Silent Hill 2 Remake

Jsem nakonec moc rád, že se Bloober Team pustil do mnohem zásadnějších změn. Nová podoba Silent Hillu 2 je fantastická, děsivá, soudobá, trýznivá, božsky vypadá, ale hlavně ukazuje, že si studio dalo nejprve tu práci původní hru pochopit.

Kolik Silent Hillu zůstalo?

Hovořit o remaku bez toho, aniž bych přitom prozrazoval příliš, je obtížné. Původní Silent Hill 2 jsem hrál a dohrál naposledy o minulém víkendu, abych měl co nejčerstvější vzpomínky, abych byl do detailů schopný rozpoznat a rozklíčovat byť sebenepatrnější změnu.

A ve výsledku jsem možná ani nemusel. Remake je dělaný s myšlenkou na úplné nováčky, ale i na všechny ty fanoušky, kteří znají originál nazpaměť... protože rozhodně nejde o předělávku jedna ku jedné.

Je úplně jedno, kolikrát jste Silent Hill 2 dohráli, jestli poslepu načrtnete mapy rozpadlých bytů Wood Side, nebo jestli i o půlnoci víte, kde se nachází olověný prsten v nemocnici Brookhaven. Všechno je totiž úplně jinak. Mapy jsou podobné, ale jiné, hádanky jsou podobné, ale jiné, i posloupnost příběhu je podobná, ale... jiná.

Snad jenom ten příběh je stejný (a to je zatraceně dobře!), ale taky narazíte na momenty, které v původní hře nebyly. Teď si možná říkáte: „Jak se opovážili měnit legendu?!“ Ale věřte mi: Všechno dává naprostý smysl a vize je plně věrná předobrazu.

Stejně jako prokleté město Silent Hill existuje ve vícero rovinách a překlenuje čas, prostor i různé pláně existence, tak mám i z remaku pocit, jako by byl odrazem Silent Hillu 2 z roku 2001. Je to odraz na rozvířené hladině jezera Toluca. Důvěrně v něm poznáte známé scény, ikonické scenérie nádherně vyvedené v Unreal Enginu 5, všechny postavy, repliky... ale odraz je vinou vln a neklidné hladiny pokřivený, detaily se liší, posloupnost jakbysmet.

A to je právě důvod, který mě utvrdil v názoru, že Bloober Team jasně chápe poselství Silent Hillu 2, protože tak strašně sedí do celkového vyznění a ztvárnění mytologie, že jsem na konci strastiplného putování Jamese Sunderlanda po stopách své zesnulé ženy byl jednoduše uhranutý. Bravo!

Musím přiznat, že zpočátku jsem byl velmi skeptický! Když poprvé vystrčil růžky nový obsah, který Bloober do hry přidal, docela jsem skřípal zuby. Když první kroky v mlhou pohlceném městě nezamíří do Wood Side Apartments, ale do baru, kde James musí zprovoznit jukebox, aby se rozpomněl na to, kde s manželkou před třemi lety trávili společné chvíle, měl jsem sto chutí remake Silent Hillu 2 na místě odepsat, protože celá pasáž působila zbytečně vatovitě a samoúčelně.

Obavy o kvalitě vyprávění se ale naštěstí ukázaly jako liché a ve výsledku musím uznale pokynout, protože učarovat puritánovi, který na originál nedá dopustit, to chce um. A hra v tom sebevědomě vítězí právě i díky hrátkám s očekáváním, které se nebojí rozbít na stovky střepů.

Děs a hrůza démonického města

Od trochu vágního tlachání ze strachu, abych neprozradil příliš, se můžeme přesunout do velmi konkrétních a nádherně bezútěšných, trýznivých, nechutných ulic a budov Silent Hillu, kde čekají snad ještě děsivější a nechutnější monstra. Na můj vkus je v reimaginaci možná až příliš akce, ale je zvládnutá skvěle a nezadá si třeba s remaky Resident Evilu (ono jí teda bylo dost i v originále, akorát byla těžkopádná).

