Skulls of the Shogun

Verdikt
75

Zábavná a upřímně vtipná jednohubka z vod tahových strategií. Moc dobře ví, že rozsahem nemůže soupeřit s Civilizací nebo XCOM, a tak přináší vlastní pojetí žánru. Občas kvůli tomu drhne, ale po většinu času jde o svěží zážitek.

Mobilní zařízení

AndroidAndroid

Google Play
Koupit

iOS (iPhone, iPad)iOS (iPhone, iPad)

App Store
Koupit

Windows PhoneWindows Phone

Windows Store
Koupit

Počítač

WindowsWindows

8,19 €Steam

Mac OS XMac OS X

8,19 €Steam

LinuxLinux

8,19 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$9,99PlayStation Store

Xbox 360Xbox 360

239 KčXbox Store

Další informace

Výrobce: 17-bit Games
Vydání: 29. července 2013
Štítky: humor, tahová, japonsko, strategie

Tahová strategie Skulls of the Shogun má za sebou strastiplnou štreku a po letech vývoje, prázdných bankovních kont i zápolení s byrokracií Microsoftu se konečně dobelhala do veselého finiše.

Lednové vydání Skulls of the Shogun se totiž omezovalo pouze na Xbox 360, kde hra rychle zapadla pod upoutávkami na nové TV seriály. Šógunovy lebky vyšly i na počítače s Windows 8, Microsoft Surface a na okenní telefony, jenomže ani jedna z těchto platforem nebyla tou dobou rozšířená a kvůli (byť povedené) indie hře si nový kus hardwaru asi nikdo nepořídil. Ani exkluzivní smlouva s Microsoftem vývojáře nespasila, neb nebyli placeni včas a práci museli financovat úvěrem na vlastní jméno, a tak je nasnadě, že od vydání na “konečně normální zařízení“ si slibují mnohé.

Kruhové tahy

Autorské studio 17-BIT se hrdě hlásí k odkazu Advance Wars, výborné série tahových strategiích původně z Game Boy Advance, ale pomineme-li základní premisu tahů, je Skulls of the Shogun svérázným a nestandardním zástupcem žánru. Předně tu nenajdete žádnou čtvercovou ani šestihrannou hrací plochu. Vaše jednotky cestují volně po prostoru a nejsou tedy omezeny počtem políček, která mohou přeběhnout, ale rádiem, v němž se mohou směle pohybovat. A pokud neběží pro potřeby útoku v prodloužené zteči moc daleko, můžete s nimi hýbat i po ataku a ideálně je odsunout někam do keře, který zvýší jejich šance na úskok, nebo za spadlý kmen stromu, který je ukryje před sprškou šípů.

Ve volném, takřka RTS pohybu jednotek však také spočívá jedno z největších úskalí celé hry. Samurajští válečníci se občas štosují hlava na hlavě a pak se na ně špatně kliká. Co hůře, těžko se odhaduje, kam ta která jednotka ještě dosáhne svou katanou nebo kopím, což je samozřejmě frustrující v případě nepřátel. Svými útoky překračují jejich vytyčené kruhové pole působnosti a vy tak máte problém s rozmisťováním jednotek, které chcete dostat co nejdále, ale zároveň je udržet mimo dosah protivníka. Zlatý Fire Emblem: Awakening a jeho interface.

Hráč si pak připadá trošku podváděn, což ostatně platí i o umělé inteligenci třetích stran konfliktu, která má neutrálně škodit oběma armádám, ale z nějakého důvodu se většinou zaměřuje na vás. Šógunovým lebkám však slouží ke cti, že za celou dobu hraní nepřijdete na jednu „správnou“ strategii, k níž byste se uchylovali po zbytek doby. S takřka každou misí je třeba vymýšlet nový postup, neb hra často střídá prostředí a pravidelně představuje jak nové jednotky, tak všemožné nové elementy na mapách, které vždy trochu zamíchají kartami.

Původní trojici pěšák-jezdec-lučištník v čele s mocným generálem, který v úvodu každého klání medituje v zadních řadách a sbírá HP, postupně doplňují čarující mnichové, příkré útesy, trnitá křoví nebo nevyzpytatelní duchové a bohové. Na pětihodinovou tahovku je to tak akorát, ale namítat, že Skulls of the Shogun je krátké, by bylo kontraproduktivní, protože při delší herní době by se se současnou adekvátní nadílkou obsahu ohrálo.

Poněvadž hra musí fungovat i na mobilních zařízeních, nečekejte tu žádné obří střety, přesto tu najdete i triviální systém sbírání surovin (rýže, samozřejmě) a vyvolávání nových kostlivých jednotek. Záhy se však ukázalo, že nesympatické omezení v podobě pěti rozkazů na jeden tah fakticky potírá smysl tvorby nových poskoků, neb s nimi není jak nakládat. Lavinovou taktiku sovětské armády zde tak neužijete.

Vendetta v očistci

Zde se můžeme vrátit k oněm Advance Wars. Také vypadaly roztomile a dětsky, také uměly potrápit, zvláště v druhé polovině. Zde se jede podle stejného scénáře. Díky bohu za četné checkpointy, které v tahovkách nebývají zvykem. Grafické zpracování je tedy možná triviální a komiksové, ale skvěle plní účel posmrtné grotesky ze Země vycházejícího slunce. Skulls of the Shogun tak ve výsledku umí kolikrát i rozesmát, když vypráví příběh generála Akamota, který po smrti skončil v očistci a měl čekat půl milénia na rozhřešení. Frontu rázně odmítl, začal verbovat kostlivé samuraje a jal se postupovat vpřed na vlastní pěst, jen aby záhy odhalil zradu ve vlastních řadách.

A co se dělá se zrádci? Sní se jejich lebky! Nebo aspoň tady. Skulls of the Shogun přináší několik vlastních zajímavých nápadů a zdejší systém vylepšování jednotek mezi ně patří. Po každém padlém vojáčkovi zůstane lebka, kterou může vaše jednotka zbaštit, permanentně tím navýšit své zdraví a zvládne-li to třikrát, převtělí se do silnější, démonické podoby. Z hlediska taktiky to má dalekosáhlý efekt. Párkrát se mi vyplatí obětovat polovinu armády, zatímco druhou polovinu opatrně krmit a záhy s ní zdolat několikanásobnou přesilu, která ze sebe ochotně nechávala uzobávat. Umělá inteligence se holt občas trochu zakucká, byť po většinu času je zdravě agresivní.

Po dohrání kampaně má člověk dost, ale z dlouhodobého hlediska zamrzí, že je velký problém smočit se ve vodách multiplayeru. Málokdy je totiž s kým se spojit. Přesto je hodné zmínky, že Skulls of the Shogun umí multiplayer napříč platformami formou šachového posílání si tahů (po každém tahu oponenta přijde upozornění e-mailem). Jeden průchod posmrtnou kampaní Skulls of the Shogun je nicméně tak akorát - zábavný, vtipný, mnohdy i originální, ale také občas frustrující.