Slay the Spire 2

Spustila dosud se valící lavinu primárně singleplayerových roguelite her, které do té doby moc popularity nezažívaly. Dokázala všem, že karetní hry nemusí být jen devízou multiplayerových klání a že existuje něco dost možná víc vzrušujícího než Hearthstone a jemu podobní.

Hrál jsem desítky a desítky „klonů“ od Monster Trainu přes Tainted Grail: Conquest a Hellcard až po Fights in Tight Spaces, ostatně jsem ve tři roky starém článku doporučoval rovnou 17 takových her (dnes by ten seznam byl ještě o poznání delší...). Ale na žádnou jsem se netěšil tolik jako na pravověrné pokračování Slay the Spire 2.

Dvojka před pár dny konečně dorazila do předběžného přístupu a já v ní za první dva dny strávil nějakých 15 hodin. Až tak dobré to je. Co dobré, naprosto fantastické! Pokud jste dosud z nějakého důvodu o původní Slay the Spire nezavadili, pak čtěte směle dál.

Ale pokud jste patra titulní věže zdolali už nesčetněkrát, pak neváhejte přeskočit k dalšímu mezititulku „Staronoví hrdinové“, odkud dál se dozvíte, co je nového a jak to celé dopadlo. Dvojka se totiž v principu od jedničky moc neliší.

Slay the Spire 2 je ve svém jádru vlastně docela totožnou hrou s původním Slay the Spire, což znamená, že se jedná o roguelite karetní tahovou hru postavenou na stavbě balíčku. Jak postupujete košatým stromem cest skrz věž, kterou se snažíte pokořit, čelíte jednomu nepříteli za druhým.

Hra vám dá do každého tahu tři many, ruku čerstvých karet a poví vám, co zhruba ve svém tahu provedou nepřátelé – zda budou útočit a za kolik, zda se budou bránit, nebo zda použijí něco speciálního.

Vy se podle toho zachováte. Když se brání, můžete směle zahrát několik útočných karet; když budou útočit, je lepší se bránit. Základní smyčka je triviální, ale ohromí vás postupné vylepšování balíčku spolu s nekončícími možnostmi a komby, stejně jako enormní množství všeho.

Vždy hrajete za jednu z několika postav, kde každá má svůj vlastní startovní balíček a obrovský zástup dalších přídavných karet. Stejně tak každá nabízí několik různých stylů boje a náhoda v tom, jaké karty vám do balíčku přibydou, se postará tu o střídmější, tu o bláznivější průchod věží.

Po každém nezdaru (i zdaru) sice začínáte úplně od začátku, ale skrze meta postup budete získávat dříve nevídané karty, nové jednorázové lektvary i mocné trvalé relikvie a potkáte nové nepřátele, bosse a nahodilá setkání.

Hra vám vydrží nejen na desítky, ale s klidem na stovky hodin, než si odemknete úplně vše a vyhrajete za každou z postav a následně pokoříte věž za každou z těch postav v mnoha a mnoha dodatečných obtížnostech.

Jádro obou her je tedy stejné a ve dvojce překvapivě najdete dost obsahu z jedničky, ale rozhodně to nejsou stejné hry. Z prvního dílu se vrací rovnou tři hrdinové – Ironclad, Silent a Defect, tedy chybí pózy měnící Watcher.

Nicméně nenechte se návratem postav odradit, jelikož dostaly do vínku spoustu nových karet, a pokud jste hráli původní hru, myslím, že vám přijdou zajímavější. Kupříkladu takový Defect, který je postavený na vyvolávání orbů aktivovaných na konci každého kola, má k dispozici nové orby, tedy třeba skleněný, jehož poškození se neustále snižuje, ale poškozuje všechny nepřátele.

Ironclad je sice stále zaměřený na přímou sílu a Silent nepřestává bavit svým jedem, který nepřátele zraňuje kontinuálně, ale nové karty těmto systémům dodávají svěží vítr a odemykají netušené kombinace. Předchozí znalost těchto tří postav bude samozřejmě výhodou, ale protože je toho kolem nich dost nového, stejně se máte co učit a na co se těšit.

