Silence of the Siren

Verdikt

Dokáže se česká novinka vyrovnat, nebo dokonce překonat legendární Heroesy? Můžete vyzkoušet bezplatné demo a posoudit to sami.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Oxymoron
Štítky: sci-fi, tahová, strategie, od českých výrobců

Nestárnoucí klasika Heroes of Might and Magic má za dekády své existence překvapivě málo kvalitních konkurentů a duchovních nástupců. Fanouškům série tak mnohdy nezbývá než legendární tahovou strategii hrát pořád dokola, případně si jednotlivé díly ozvláštnit třeba nějakou tou modifikací. Zanedlouho by nás ale měly čekat hned dvě hry, které se v Heroesech notně inspirují. Ještě letos se dočkáme kouzelné pixelartovky Songs of Conquest, a dokonce u nás v Česku vzniká originální Silence of the Siren, kterou jsem si měl možnost zahrát v novinářském preview.

Důvěrně známá hratelnost

Přestože ostřílení „heroesáci“ budou v Silence of the Siren jako doma, možná překvapí, že sympatická tahovka není fantasy, ale sci-fi. V souhvězdí Sirény se mezi sebou mydlí o nadvládu pět frakcí, já jsem si na jedné malebné mapě vyzkoušel rovnou dvě z nich – vesmírné krtky Fossoriány a hmyzáky Children of the Source.

Pokud vám Heroes of Might and Magic nic neříkají, tak vězte, že jde o zatraceně návykový žánr strategií, který kombinuje výstavbu hradu, zlepšování hrdinů a epické souboje s roztodivnými a fantaskními jednotkami.

Centrem každého dění je město, kde stavíte líhně jednotek, ekonomické zlepšováky, které vám přidávají peníze a suroviny, a nakonec i taktické budovy, jež mohou třeba odhalit část mapy nebo učit hrdiny dovednostem.

Konkrétně v Silence of the Siren se hrdinové učí trojici primárních dovedností, které zvyšují sílu jejich schopností, zlepšují bojové statistiky armády a nakonec popohánějí jejich rychlost na mapě, respektive díky nim ujedou delší vzdálenost, než jim dojdou body pohybu.

Vedle toho se ještě s každou úrovní učí sekundárním dovednostem. Mezi ně patří vcelku standardní procentuální bonusy k útokům či obraně, ale i možnost se učit bojové schopnosti (ekvivalent kouzel v Heroes) anebo třeba stopovat hrdiny nepřítele. Tedy vidět, kudy váš sok projížděl.

Dále hrdinové najímají armády. Ty se opět na žánr velmi standardně vyskytují v základní a vylepšené variantě, kdy mají různé pasivní (střelba) i aktivní (útok s oblastí účinku jednou za tři kola) schopnosti. Pokaždé, když se hrdina střetne s protivníkovou či neutrální armádou, začne se hra na tahy odvíjet na hexovém plánku, kde do sebe jednotky na střídačku buší a hrdinové každé kolo vyvolávají, posilují nebo ničí jednotky tak dlouho, dokud nezůstane přeživší jen jedna strana (nebo protivník uteče).

Co je nového?

Imitace je nejvyšší forma lichotky. Platí to pro Songs of Conquest a nejinak tomu je i v Silence of the Siren. Na rozdíl od prvně jmenovaného epigonu žánru tady možná narazíte na více vyloženě okopírovaných základních mechanismů. Na druhou stranu se ale v Oxymoron Games na ně rozhodně nezdráhali nabalit vlastní zajímavé nápady.

Například každý „týden“, tedy období, po kterém se vám v hradu narodí nové jednotky, které můžete naverbovat, se dělí na čtyři denní fáze. Díky tomu jsou hry mnohem svižnější a rychleji se dostanete k silnějším armádám. Mapa se navíc efektně zbarvuje podle polohy slunce, takže když se na herní plán snese noc, víte, že je třeba nachystat hrdiny na cestu do hradu pro nové jednotky. Bude zajímavé, jestli se délka dne bude lišit třeba podle mapy - úrovně na planetách s rychlejší rotací kolem osy by logicky mohly mít dny kratší.