Silent Hill 2 je skutečně děsivý. Hru jsem dohrál na dva velmi dlouhé zátahy s občasnou pauzou a téměř konstantní hrůza mě na konci zanechala totálně emočně vyčerpaného. Atmosféra výtečně pracuje s nervydrásajícím audiem, bezútěšným ztvárněním nočních můr a odporného body horroru, který i u sebeotrlejšího nebojsy vyplaví adrenalin a roztluče srdce.

Ano, Bloober Team do hry propašoval laciné lekačky, z čehož nemám radost. Hlavně proto, že když pracují s tichem, očekáváním a upřímnou snahou vyvolat teror atmosférou, tak jim to jde fantasticky. I přesto se ale nevyhnou tu hlasité ráně za vámi zabouchnuvších se dveří, onde zpoza rohu vyskočivšího monstra.

Abych dovysvětlil: Lekaček není moc a jde skutečně o vzácné momenty, jejiž předzvěst rozpoznají spíše lidé hororů (a her obecně) znalí. Ve hře je například jedna místnost plná „mrtvých“ těl nepřátel, se kterými nehne ani pár pořádně mířených kopanců do lebky (nebo ekvivalentu lebky). A samozřejmě, že mrtvoly čekají na moment, kdy zaberete za kliku konkrétních dveří, aby s rykem povstaly a začaly se vám sápat po krku.

Upřímně, takové chvíle jsou až urážlivé a v Silent Hillu je obecně vůbec nepotřebuju. Naštěstí jsou opravdu ojedinělé, ke každému takovému zážitku patří deset jiných, kde vám útroby svírá ledová ruka pečlivě budovaného napětí... a slabé baterky, která spásný kužel světla nevrhá nijak závratně daleko, takže máte neustálý nepříjemný pocit, že od tmy, ve které číhají všechny noční můry světa, vás dělí jen pár metrů. Vlastně nakonec jsem Blooberu přistoupil i na hru s pozměněnou funkcí rádia.

Totiž v originále se kapesní tranzistor rozeřval nepříjemnou statikou pokaždé, když jste se octli v blízkosti příšery. Skvělý designový prvek vykupoval především tehdejší statickou kameru, kvůli které jste často monstra ani neměli možnost včas spatřit.

V Silent Hillu 2 s moderní kamerou ze třetí osoby za Jamesovými zády už logicky taková berlička není potřeba, rádio ale zůstalo. Občasným praskáním vám dá najevo, že v okolí se nachází nepřátelé a ohlušující statický šum drásá nervy v přímém ohrožení... tedy, že někdo a něco o vás ví a jde vám překazit plány na rande se ztracenou manželkou.

To ale znamená, že ne nutně dostanete včas echo o blízkých potvorách. Obzvláště jeden druh má velkou zálibu skrývat se různě pod stoly, v rozích místností a za skříněmi... a to pak stačí vteřina nepozornosti a najednou máte na znečištění židle či pohovky zaděláno.

Moderní horor se vším všudy

Dalo by se polemizovat, nakolik jsou podobné moderní prvky hororu úlitbou novému publiku, ale ve výsledku mi ve hře nevadí. Silent Hill 2 je možná akčnější survival (mimochodem, souboje s bossy jsou díky tomu skvělé a o dvě míle dál než v originále), velmi vzácně a trochu zbytečně použije známé hororové klišé, ale výsledné dílo je dechberoucí, a na tom záleží.

Hra nevypadá a nepůsobí „jenom“ jako remake, ale jako současný horor, se současnou produkcí, vizuálem, ale i herními mechanismy a vším okolo. Což je rozhodně dobře, protože málokdo by se asi chtěl vrátit do dob statické kamery, tankového ovládání, nepřehledného inventáře, spawnu nepřátel a kryptického bloudění, protože jste omylem na jedné obrazovce přehlédli nepatrnou změť pixelů nutnou pro postup vpřed.

