se pod klávesou Tab skrývá jakýsi váš osobní progresovací systém s dedikovanými odměnami a loot boxy, protože všechny odměny musí přicházet v krabičkách, že ano. Pak tu máme tři talentové stromy napojené na levelování postavy jako takové. Nejde o nic světoborného, jednoduše si zlepšíte tu či onu statistiku o nějaký ten procentní bod a snažíte se profilovat určitým směrem, například na větší poškození nebo větší odolnost. Ovšem jak ji využít v praxi, když nemůžete napsat do společného chatu něco jako: „Finn s tankovacím buildem hledá zbytek party“? Asi nijak. Jde o čistě systémové řešení toho, že hráči za akci očekávají nějakou odměnu.

Tou nejlepší odměnou by neměly být bodíky ani krabice, ale klasický loot, kořist, kterou seberete a najednou budete silnější. Jenže vy přímo na mapě nic sbírat nebudete. V podstatě veškerý loot je schovaný v bedýnkách, které jsou doprovázené craftingovým systémem, bez něhož by se hra určitě obešla.

Vůbec nejhorší na celé této situaci je ale skutečnost, že postupem času začnete na přístup do dalších map potřebovat určité skóre destilované z vašeho vybavení. Hře už je bohužel jedno, že jste nedostali něco, s čím se vám dobře hraje, a tak jste nuceni často sáhnout po pochybných kombinacích a jít čistě jen po skóre.

Například s brokovnicí jsem si vyloženě nesednul, ale stejně jsem na ni byl odkázán, protože měla lepší statistiky (o jeden bod) než automatická puška, s níž bych se do další mise nepodíval. Podobný systém dokážu pochopit v případě World of Warcraft, kdy se autoři snaží zabránit tomu, aby čerstvě vylevelované postavy chodily aktuální raidy. V případě Space Punks to ale příliš smysl nedává.

Hrdinská spodina

Za zmínku stojí ještě dva další problémy. Tím prvním je skutečnost, že jakmile si zvolíte jednoho ze čtyř hrdinů, jste na něj na delší dobu odkázáni. Namísto toho, aby hráči dostali možnost si všechny čtyři protagonisty nejprve v klidu osahat a zjistit, který je jim nejbližší, se prostě a jednoduše zbylá trojice zamkne za soft-paygate. Nemusíte utrácet reálné peníze, ale odemykání stojí herní měnu. Takový klacek pod nohy považuju u online kooperativního zážitku za obrovský faul vůči všem novým hráčům, kteří chtějí hru teprve poznat.

Poslední negativní zmínka patří ovládání. Byť hra vychází na Epic Games Store a vybízí k PC hraní, jedna z prvních věcí, které svítí na obrazovce, je doporučení využít ovladač. A když chcete hrát s klávesnicí a myší, se zlou se potážete. Při hraní bolí ruka z neustálého otáčení pohledu myší, pohyb pomocí WSAD působí vachrlatě a přesnost střelby je přímo úměrná tomu, kdo zrovna používá ovladač a kdo je odkázán na klasické periferie.

Punk není mrkev

Když jsem poprvé navštívil webovky Space Punks, abych se pořádně podíval, čemu se to vlastně s naší Skupinou dobře vypadajících vousatých mužů chystáme upsat, vlastně jsem se těšil. Upřímně. Kooperativní řež ve stylizovaném kabátku dávala jistou naději na odpočinkovou zábavu s přiměřenou potřebou kooperace.

Z výsledku jsme ale všichni více než rozpačití a já osobně i hodně zklamaný. Space Punks působí jako takový „na punk“ poskládaný mišmaš, který neví, kterou cestou chce vlastně jít a překvapivě selhává v tom hlavním, co chce nabízet – v možnosti kooperativního hraní, za které hráče nijak neodměňuje, a naopak ho často nechává nabýt pocitu, že je ve velkém nehostinném vesmíru úplně sám.

Pravda, bavíme se tu zatím jen o dvou variantách beta verze, ale už jen samotná skutečnost, že po přechodu na open verzi jsme přišli o veškerý progres, a museli tak lineární rutinu absolvovat od nuly, dojem nikterak nevylepšuje. Třeba se ještě autorům z Flying Wild Hog podaří hru spasit, ale myslím, že bude lepší si žádné naděje nedělat. V současném stavu si neumím představit situaci, ve které bych k někomu přišel a řekl: „Zahraj si Space Punks, to vážně chceš!“