Sniper Elite 4

Operace Avalanche

Hra se věnuje událostem předcházejícím spojeneckému vylodění v Itálii roku 1943. Pokud jste zbystřili při náznaku nečernobílého podání, budete při očekávání zajímavé zápletky zklamaní. Děj se odehraje prostřednictvím několika custcén, ale ústřední postavy jsou bohužel krajně nezajímavé a archetypální. Ústředním motivem je zabránit zlému generálovi ve zmaření operace Avalanche, tedy již zmíněné invaze do Kampánie, což také není kdovíjak světoborná pointa. Vše korunuje dabing, který osciluje někde mezi sebeparodií a nezamýšlenou fraškou.

V praxi to vypadá tak, že vám hra naservíruje celkem osm misí (každá zabere zhruba hodinu a půl při opatrném postupu). Souvisí spolu vlastně jen rámcově a jejich samotný průběh už nikterak nevybočuje ze zajetých žánrových kolejí. Budete tedy sabotovat, zabíjet důležité důstojníky, vyřazovat z provozu dělostřelectvo, odpalovat konvoje a dojde i na jednu demolici mostu. V případě, že jste si hru předobjednali, podíváte se nakonec i do ponorkové základny, kde můžete Hitlerovi ustřelit hlavu. Zase.

Tvůrci před vydáním hlásili, že mapy, ve kterých budete škodit Třetí říši, budou větší a sandboxovější. Tuto informaci je ale potřeba brát s nadhledem. Možností hra opravdu skýtá víc, to ano, ale samotné mapy nám co do velikosti a rozmanitosti přišly srovnatelné s trojkou.

Tichošlápek nebo ostrostřelec

Sniper Elite 4 se po většinu času daří si zachovat výbornou atmosféru. Celková nálada trochu připomíná zlatá léta filmů se Stevem McQueenem, stealth je napínavý a zábavný. Tvůrci s lehkostí vykreslují malebná zákoutí italských městeček, což je poměrně neotřelé prostředí, a kontrast architektonické krásy s všudypřítomným nebezpečím velice dobře funguje.

Vše pracuje, jak má, a to minimálně do té doby, dokud se vám nepodaří vyvolat poplach. Při tichém postupu se Sniper Elite 4 hraje jako takový Splinter Cell ze čtyřicátých let či Commandos z pohledu třetí osoby, a ano, je to přesně tak zábavné, jak to zní. K dispozici máte celou řadu vychytávek, nástražných zařízení, způsobů odlákávání a eliminace nebohých Germánů.

Problém nastává, když vás nepřátelé odhalí. V tu chvíli se nervydrásající dobrodružství mění v docela obyčejnou střílečku. Řešení se zdá být nasnadě - postupovat za všech okolností jen tiše. To je ale bohužel kvůli děsivým minelám umělé inteligence daleko těžší, než by mělo být.

Skvadra telepatů

Hitler by mohl zapalovat oslavné doutníky, jeho investice do paranormálních divizí evidentně nese ovoce. Jak jinak si vysvětlit očividné nadpřirozené přenosy myšlenek v jeho armádě? Jak to, že když podříznete skopčáka v křoví, jiný voják tři sta metrů daleko se najednou začne zuřivě krýt za zídkou, ačkoliv neměl skutek šanci vidět? Jak to, že bezhlesně odpravíte patrolu v uzavřené místnosti a do deseti vteřin přiběhne po schodech stádečko nácků, kteří ihned magicky vědí, že jim někdo chybí? To je prostě telepatie.

Zcela realistické plížení do hry prostě implementovat nejde. Důvod je prostý, kdyby nepřátelé měli skutečné periferní vidění a slyšeli tak, jak zdraví lidé slyší, titul by jednoduše nešel hrát. Ústupky hratelnosti jsou tedy nutné a naprosto očekávatelné.

Jenže celá mechanika reakcí nepřátel je v Sniper Elite 4 nastavená žalostně. Situace, kdy polovina tábora zpozorní a začne pobíhat, jak když píchnete klackem do vosího hnízda poté, co jste sejmuli strážného tak, že by o tom logicky neměl nikdo vědět, jsou bohužel velice běžné. Ve chvílích, kdy umělá inteligence funguje, jak má, nikdo nic netuší a všude vládne ticho, je hra zábavná a naplňující, ale zmatek zkrátka zvládají nepřátelé bídně.

Není problém se potěšit pohledem na srandu, kdy zarazíte bajonet do srdce oficírovi, který vás před tím na moment spatřil. Nestačil sice vydat ani hlásku, ale to nevadí, protože už to přepnulo širé okolí do režimu uvědomění. Vojáci, co by neměli mít ani páru, že se něco děje, začnou přibíhat na místo důstojníkova skonu. A když se poštěstí, budou to dělat pěkně po jednom. Vždy, když zaříznete příchozího, rozběhne se další. Výsledkem je komická hromada mrtvol čítající polovinu Wehrmachtu a atmosféra samozřejmě v trapu.

