Solar Ash

Studio Heart Machine se do povědomí zapsalo před šesti lety pixel-artovým Hyper Light Drifter, které se odehrává ve stejném, neonovými barvami prostoupeném, vesmíru, ale na odiv vedle své stylizace stavělo hlavně souboje. Ne že by se v Solar Ash nebojovalo, ale prim v něm hraje hlavně ona otřepaná cesta, která má být cílem.

Záchrana planety na bruslích

Planeta hlavní hrdinky Rei umírá, protože ji do sebe vtahuje černá díra, a tak je s ostatními Voidrunnery vyslána na misi, jejímž cílem je nastávající apokalypsu odvrátit. To samozřejmě není primitivní úkon, odvraceče vesmírných katastrof nefungují na dobré slovo, takže nejprve musí několik oblastí zbavit gigantických behemotů, ne nepodobných těm z Shadow of the Colossus.

Abyste Remnanty vůbec vyrušili z pokojného spánku, musíte je napřed trefit do citlivých míst mimo jejich těla. Ano, mimo těla. I vesmírní obři mají své viteály v podobě zářivých bodů trčících z černého slizu, který se postupně zahřívá, když v něm přešlapujete příliš dlouho. Cesta k nim není snadná, ale většinou velmi zábavná – čeká vás spousta skákání, klouzání, vymršťování do vzduchu, padání, opětovného skákání…

Chvíli trvá, než vám ovládání přejde do krve, ale podobně jako v Hyper Light Drifter umí Rei všechno podstatné hned od začátku – jen s tím možná nebudete umět dokonale pracovat. Spíš než její schopnosti se tak opatrně a postupně rozvíjí prostředí. Od načechraných obláčků, připravených zbrzdit váš pád, se postupně proklouzáte a prohopsáte až ke kyselinovým močálům či vroucí lávě, která vás při sebemenším kontaktu ochotně pošle k předchozímu checkpointu.

U některých nápadů tvůrci naznačují jistý potenciál, aby ho následně už vůbec nerozvíjeli - třeba ve studně s gravitačním středem. Ale jasně, tohle není odnož explorativního sci-fi typu Outer Wilds, aby experimenty s fyzikálními zákony hrály tak velkou roli.

Shadow of the Remnant

Body zájmu, tedy místa, kam byste se měli vypravit, si můžete nechat napovědět, ale žádná z lokací není natolik rozsáhlá, abyste k nim postupně nedorazili díky pouhé zvědavosti, takže osobně doporučuju nechat skener skenerem a jít za nosem – nebo do té podivně světélkující jeskyně, která hráčský instinkt probouzí na dva kilometry.

Jakmile Remnant vaší vinou opustí říši spánku, je coby masivní anomálie řádně nevrlý a začne rozespale pochodovat po okolí svého pelechu, ať už jste do oka píchli spícího draka nebo velrybu. A tak nezbývá než se na strašidelnou kostru přitáhnout a opět ji dloubat do vyznačených slabin. Chcete přece zachránit domovskou planetu, nebo ne?

Všemi kolosy prostupuje jakási nervová soustava, která světelně signalizuje, kde na jejich tělech máte v přísném časovém limitu uhánět a udeřit dál. U každého z nich tenhle výlet k výšinám musíte absolvovat celkem třikrát a jde o mechanismus na jednu stranu repetitivní, na tu opačnou celkem uspokojivý.

Pocit uspokojení pramení právě z plynulosti pohybu a zadostiučinění, když náročnou skákací pasáž musíte zvládnout na jeden zátah a nějakým zázrakem do sebe tentokrát všechno hezky zapadne včetně hladkého přistání za velkolepého kvílení synťáků od Disasterpeace.

Trocha té futuristické deprese

Kostnatí giganti nejsou jedinými živoucími hrozbami, ale drobná žoužel paběrkující na útesech představuje spíš teritoriální zvířátka než opravdové protivníky. Pokud vám překážejí v cestě, můžete je odpravit de facto jedním tlačítkem, ale vyhnout se jejich útokům je obvykle triviální a z jejich zabíjení nemáte žádný opravdový užitek.

I kvůli tomu Solar Ash připomíná Shadow of the Colossus ještě v jednom aspektu. Bloumání po troskách rozlehlého, mrtvého světa je obdobně osamělou poutí, kde vám sice nedělá společnost němá koňská tvář, ale jeho povídavější obyvatelé neposkytují o moc větší útěchu.

Můžete se snažit najít ji pro ně plněním trojice vedlejších úkolů, tonálně jsou ale všechny poměrně depresivní, stejně jako hledání nadstandardního vybavení v podobě obleků. Během něj zjistíte, jak moc se putování za záchranou světa (ne)daří ostatním Voidrunnerům, a navíc dostanete nové outfity drobně vylepšující vaše schopnosti.

Dobré, ale ne vynikající

Sbíráním všudypřítomné růžové plazmy si u umělé inteligence CYD můžete odemknout další políčka životů, kritické pasáže si ale při chybování stejně musíte zopakovat hezky od začátku, i když vám na ně energie ještě zbývá. Po pokoření každého Remnanta vám hra jedno zdraví zase zamkne, ale vzhledem k plazmové hojnosti tahle ztráta reálně bolí jenom na úplném začátku.

Když už je řeč o začátcích a koncích, závěr v Solar Ash může přijít klidně už po pěti hodinách. Spíš po sedmi, pokud rádi hledáte poschovávané drobnosti na vlastní pěst, případně využijete toho, že se místní fotogenická panoramata řadí ke generátorům obrázků na plochu. Pokud si tedy libujete v neonech a zvláštně stínovaných barevných plochách – jestli ne, těžko říct, zda má tahle hra potenciál vás zaujmout.

Solar Ash nepatří mezi hry, které si z nezávislé scény zvládnou proklestit cestu k mainstreamovému publiku. Šanci zaujmout má především u té skupiny, která ve hrách hledá onu proklamovanou radost z pohybu a bavilo ji třeba předloňské The Pathless ze stejného vydavatelství. K získání většího místa na výsluní pozornosti mu ale ke snovému audiovizuálu a zábavnému pohybu chybí přidat trochu víc invence.