Someday You'll Return

Uprchlík

Může za to dcera. Utekla z domu a protagonista Daniel se ji vydal hledat. Kdo by ale čekal výpravu rovnou, jako když střelí, z bodu A do bodu B, záchranu princezny v nesnázích na konci a oponu, potlesk, děkovačku, byl by samozřejmě na omylu.

Pátrání po zmizelé je ústřední motiv příběhu, ale ve skutečnosti jde často o jiné věci, byť úzce související. Konfrontaci s minulostí. Sebepoznání. Rozkrývání zápletek, co možná měly zůstat odpočívat v pokoji.

Děj je napsaný výborně, je v jádru zcela lidský, a tudíž uvěřitelný. Když se totiž v jiných hrách na svět valí nekromantické legie a nad kopci krákorá smích černokněžníků, člověk sice situaci zachrání, ale vcítí se do ní přeci jen hůř, než když má na obrazovce problémy a strasti, co téměř určitě zná buďto sám, nebo alespoň z doslechu či od svých blízkých.

Daniel je nesympatický, ale... on má být. Nechová se samoúčelně, naopak, dá se vlastně celkem pochopit. A ani jednání ostatních postav není nahodilé či bez rozmyslu (správně, v lese nejste úplně sami).

Vyprávění probíhá především skrze nalézání a odkrývání deníků, což může znít jako narativní klišé, ale je potřeba dodat, že zde dává smysl. V místech, kde se k zápiskům dostanete, by opravdu být mohly a ze servírování děje tudíž nemáte pocit chůze po umělé cestičce z předem připravených drobků. Navíc si občas skrze speciální schopnost budete moct také přehrát scény z minulosti a hra pak působí trochu jako česko-moravský Ethan Carter. Což vůbec není na škodu.

Pointa, velké odhalení, ke kterému pouť směřuje, se sice dá odhadnout už někde od poloviny hry, ale jeho podání je řemeslně provedeno natolik silným způsobem, že vás stejně usadí do křesla. Za to klobouk dolů – využívat vizuální komunikaci s tak přirozenou lehkostí, jako to dělá Someday You’ll Return, totiž není vůbec žádná legrace a kumšt zde rozhodně nelze upřít.

K ději máme vlastně jen jedinou výtku: Závěr působí maličko uspěchaně. Příběh totiž roztočí docela hodně talířů najednou a pak se tváří, že se chystá finální katarze, ale místo toho spustí titulky. Ihned jsme museli počastovat monitor půltuctem dotazů ohledně několika volně povlávajících konců bez uspokojivého vysvětlení, ale obrazovka s netečným klidem jen drze dál vypisovala jména tvůrců.

Hra se rozhodně ani trochu nebojí symboliky a metafor, mnoho jasně nevyřčených point si tudíž lze domyslet, když si zvyknete na formu vyprávění, ale o několika věcech bychom se bývali zkrátka rádi dozvěděli do trochu větší hloubky. Možná za to může fakt, že jsme při hraní několik stránek deníku minuli. Možná byly důležité. A, čestné skautské, my se vážně snažili je sesbírat všechny, jenže jsou občas uzavřené za postranní úkoly, co třeba vůbec nemusíte najít.

A to upřímně není nejšťastnější řešení – vyprávění je s přehledem nejsilnější aspekt hry, a proto design, který umožní jeho část minout, je tak trochu palba do vlastních řad. Svobodu v průzkumu na jednu stranu nelze než kvitovat, ale vraťme se k Ethanu Carterovi – také vás nechal dílčí kousky dějové skládačky nalézat v libovolném pořadí, ale ke konci vás nepustil, dokud jste neměli všechny. Není těžké pochopit proč.

Příště méně tunelů

Upřímně nás zajímá, jestli by byl konec jiný, kdybychom k němu došli s kompletní sadou deníků, ale další dvacetihodinovou štaci si kvůli tomu dávat nebudeme. A za to může hratelnost. Takhle řečeno to, pravda, zní jako trochu moc velká poprava, protože samotné hraní pod rukama neodsýpá nijak špatně. Jen zkrátka množství designových nápadů má hra pouze plus mínus na dvě třetiny své délky.

Hádankám jako takovým není co vytknout. Mívají zpravidla klasickou point and click formu a k tomu také většinou reálný základ, jsou tudíž pochopitelné, logické a, co je vůbec nejlepší, nebývají úplně primitivní, takže rozlousknutí doprovází příjemná satisfakce. Palec nahoru. Problém spočívá spíše ve výplni mezi rébusy. Sestává z průzkumu, stealthu a překonávání terénních překážek, ale ani jedno není kdovíjaká extáze.

Plížení okolo lesních běsů funguje jednou, dvakrát, dokud nezjistíte, že se pasáže většinou dají úplně normálně prosprintovat. A to je konceptuální problém, na nějž narazíte častěji – prvky hratelnosti se používají vícekrát, než jsou schopny unést.