V předběžném přístupu tuto trojici doplňují dva nováčci. Na jedné straně je to vyklidněný, na trůnu sedící Regent, jemuž dominují dva originální prvky. Jedním je druhý typ many, který se mezi tahy neresetuje – některé karty stojí tu běžnou, jiné tu speciální, některé oboje a jiné z jedné many dělají tu druhou.

Nejdříve mě tento nápad vyděsil, ale rychle jsem si na něj zvykl a když objevíte synergie pracující s oběma typy man, roztočíte moc krásný balet. Ale ještě o kus zábavnější je Regentův meč, který po vyvolání poletuje po obrazovce a čeká na svůj útok – zahrání jeho karty, kterou máte do té doby pořád na ruce, nikam neuteče.

Meč dalšími kartami posilujete a mnohdy se z něj v boss fightech stane karta uštědřující klidně 150+ zranění (životy bossů se pohybují v řádech stovek, mohou jít i přes tisícovku). Regenta jsem si okamžitě oblíbil a mám s ním v plánu hrát co nejvíce.

Z tohoto hlediska je pro mě druhý nováček Necrobinder úplným opakem. Na kostlivce si nějak nemůžu zvyknout, nemůžu mu ani přijít na chuť. Nedaří se mi za něj docílit ani zdaleka podobných výkonů jako s ostatními (když už s nimi rovnou nevyhraju, tak většinou prohraju až v závěrečném boss fightu).

I on má dvě hlavní cesty. Jednou je jeho věrný společník Osty, tedy kostěná ruka s vlastním životem, která Necrobindera chrání a sama může skrze něj útočit. Ta mě celkem bavila, byť hra mi na žádný z pokusů nepřihrála dostatek jejích karet.

Co už mě ale tolik neuchvátilo, je jeho Doom. Ten zvedáte nepřátelům a jakmile se jeho hodnota rovná jejich životům, zemřou. Tedy funguje vlastně stejně jako běžné poškození, jen je opožděný. A tím je míň zajímavý jak než běžné poškození, tak i než jed. A fakt, že se jeho smrtelnost uplatňuje až PO tahu nepřítele, jeho užitečnost rovněž snižuje.

Upřímně doufám, že platí „sto lidí = sto chutí“ a vám třeba přiroste k srdci. Osobně ho ale vnímám jako největší zklamání celé hry a doufám, že se v předběžném přístupu dočká extra péče a stane se zajímavějším a použitelnějším.

Tou úplně největší novinkou Slay the Spire 2 je bezesporu kooperace. Na rozdíl od čistě solitérní jedničky se do zdolávání věže můžete pustit s až třemi dalšími lidmi. Hra dovoluje kombinovat libovolné hrdiny, klidně všechny stejné, ale síla kooperace tkví právě v objevování synergií mezi různými archetypy.

Nejprve jsem byl rozčarovaný, že i v kooperaci hraje každý primárně sám za sebe – očekával jsem střídání tahů hráčů a možnost se kartami navzájem dle libosti ovlivňovat, ale tak tomu není. Hrajete všichni najednou a každý sám čelíte útoku nepřítele. I tak je to ale paráda.

Tím, že vás jen tak někdo ze spoluhráčů nezachrání, se ze hry nic nevytratilo. Stále musíte sami vyřešit hlavní porci problému a přežít, ale díky několika dílčím kooperativním prvkům jde o docela jiný, trochu bohatší zážitek.

Na své spoluhráče můžete aplikovat své lektvary a vámi aplikované efekty na nepřátele platí pro všechny. V tom tkví největší kombinování postav. Pokud máte v týmu Ironclada, pak nejčastější otázkou na začátku každého kola bude: „Máš nějaké vulnerable?“, tedy debuff, díky němuž nepřítel dostává o 50 % více zranění. Od všech hráčů.

Kooperativní komunikace se tak stáčí k pořadí hraní karet a používání lektvarů, ale jsou tu i docela vzácné, nové karty čistě pro multiplayer. Díky nim skutečně můžete poskytnout štíty svému kolegovi, nebo například za nula svých man dát hned tři many svému parťákovi, což dokáže zvrátit průběh bitvy.

