Soulstice

Verdikt
61

Autoři Soulstice přišli s hromadou nápadů, ale nepoložili si zásadní otázku, jestli jsou všechny ku prospěchu. Akčním soubojům by prospělo osekání otravných mechanismů, celé hře pak eliminace zdlouhavých a nudných segmentů. Třeba to vyjde příště.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

PlayStation 5PlayStation 5

PlayStation Store

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Reply Game Studios
Vydání: 20. září 2022
Štítky: sci-fi, bojovka, bojová, akční

Když poprvé zapnete Soulstice a absolvujete prolog, nebudete se moci zbavit dojmu, že vývojáři ze studia Reply Game z celého srdce milují Bayonettu. Poskakování po troskách vznášejících se ve vzduchu, sekání bezpočtu nepřátel a masivní démonická bytost, která poletuje kolem, to vše jasně odkazuje na dílo PlatinumGames, jehož třetí iteraci už roky netrpělivě vyhlížíme.

Soulstice, svému názvu navzdory, není dalším moderním akčním RPG, které si propůjčuje ideje z díla FromSoftware a žánru soulslike. Místo toho se obrací mnohem dál do minulosti, do éry, kdy konzolové rubačky vycházely v kadenci dnešních akčních adventur a druhému PlayStationu kralovaly pecky typu Devil May Cry nebo God of War.

Je zřejmé, že právě do této výsostné společnosti by se Soulstice moc ráda zařadila. Bohužel jí i přes mnohé slibné nápady chybí těch pár posledních krůčků v cestě mezi šampiony.

Je to jen taková chiméra

Po úvodní nadpozemské rubanici, během které se s herními systémy neobeznámený hráč nemá šanci jakkoli orientovat a jen zoufale drtí tlačítka v naději, že se něco bude dít (a naštěstí se děje), vás Soulstice nechá z power fantasy bolestivě vystřízlivět a donutí vás vyšlapat si postupně cestičku k tomu, abyste mohli na obrazovce zase udělat podobný binčus.

Do rukou se vám dostávají dvě hrdinky v jednom těle. Ve světě Soulstice se takovým bytostem říká Chiméry – ta naše se skládá z ostré válečnice Briar, kterou doprovází posmutnělá duše dívenky jménem Lute. V boji budete ovládat obě. Zatímco Briar se stará primárně o odpravování nepřátel hrubou silou, Lute pomáhá přerušováním nepřátelských útoků, případně umí vyvolat speciální magické pole, v rámci kterého může Briar manipulovat s předměty (či nepřáteli), které jsou jinak nepřístupné.

Musím říct, že na sžití se s dualitou hrdinek jsem potřeboval až příliš mnoho času, což souvisí především s ovládacím schématem. Hrál jsem na Xboxu, a zatímco lehký útok je namapován na Y a těžký na X (tedy opačně oproti zavedeným pořádkům), Lutina schopnost odrážet útoky je na B a uskakování vývojáři schovali na levý bumper ovladače. Těžko říct, co autory vedlo k tak těžkopádné základní podobě ovládání – naštěstí ho i na konzolích můžete kompletně změnit.

Dodávám jen soukromou poznámku: Nejsem fanouškem bumperů na ovladači pro Xbox (špatně se mi mačkají) a v žádné smysluplné variantě ovládání jsem se nevyhnul jejich užití v boji, což mě občas dost frustrovalo.

Zábava, ale jen někdy

Souboje jsou v jádru zábavné. Briar svůj masivní meč postupně doplní o další kousky vybavení, jako je třeba luk, učí se komplikovanější a ničivější komba, a zatímco v začátcích se na Lute nemusíte tolik obracet a v boji si vystačíte s úskoky, později jejím umem zarazit nepříteli útok přestanete pohrdat.

Na druhou stranu je třeba říct, že se mi po celou dobu hraní tahle její schopnost nedostala tak úplně pod kůži a považuji ji za velmi nespolehlivou. Nad útočícím nepřítelem se sice objeví značka se symbolem klávesy pro přerušení (tedy alespoň většinou), ale okamžiků, kdy Lute nezafungovala dle očekávání, ačkoli jsem vše provedl správně, bylo až příliš mnoho. Nečekám samozřejmě přesnou rytmickou akci Sekira, která je na mechanismu odrážení útoků do značné míry postavena, přeci jen jde o jiný žánr, Batman to ale ve své arkhamské sérii zvládnul bez potíží.

Dalším otravným prvkem je nutnost při boji s některými typy nepřátel zapnout zmíněné magické pole (navíc v té správné variantě), což mě opakovaně vedlo k myšlence, že kdyby ve hře Lute vůbec nebyla, možná bych si ji užíval víc. Potíž je totiž v tom, že kouzelná dívenka ony aury neudrží věčně, ale jen na omezený čas, po kterém na pár vteřin zmizí. Během této chvíle v podstatě nemáte šanci některé druhy nepřátel jakkoli poškodit a nezbývá vám než bezmocně poskakovat po okolí a doufat v brzký návrat sestry. Nemusím vám asi blíže popisovat, jaký vliv to má na tempo a dojem z jinak příjemného mrzačení monster.

Jednotlivé střety jsou brány jako samostatné „instance“, po jejichž ukončení (rozuměj vymydlení všeho živého) dostanete bodové ohodnocení na základě toho, jak se vám dařilo. Systémy fungují velmi podobně jako ve zmiňovaném Devil May Cry, Bayonettě nebo starších dílech God of War: Vaším cílem je udržovat combo counter co nejvýše, ideálně s protivníky žonglovat ve vzduchu kontinuální sprchou úderů a nenechat žádného zlobivce, aby vám uštědřil zásah ze zálohy.