Potichu to jde velmi dobře, ostrá bitva, kdy vzduchem hvízdají kulky, také funguje bohulibě. Je to ale právě výše zmíněný režim zvýšené pozornosti a pátrání, kde AI seká jednu botu za druhou. Vojáci někdy nevidí dva metry před sebe, jindy zmerčí nebožtíka sto metrů daleko, ačkoliv když jste na tom samém místě stáli vy, přešli to bez povšimnutí. Dva nepřátelé běží na místo, odkud slyšeli výstřel, jednoho z nich při tom sejmete. Druhý se zarazí a hrozně překvapeně začne hulákat, že našel tělo a "Ach bože, mrtvola, kdo to je?". Následuje chvilka trapného ticha, než AI dojde "někdo nám chybí!", což zburcuje ostatní, co netečně postávali opodál, ke zmatenému hemžení.

On úmysl za tím, že vojáci poznají, když někdo zmizel, není marný. Zabránilo by to vtipným situacím, které známe z jiných her, kdy se poslední přeživší prochází s blaženým úsměvem totálně vyvražděným táborem, a vůbec mu není divné, že nikde není ani noha. Do praxe se ale dobrý nápad převést nepodařilo.

Zajcev

Pokud si chcete Sniper Elite 4 vychutnat, budete se zkrátka muset obrnit vrstvou tolerance vůči debilitě nepřátel, jiná možnost není. Když to ale uděláte, zjistíte, že zážitek, který i přes zmíněné problémy hra nabízí, vůbec není k zahození. Ústředním lákadlem je, jak už ostatně naznačuje samotný název hry, sniperování.

Balistika a práce s puškou byly vždy hlavní trumfy série, a nejinak je tomu i v tomto případě. K tomu je sice potřeba zvolit nejvyšší, nebo alespoň druhou nejvyšší náročnost, ale odvážíme se doufat, že volbou nízké obtížnosti, ve které žádná fyzika střel není a projektily létají rovně jak ve Hvězdných válkách, si nikdo hru kazit nebude.

Nečekejte úplně superrealistické zpracování, takové věci, jako je třeba Coriolisův efekt, opravdu nebudete muset řešit, ale vypnutí všech asistentů při střelbě i přesto vyžaduje značnou dávku odvahy a sebevědomí. Puška se samozřejmě trochu kýve, což závisí na pozici střelce a lze to eliminovat zadržením dechu. K tomu je potřeba vést v patrnosti vítr a kompenzovat podle něj úhel střely. Optiku si musíte seřídit v závislosti na vzdálenosti a cílit podle ní. Hra navíc řeší i takovou libůstku, jako je úsťová rychlost zbraně - některé pušky pálí na vzdálené cíle po větší křivce, jiné spíše napřímo.

Z toho musí být každému jasné, že trefit půlkilometrovou včelku přesně do oka nepřátelského snipera, vážně není legrace. Na druhou stranu, pokud se to podaří, a ještě ideálně bez žádných pomocných ukazatelů, je zadostiučinění obrovské. Pyšně vypjatá hruď, pocit vlastní výjimečnosti a široký spokojený úsměv. Hra prostě zvládá prezentovat odstřelovačské kouzlo na jedničku, za což si samozřejmě zaslouží velkou pochvalu.

Pomáhá tomu i trademark série, kterým není nic jiného než labužnická kamera se záběry smrtí. Člověk by řekl, že se to po tolika opakováních omrzí, ale ono ne. Rentgenové průhledy, ve kterých se můžete pokochat, kterak váš projektil tříští kosti, exploduje oční bulvy a trhá orgány, přináší sadistické potěšení v neumenšené míře. Tvůrci si lákavostí anatomických kill camů byli natolik jistí, že je přidali dokonce i k explozím a vražděním nablízko. Netřeba dodávat, že i v těchto případech je na co se dívat.

Cíl zasažen?

Titul dobře dělá to, co dělat chce. Odstřelování zpracovává výborně, pocit z palby je skvělý a hra nepostrádá ani povedenou atmosféru, když zrovna funguje stealth. Na to konto je třeba přijít se závěrem, že ano, cíl byl opravdu zasažen. Sice ne přímo do černého, ale vrávorá a nejspíš někde vykrvácí v křoví.

Sniper Elite 4 je velmi dobrá hra. Několik misí se povedlo vyloženě přepychově, prostředí je pohledné, potěší i variabilita v nabízených způsobech řešení. Třeba když můžete radar vyhodit do vzduchu, nebo ho jen tajně sabotovat, což se obojí rovná splněné misi. Jen je obrovská škoda těch zmíněných problémů s reakcemi a umělou inteligencí všeobecně. Prožitek to kazí až příliš často na to, aby šlo hru jako celek prohlásit za víc než "jen" dobrou. Přinutíte-li se ale tuto mrzutost odpustit, dočkáte se kvalitní zábavy.