Pocitově mi přišlo, že v kooperaci chodí slabší karty, asi aby se vyvážil přetlak hrdinů, přičemž ale i nepřátelé mají logicky více životů. Ale už teď na začátku veřejného dokončování hry je obtížnost – zdá se – nastavená takřka perfektně. I v kooperaci jsme byli s odřenýma ušima schopní se dostat na konec a ten závěrečný boss fight nepokořit…

Fajnové je i rozhodování, jakou cestou věží se vydáme dál, kde navíc můžete na mapu libovolně kreslit a názorně tak předvádět své plány; kdo si vezme jakou relikvii po poražení elity; nebo velmi výjimečně, jak se rozhodneme v případě nějaké zapeklité příběhové situace. Vtipné je, že když se nemůžete dohodnout jako hráči, rozhodne za vás hra losem či automatizovaným kámen-nůžky-papír.

Osobně zatím nepreferuji kooperaci před solitérem ani naopak. Sám si rád střihnu tu 90–120minutovou partičku na Steam Decku, kde hra běhá luxusně, zatímco na kooperaci si s manželkou sedáme k počítačům, jakmile náš malý zplozenec večer konečně odpadne.

Slay the Spire 2 ale obsahuje ještě spoustu dalšího nového obsahu. Samozřejmostí jsou desítky dříve neviděných relikvií i lektvarů. Náhodná setkání jsou tak nějak poutavější a nabízejí zajímavější možnosti. Tuplem to platí o odměnách za pokoření každého patra, které dokáží převrátit celou hru naruby. Řadoví nepřátelé, elity i bossové jsou ještě o fous nápaditější a jejich schopnosti zapeklitější.

A obecně je dvojka o kus hezčí. Pořád si drží výtvarný styl jedničky, ale je daleko méně statická. Postavy nejsou jen obrázky, co se sunou sem a tam nebo se jen pohupují či pulzují. Mají už opravdu pěkné animace – vlní se jim chapadla, když zrovna nic nedělají a otevírají na vás chřtány, když zrovna něco dělají.

Hezké je znázorněné i odemykání nového obsahu, které je nově pojaté jako časová osa, na níž si odemykáte jednotlivé „epochy“ za dosahování vytyčených úspěchů (jako například pokoření pater věže s tou a tou postavou).

Je to jednak hezký grafický prvek, ale předně se díky tomu do Slay the Spire dostalo o poznání víc příběhu. Ten je stále vyprávěný útržkovitě, ale zdařile popisuje pozadí postav a samotné věže.

A zrovna grafická stránka má pak ty největší mezery způsobené předběžným přístupem. Spousta ilustrací karet a jiných situací je ještě ve formě konceptu, v některých případech jde dokonce o malůvky, které snad někdo opravdu udělal v Malování.

Není to nic, co by jakkoliv škodilo hratelnosti, za mě je to vlastně svým způsobem vyloženě roztomilé a jsem rád, že tvůrci neodkládali vývoj o další měsíce jen proto, že ilustrace potřebují opravdu hodně času a mohou se v klidu dodělávat za pochodu.

Slay the Spire 2 je tím nejlepším možným pokračováním. Zachovává si dokonalé jádro první hry, na které nabaluje skvělý nový obsah. Dvě nové postavy a kooperace jsou hlavními tahouny pro každého věžového veterána a vyjma nekromanta jsem přesvědčený, že budete s novinkami na 100 % spokojení.

Nakonec jsem rád, že dvojka obsahuje původní tři hrdiny namísto dalších nových postav, protože se s nimi pořád hraje skvěle, jsou osvědčení, ale díky novým kartám svěží a v kooperaci je můžete objevovat v nových synergiích. A celá hra navíc vypadá o poznání lépe.

Jednoduše naprostá povinnost pro fanoušky první hry, zatímco ti, kteří ji nehráli, už tak ani činit nemusí a mohou směle rovnou teď naskočit do předběžného přístupu dvojky. Opravdu není potřeba čekat na plnou verzi, protože až na vizuální malůvky a sem tam nějakou tu nevyváženost, která se časem vyčistí, se jedná o plnohodnotnou hru, která vás zabaví na minimálně desítky hodin.

Ale viděl bych to určitě na víc, obzvlášť až se jako v případě jedničky zapojí komunita, která tehdy vytvořila spoustu zajímavého obsahu, včetně celých nových postav, zejména pak možnost zahrát si za všechny bosse proti původním hrdinům.