Problém Soulstice je, že běžní nepřátelé nejsou nijak zvlášť zajímaví ani pamětihodní a občas se mi stávalo, že jsem při určitém pohledu kamery (hra využívá klasických fixních úhlů) nedokázal pořádně odlišit, s čím se to vlastně potýkám. O něco lepší situace je v případě bossů, kteří umí donutit hráče k využívání všech schopností, které se v průběhu hraní naučili.

Smutný šedý svět

Kromě bití rozličné žoužele vám hra nabídne vrchovatou měrou i pro žánr typický platforming, jednoduché hádanky, hledání skrytých míst s poklady a speciální výzvy, ze kterých si můžete odnést lákavé odměny zvyšující třeba objem zdraví.

Celá tahle taškařice se odehrává v pořádně temném světě, který si svou nešťastnou náturou v ničem nezadá z Lordranem, Lothricem nebo Yharnamem od vy-víte-koho. Příběh není kdovíjak objevný, světu samozřejmě hrozí záhuba a Briar a Lute se samozřejmě vydávají na pouť za zoufalým pokusem uzavřít trhlinu v realitě a vše zachránit. Aspoň se ale vývojáři pokusili o nějaké ty dějové zvraty a překvapení, pokud vám tedy nevadí, že si docela dlouho drží karty až nepříjemně blízko u těla.

To je můj poslední a možná největší problém se Soulstice. S ohledem na nedokonalý soubojový systém a ne úplně záživné poskakování po troskách a hledání cesty dál je hra až zbytečně rozvleklá a dlouhá, aniž by ovšem svou délku dokázala smysluplně opodstatnit a naplnit obsahem. Už v prvních kapitolách vás brnkne do očí prázdnota některých segmentů, během kterých jen běžíte kupředu a dlouhé minuty se vůbec nic neděje (což by se třeba Bayonettě nebo třetímu God of War nikdy nemohlo přihodit).

Ačkoli vývojáři s Unreal Enginem 4 čarují, jak mohou, design úrovní je k uzoufání nudný a jednotvárný, což navozuje ještě intenzivnější pocit zdlouhavosti. Ze Soulstice úplně křičí obrovské ambice a touha vyrovnat se svým vzorům, jenže ty nás zpravidla ohromovaly čím dál odvážnějšími nápady a většími výzvami. A právě v segmentu nápadů Soulstice kulhá, protože ty, které přináší, nefungují tak dobře, jak si autorský tým vysnil.

Trocha chvály na závěr

Abych nebyl jen příkrý, nemůžu říct, že bych po celou dobu hraní trpěl. Souboje umí být zábavné, Briar dokáže na obrazovce rozjet pekelnou holomajznu a dokud dojem nezkazí některý z otravných prvků, které jsem popsal v předchozích odstavcích, probleskují mezi všemi těmi švihy, seky a kusy masa a mozků záblesky okouzlení, kterými si mě kdysi získaly mnohem slavnější značky.

Pomáhá tomu pěkná grafika. Zejména kulisy na pozadí umí vyčarovat pompézní scenérie a i já, starý cynik, kterému nic není dost dobré, občas uznale pokýval hlavou.

Soulstice kromě PC vychází pouze na nové generaci konzolí, kde nabízí tři režimy nastavení. Performance a Quality asi nemá smysl představovat, mezi nimi ovšem leží ještě třetí, který se snaží vybalancovat co nejlepší grafiku s co nejvyšším framerate.

Rovnou říkám, že režim Quality mi přišel absolutně nepoužitelný, mezi Performance a Balanced jsem ovšem lavíroval. Pokles FPS je sice citelný (a Soulstice je hra, kterou chcete hrát co nejplynuleji), stejně citelné je ale zvýšené rozlišení, se kterém přichází vyvážený mód.

S ohledem na to, že se hra, podobně jako její vzory, vždy na okamžik zasekne při úderu do nepřítele (nenávidím tento mechanismus, kterým vývojáři patrně simulují drtivost úderů), a s ohledem na jistou trhanost kamery při skákání je dosažení skutečně plynulého zážitku na konzolích docela oříšek. Nejde ale o nic, co by vyloženě kazilo zážitek a ani v režimu Performance hra nevypadá ohavně. Na zásadní technické problémy jsem během hraní nenatrefil, v tomto ohledu studio odvedlo dobrou práci.

Potěšil mě hudební doprovod, který má tu správnou intenzitu, aby ve vás během boje probudil monstrum (což se mimochodem hlavní hrdince může stát a je třeba její vražedný hněv krotit, jinak propadne totálnímu šílenství a vy končíte).

Pro tuzemské hráče mám navíc skvělou zprávu – Soulstice vychází s českou lokalizací ve formě titulků, všechny texty ve hře jsou přeloženy, a pokud tedy nevládnete cizími jazyky, můžete si být jisti, že všemu bez problémů porozumíte. Hra obsahuje i kodex, který v sobě schraňuje objevené zajímavosti.

Co říci závěrem? Na Soulstice jsem se těšil především proto, že v záplavě moderních akčních RPG, případně akčních adventur nebo indie metroidvanií (vycházejí dnes vlastně ještě i jiné hry?), se její žánr začal nepříjemně vytrácet. Bayonettu jsme tu roky neměli, God of War změnil styl a Devil May Cry to celé neutáhne, navíc i ten se naposledy přihlásil o slovo před více než třemi lety.

Vlastně si říkám, že mají vývojáři ze studia Reply Games dobře našlápnuto na skutečně povedený další díl, ve kterém by mohli vychytat protivné mouchy, zbavit se zbytečností a přinést hru, ve které budou hrát prim zábavné, nekomplikované souboje plné oku lahodících náročných komb, zajímavých nepřátel a dokonale přesného ovládání. Víc si snad ani nemůžu přát.