Příkladem za všechny může být lezecká minihra, při níž se musíte klikáním zachytávat výstupků. Dvakrát třikrát by to byla zábava a fajn ozvláštnění tempa, ale hra vás nechá zlézat asi tak tři sta miliard stěn. Pokaždé, když jsme ve druhé polovině hry uviděli zase další zeď, u které bylo jasné, že se na ni budeme muset drápat, místo toho, abychom odhalili nový dílek příběhu, což byl náš hlavní motivační motor, neobešlo se to bez vokálního doprovodu vysoce negativního rázu.

Úplně nejhorší jsou ale tunely. Na jednu stranu je potřeba připustit, že mají metaforický smysl a nejedná se tudíž o lokaci, co by tvůrci přidali nazdařbůh, ale co naplat, ploužit se nekonečným spletencem stereotypních a upřímně graficky dost ohavných chodeb, navíc rychlostí rostoucího krápníku, je zábava zhruba jako strávit odpoledne lepením obálek. Kdyby se podobná vata oškubala na nutné minimum, pomohlo by to i příběhovému tahu. Someday You'll Return by v ideálním světě byla tak o pět hodin kratší, ale o to působivější.

Existence spíše nastavovaných a mdlých pasáží zhoršuje celkový dojem, ale neznamená, že by na druhou stranu nebyly k nalezení také nesmírně silné chvíle. Třeba výhledy na přírodu, co se mění společně s vámi, sem tam lidovka, která se k situaci výborně hodí, a jako zlatý hřeb neskutečně napínavá scéna s přečkáním noci uprostřed hvozdu. Při té dosahuje atmosféra omamného vrcholu.

Strach?

O Someday You’ll Return jsme mnohokrát mluvili jako o hororu, ale skutečnost je malinko jiná. Spíše se jedná o psychologický thriller, protože vyloženě děsivé scény nebo prvoplánové lekačky tu (díkybohu) nenajdete. Ačkoliv, pravda, mít arachnofobii, asi bychom mluvili jinak...

Vůbec to nemyslíme negativně. Herní horor je nesmírně obtížný žánr a zastáváme názor, že z principu věci prakticky nejde hráče dlouhodobě děsit. Vývojáři nemají luxus filmových režisérů, kteří v neinteraktivním médiu mohou pomocí jasných mantinelů a statických scén při mnohem kratší stopáži diváka směrovat, kam potřebují. Hra musí být svobodnější, mozek se po chvíli adaptuje a strach mizí. Silná a (ne)sympaticky tísnivá atmosféra je ale jiná káva a přesně tu hra využívá, jak se patří.

Úplný úvod je sice trochu slabší, ale pak se představení rozjede naplno. Zážitek se postupně proměňuje a od zdánlivě jasně nalinkovaného dobrodružství se elegantně přelije až někam k surrealismu, ale dovedná scénografie, barevná paleta reflektující momentální vyznění, výborné nasvícení a povedený zvukový doprovod (až na dabing, který je průměrný a zejména protagonista dost křiklavě přehrává) jsou milé konstanty, které vás budou těšit od začátku až do konce.

Pár mušek

Hra se ve 4K při plných detailech pohybovala na konfiguraci i7 7700k + Titan X poměrně obstojně, většinou okolo padesáti snímků za vteřinu. Sem tam šlo zaznamenat propad, ale vzhledem k tomu, že žádné vyloženě akční sekce tu nenajdete, dá se nad tím mávnout rukou.

Na pohled je všechno (až na ony prokleté tunely) příjemné, prostředí rozmanité a propracované. Našince samozřejmě také zahřejí u srdce důvěrně známé lokality i klasické barevné turistické značení, které nebude cizí nikomu, kdo kdy alespoň jednou v životě vyrazil do opravdického českého lesa.

Došlo na několik technických chyb, ale jedná se spíše o drobnosti. Asi nejvýraznější byla chvíle, kdy se zasekl interaktivní prvek a hádanka kvůli tomu nešla dokončit, což vyřešilo opětovné načtení hry. Také je ale potřeba doplnit, že mezi dopsáním textu recenze a vydáním hry proběhlo ještě několik patchů, je tudíž dost dobře možné, že na podobnou mrzutost vůbec nenarazíte.

Kolem a kolem musíme Someday You’ll Return doporučit. S jistými výhradami, pokud pro vás v žebříčku priorit zaujímá přední příčku rozmanitá a strhující hratelnost. Pokud se však řadíte k té části publika, která hledí primárně na smysluplné vyprávění a nemá kvůli němu problém odpustit občas trochu klopýtající výplň, vůbec není co řešit.

Odpustíte-li chvíle designového stereotypu, hra za odměnu poskytne zážitek, který nebude podceňovat vaši inteligenci, téměř nikdy není samoúčelný a chuť dozvědět se o osudech postav co nejvíc proto bez problémů vyplní několik večerů.