Líbí se mi, že i poměrně náročnou ekonomiku, kdy za jiné než nejsilnější jednotky musíte platit také surovinami, můžete nakopnout vylepšováním produkce dolů nebo stavbou ekonomických budov přímo v hradu. Nemusíte se tak pouštět do bojů o výrobny, které hlídají třeba silné střelecké jednotky.

Krom základní čtveřice surovin můžete najít také fúzní jádro. Těch je na každé mapě omezený počet, ale můžete jím v hradu zaplatit stavbu libovolné budovy. Sice je chrání pořádně tuzí protivníci, na druhé straně si za jádro postavíte třeba extrémně drahé líhně jednotek nejvyšší, tedy sedmé úrovně.

Chtělo by to vyvážit

Snad největší změnou oproti podobným hrám jsou bojové schopnosti hrdinů a jednotek. A tady jsem trochu narážel na zjevnou nevyváženost hry. Třeba takové „kouzlo“ field promotion dokáže jakoukoliv jednotku na bojišti po dobu trvání souboje okamžitě povýšit na vylepšenou. A za relativně nízkou cenu energie (many) si tak můžete hned v prvním tahu upgradovat třeba ty nejsilnější bijce. Dokážete si představit, že byste třeba v Heroesech III jen tak z plezíru z andělů udělali archanděly?!

To se vlastně týká i schopností jednotek, které exponenciálně sílí s počtem jednotek v armádě. Například takový krtčí Hammerite Honour Guard může smahnout až tři jednotky ničivým úderem na dálku. Jednotka má vysokou iniciativu, takže se často dostane na řadu mezi prvními, a pokud jich protivník má třeba kolem čtyřiceti (což je otázka jen několika cyklů), není problém, aby vám hned na začátku boje smáznul dobrou čtvrtinu armády.

Podobně nesmyslně silní jsou broučí kněží konkurenčního hradu, kteří po každém pohybu a útoku vyléčí všechny spojence v okruhu dva krát dva hexy. Teda nejen vyléčí, dokonce oživí i padlé jednotky. Opět, když jich je dostatek a šikovně je napozicujete, mohou vrátit do hry i desítky mrtvých spolubojovníků.

Silence of the Siren díky tomu dokáže zprostředkovat uspokojivá vítězství nad početně silnějším protivníkem. Stejnou měrou ale dokáže frustrovat a občas působit nefér.

Výtvarno na úkor přehlednosti

Trochu jsem ze začátku zápasil s výtvarnou stránkou. Na mapě je sice složitější se vyznat, ale to není nic, s čím byste si časem a cvikem neporadili. Navíc všechny interaktivní předměty můžete zvýraznit stisknutím jednoho tlačítka. Skvěle působí i stylizace měst. Každé (z vyzkoušených dvou) má parádní genius loci a špičkově zvolenou estetiku.

Města vesmírných krtků se rozkládají v obrovském krbu vyhaslé sopky. Budovy připomínají sovětské paneláky, což parádně sedí k totalitní stylizaci vesmírných hmyzožravců. Oproti tomu teokratičtí Children of the Source obývají pouštní skaliska, mezi kterými se tyčí oblá architektura chrámů. Jednotlivá města si mezi sebou zkrátka nespletete.

To samé bohužel nemůžu úplně říci o jednotkách. Jednoduše proto, že mi přijdou příliš podobné a i po šesti hodinách se mi mezi sebou pletly nejen některé základní a vylepšené jednotky, ale i různé typy potvůrek. Jasně, chitinový kanón na krabích nohou je poměrně nezaměnitelný, ale totéž už neplatí třeba u kustodiánů a chrámové stráže, což jsou prostě hodně podobní brouci. Navíc s identickou modro-žlutou paletou.

Útok na krále

I tak jde ale o povedený pokus o zmrtvýchvstání zapomenutého žánru. Oxymoron Games nestaví jen na nostalgii stařičkých Heroes, ale přichází s dostatkem vlastní invence, zajímavým zasazením a skvělou stylizací. Navíc pořád se bavíme o preview, takže do konečného vydání se toho může ještě celá řada změnit.

Komu se nelíbí pixel art a už ho nebaví po bojišti komandovat fantasy potvory, může právě pro něj Silence of the Siren být konečně tou hrou, která, když ne napořád, tak alespoň na chvíli, nahradí nesmrtelné Heroes. Demoverzi si navíc můžete sami vyzkoušet během aktuálního Steam Next Festu.