South Park: Snow Day!
Pro koho tohle proboha vzniklo? Mohou za to konformisté? Nebo Kanada? Nudné, krátké a bez špetky toho, co dělá South Park South Parkem. Mizerný pokus o kooperativní hru, o kterou se nikdo neprosil.
Jestli se zas jednou chcete cítit staří, vězte, že od vydání South Park: The Stick of Truth letos uplynulo deset let. Tehdejší spojení Ubisoftu, Obsidianu a South Park Studios vykrystalizovalo v naprosto věrné zpracování legendárního horského městečka, které bylo až po okraj nabité easter eggy a pomrknutími i na ty nejzanícenější znalce jeho reálií.
Kupodivu se to celé povedlo znovu zopakovat o tři roky později. Tehdy už sice u kormidla nebyl Obsidian, ale superhrdinské pokračování s vtipným podtitulem Fractured But Whole dokonale využívalo zavedenou formuli a v podstatě jen lehce vylepšilo soubojový systém. Zůstala ale okouzlující atmosféra hrajících si dětí, notně okořeněná množstvím bizarních událostí.
Mířím do South Parku, třeba si tam orazím
Pointa je, že s The Stick of Truth a Fractured But Whole trefili autoři South Parku hřebíček na hlavičku a v rukou se jim objevilo želízko, které mohli jednou za čas vytáhnout na světlo světa ve více méně obdobném střihu, přičemž by všichni byli spokojeni. Touto optikou mi vůbec nejde do hlavy, proč jsme místo toho dostali South Park: Snow Day!.
Jeho existence se těžko vysvětluje jinak, než že se někdo na vedoucí pozici probudil z dlouhého kómatu, praštil do stolu a řekl: „Chci kooperativní akci okořeněnou o kartičky! A ve 3D samozřejmě.“
Trojrozměrné ztvárnění není pro South Park úplnou novinkou, vznikaly v něm ostatně vůbec první adaptace, jako je třeba otřesná South Park Rally nebo ještě otřesnější FPS z éry Nintenda 64. Užitím 3D grafiky ale hra ztrácí hned první zásadní prvek – vizuální identitu předlohy.
Ta hra je špatná, áááno?
Zatímco předchozí dva South Parky jsou okamžitě identifikovatelné a hlavně nadčasové, Snow Day působí jako budgetový titul z éry, která se snažila hráče přesvědčit, že dvojrozměrné hraní je mrtvé. Rezignace na vizuál ale není tím nejhorším, co zájemce o South Park: Snow Day! čeká.
Hra tematicky navazuje na své předchůdce. Městečko a přilehlé okolí zachvátila masivní sněhová bouře, která způsobila řadu materiálních škod i obětí na životech, ale malé nezbedy uprostřed sílící humanitární katastrofy zajímá jediné – kvůli sněhu není škola! A tak se Stan, Kyle, Kenny, Cartman a hromada jejich dalších vrstevníků opět obléká do podomácku vyrobených fantasy kostýmů a spouští jeden velký LARP v zasněžených ulicích.
To by samo o sobě vůbec neznělo špatně, kdyby se ovšem za popisem neskrývala podprůměrná kooperativní akce pro až čtyři hráče (pokud vám chybí kamarádi, zastoupí je umělá inteligence), ve které budete až do úmoru řezat malé prvňáky.
Řítí se na nás!
Úmor naštěstí nepřijde zas tak pomalu, protože hra obsahuje pouhých pět úrovní a nezabere víc než čtyři až pět hodin. I tak krátký čas ale nedokáže zaplnit čímkoli byť jen zdánlivě zábavným. Na výběr máte ze tří druhů zbraní na blízko (dýky, meč a štít nebo sekera) a trojice na dálku (luk, kouzelnická hůl či magická hůlka). Soubojový systém je ale mizerný, zásahy působí kvůli prapodivným hitboxům nahodile a máchání zbraněmi vůbec nepřináší uspokojivý pocit. Zbraněmi na dálku se zas i s klávesnicí a myší mizerně zaměřuje.
Kromě toho můžete využívat několik speciálních schopností, jako je třeba léčivý totem, případně si v duchu předchozích dílů pořádně uprdnout a tím získat taktickou výhodu, protože nejen odletíte do bezpečí, ale ještě spolehlivě znechutíte všechny v epicentru pšouku.
Nuže dobrá, nevypadá to moc hezky a pitomě se to hraje, ale je to přeci South Park, můžete namítat. Takže to aspoň bude pořádná řachanda, no ne? Ne...
Drž tu svoji držku, strejdom*de!
Je až s podivem, jak extrémně chabé jsou zdejší pokusy o humor a jak mírné a slušné jsou postavy, které v předloze (nebo v předchozích hrách) dělaly naprosto bizarní či otřesné věci a útočily přitom na kolektivní bránice diváků. Ty tam jsou časy mimozemské anální sondáže, kterou v Evropě dokonce museli autoři cenzurovat. Fuč je výprava do střevních útrob pana Otroka. Snow Day zkrátka postrádá naprostý základ DNA South Parku, tedy momenty, které jsou tak šokující a přes čáru, až vám nezbývá než propuknout v hurónský smích.
Ani jindy spolehlivý Randy Marsch tentokrát nedokáže svými absurdními vylomeninami muže ve středním věku vykouzlit úsměv na tváři. Dokonce i dětská zrůda Cartman se drží mimořádně při zemi. Nevím, jestli se doba tak změnila. Jestli mají v THQ Nordic stažené zadnice z potenciálních kontroverzí, ale pokud tomu tak je, neměli se do licence South Parku vůbec pouštět, protože něco tak bezzubého si značka vůbec nezaslouží.
Je velmi těžké hledat motivaci k hraní, když vám autoři servírují v podstatě jen sled arénových soubojů s několika vlnami nepřátel, kteří navíc ani na nejvyšší obtížnost nedokáží napáchat znatelnější škody. Hra je kvůli tomu plytká, jednoduchá, postrádá jakékoliv napětí nebo nutnost se alespoň snažit. Trochu to zachraňují souboje s bossy, i když ani princezna Kenny už podesáté není tak vtipná jako před lety.
Jedním ze slušných nápadů je implementace vylepšujících kartiček, s jejichž pomocí můžete modifikovat své zbraně a schopnosti. V lepší hře by šlo o zábavný a vítaný element, a kdyby měl Snow Day třeba roguelike pojetí, mohlo by hledání synergií ve vylepšených zbraních mít nějaký smysl. Tady se ale brzy ukáže, že je celkem jedno, čím kolem sebe mácháte a záleží jen na tom, jak rychle to budete mít za sebou.
Větší lejno než Bono Vox
Už nejsem zdaleka takovým fanouškem South Parku, jakým jsem byl během vydání Fractured But Whole, respektive už hodně dlouho jsem neviděl nové epizody. Jedním z mála pozitivních přínosů téhle zbytečné zhůvěřilosti je ale nalezená motivace zopakovat si ty nejlepší epizody (třeba tu, ve které Scott Tenorman sní chilli ze svých rodičů před zraky Radiohead!) a hlavně si znovu zahrát dvojici starších her. Udělejte to samé, se Snow Day nemá cenu ztrácet čas.