Signal Ops

Je to práce jako každá jiná, ale není to hra jako každá jiná. Signal Ops dýchají devadesátkový vzduch, kdy se čerstvě nasycené žánry začaly všelijak lámat a zpřehýbat, aby vznikaly více či méně funkční hybridy.

Dostat ke hře manuál tehdy znamenalo potřebu si ho skutečně prostudovat a zároveň i možnost nasát atmosféru, protože manuál často mluvil jazykem světa, do kterého jste se chystali. Signal Ops si musí vystačit se zvukem a výraznou stylizací, která z obrázků působí spíš ohyzdně, ale ve hře samotné je kouzelná.

Křivé čáry a jakoby temperami přemáznuté textury dávají dohromady unikátní dystopii, ve které z podzemního ústředí ovládáte až čtyři agenty v poli. Ten umí to a ten zas tohle a dohromady pomáhají udržet u moci orwellovskou dikaturu Temného Otce a Ministerstva temnoty, která tu stojí na religiózních základech.

Samotní agenti jsou přitom roztomilí chlapíci, kteří sem na pohled spadli z Team Fortress: odstřelovač je zachmuřený samotář, špión upovídaný důchodce a elektrikář rozverný dělník. Posledně jmenovaný je pak klíčovým členem každého týmu, protože se stará o vysílačku. A bez té tu, jak název napovídá, nedáte ani ránu.

Agenty totiž ovládáte skrze obrazovku v centrále, a aby takové spojení fungovalo, musí být všichni v dosahu vysílačky. Tu může elektrikář jednak popadnout na záda a nosit, dokud se nevybije akumulátor (otázka pár desítek vteřin), ale hlavně ji může připojovat k trafostanicím a vůbec zdrojům elektřiny, které po cestě potkáte.

Hra je rozkouskovaná na jednotlivé mise, do kterých plynule vstupujete ze základny, a jejich mapy nutí v první řadě taktizovat s tím, kam zrovna zapojit vysílačku a kudy navigovat agenty naslepo, respektive bez signálu z jejich obrazovky.

Obrazovek postupně přibývá a v plné polní jsou vám k dispozici celkem čtyři, což je na hranici únosnosti jak do “multitaskingu”, který to po vašem mozku vyžaduje, tak hlavně co se přehlednosti týče, protože kreslený svět se na tak malé ploše začíná slévat dohromady.

Mise naštěstí plynou ve velice vlažném tempu a nevyžadují nijak závratnou koordinaci agentů – jenom tu prostě všechno dost trvá. Díky možnosti plnit hned několik paralelních cílů můžete mapou šmejdit klidně dvě hodiny a dosáhnout i odboček, které se odrazí v dění zpátky na základně.

V rámci jednotné stylizace jsou pak mapy nečekaně pestré a byť se ve výsledku hrají podobně, každá má svůj vnitřní příběh a logiku, se kterou si dal někdo výjimečnou práci. Postupem ve hře se tak propadáte hlouběji do světa rozkročeného mezi rozvernou satirou a znepokojivou variací na 1984. Pokud navíc znáte legendární film Brazil, budete v byrokratické grotesce Signal Ops jako doma. A pokud jste starší ročníky, které ještě pamatují šedivou totalitu pozdní normalizace, nebude vám v tomhle “doma” dvakrát příjemně.

Obtížnost hry rozviklává naprosto cáklá umělá inteligence, kterou lze ošálit snadno a často i zcela neplánovaně, aby vás naopak v bezpečné situaci uviděla skrz zeď a bezpečí bylo v tahu. Signal Ops rozhodně není hra rozbitá, ale její skromné základy jsou v tomto ohledu obnaženy až na kost a dvojici (!) tvůrců čeká ještě spousta práce, pokud chtějí dotáhnout kód do bezproblémového stavu.

Kde ale hra působí naopak jako velkolepá produkce, to je bez sebemenších debat její ozvučení. Ať už posloucháte brebentění špióna, který dědkovskými historkami zdržuje stráž, nebo jen ruchy v ulicích a tvárný hudební podkres, před ušima vám kvete prostor, který daleko přesahuje kulisy jednotlivých map.

Ze hry vůbec teče odkaz firmy Looking Glass po litrech a člověka tím spíš nepřekvapí, že v jedné z misí zprostředkovaně potká zloděje jménem Gareth. Fanoušci osobitého vývoje a svérázných virtuálních realit si tu vrchovatě přijdou na své a stejně tak mechem obrostlí konzervativci, uctívající devadesátá léta jako Zlatou éru počítačového hraní™. Signal Ops se ale nazpátek ohlíží v tom nejlepším slova smyslu, tedy aniž by ztratila ponětí o čísle 2013 v kalendáři.