Hra je pořád plná náznaků a příběh velmi otevřený tak, aby si z dopisů, vzkazů, novinových článků, ale i nových dialogů dokázal každý postavit svoji teorii o tom, co se v Silent Hillu stalo a jaký příběh se v zamlženém městě právě odehrál. Nebojte, ikonické legendární momenty a příběhové zvraty tady jsou stejně jako před více než dvaceti lety, v tom je remake do puntíku věrný originálu.

Když vám nepůjde o život v ulicích a koridorech města, čeká na vás spousta environmentálních hádanek, jejichž obtížnost si můžete přizpůsobit. To platí i pro to, jak vám hra vyjde vstříc, jestli například každé zamčené dveře zapíše do mapy a jestli třeba po sebrání klíče k pokoji 107 udělá na plánku nad místností otazníček. Chcete-li výzvu, která vaše mozkové závity více potrápí, najdete ji tady v nastavení obtížnosti.

Díky tomu by se moc nemělo stávat, že se budete zbytečně zasekávat, byť záleží na vaší úrovni angličtiny, protože často narazíte třeba na hádanky a básničky, ve kterých se skrývá odpověď na postup dál. Silent Hill 2 je stejnou měrou akční survival horor jako staromilská adventura o hledání ručiček k hodinám a indicií, jaký čas by měly ukazovat.

Děsivě nádherná mlha

Spíše reimaginace, ale naprosto autentická předobrazu. Takový je Silent Hill 2. Výjimečný v tom, jak věrně pracuje se zdrojovým materiálem. A k tomu ještě fantasticky zní a vypadá. Třeba jen takový detail, že město není sled navazujících úrovní, ale skutečně jedna velká lokace. Že z okna bytovky vidíte na ulici, kde v převalující se mlze tak tak rozpoznáte obrysy příšer.

Nervydrásající hudba (s důvěrně známými tóny originálu) a melodie zaznívají přesně v těch momentech, kdy mají, ale Bloober Team moc dobře ví, že někdy je ticho hrůznější sebetrýznivějšího smyčce.

Unreal Engine 5 vypadá naprosto božsky a díky neskutečné míře detailů hra vypráví mlžné město příběh i tím, jak vypadá. Pohled na odvrácenou stranu Silent Hillu 2 je mrazivý, z vybydlené nemocnice Brookhaven číší zlo a bolest, stejně jako za struny příčetnosti zatahají pozdější bizarní výjevy šílenství.

I na ikonickou mlhu je v Silent Hill 2 skvělý pohled a neztratila vůbec nic ze své tajuplnosti. Neustále se v mléčném oparu paranoidně rozhlížíte v očekávání, že se jen pár metrů od vás vynoří zohavená zrůda, která vypadá jako noční můra všeho lidského.

Na PlayStationu 5 jsem jen párkrát zaznamenal zvláštně rušivý šum odrazů (který byl v režimu kvality méně znatelný, ale zase... nechci hrát v 30 FPS) a pokud bych měl být jó hnidopich, tak třeba takový déšť vypadá v porovnání s fotorealismem všeho okolo nepřirozeně.

Přetvořená legenda

Bloober Teamu se ale Silent Hill 2 neskutečně povedl a vytřel mi zrak. Značka po tolika dlouhých letech prolamuje prokletí špatných dílů, příšerných spin-offů a cynického prznění v automatech pačinko. Konečně zase ukazuje, proč se kdysi stala hororovou legendou.

Držím palce, aby šlo o předzvěst dalších povedených dílů, ale klidně i remaků z dílny polského studia, které dokázalo, že předlohy dokáže zpracovat skvěle, poutavě a hlavně věrohodně. Legendu je vždycky obtížně předělat, obzvlášť když se nechcete vydat cestou remaku jedna ku jedné, jsem proto extrémně rád, že se to zrovna u této ikony povedlo téměř bez výhrad.