Siege Survival: Gloria Victis

Verdikt
80

Život v obleženém středověkém městě není žádný med. Občas zakousnete krysu k obědu, jindy si odepřete čerstvou vodu, protože ji víc potřebují obránci. Survival strategie Gloria Victis funguje překvapivě skvěle, a byť nedělá všechno na výbornou, vaši pozornost a moji chválu si zaslouží.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Black Eye Games
Vydání: 18. května 2021
Štítky: historická, středověk, survival, strategie

Nečekáni, nezváni, nájezdníci přijeli a oblehli malebné přístavní město. Nepočetní obránci vzdorují, jak mohou. Pomoc je na cestě, ale zásoby se tenčí, nouze je skoro o všechno – o zbraně, obvazy, jídlo. Především jídlo. To se pro hrstku přeživších stává nejcennější věcí na světě.

Právě do takovéto nepřívětivé situace vstupujete v Siege Survival: Gloria Victis. Podaří se vám přežít?

Kdo s koho

Jednu věc si musíme ujasnit hned na začátku: Gloria Victis není klasická strategie, na kterou by byly naroubovány prvky boje o přežití. Je to spíš přesně naopak – hlavní roli hraje přežívání, až pak přicházejí ke slovu další náležitosti, mezi něž patří správa malého nádvoří a několika přeživších, prvky vizuální novely a lootování.

To, co ze začátku působí jako nesourodý mišmaš, se postupně ukazuje být překvapivě vybalancovanou hrou, která se sice drží v pevně vytyčených mezích, ale dělá to natolik šikovně, že budete chtít pokračovat, protože vzdát se bez boje by jednoduše nebylo ono.

Hráč dostává do vínku jednu jedinou postavu a ruiny, na nichž má postavit funkční základnu, díky které obránci vydrží vzdorovat až do příjezdu posil. Za tím účelem budete pečlivě zvažovat, do čeho investujete drahocenné suroviny, koho nakrmíte. Po nocích se budete courat po dobytých částech města, v nichž najdete další přeživší a zdroje, díky kterým přečkáte ještě jeden den.

Tumáš krysu, huso!

I když se hra snaží maskovat nejrůznějšími aspekty svůj hlavní záměr, brzy pochopíte, že hlavním úkolem je zajistit jak svým svěřencům (maximálně čtyři postavy), tak obráncům z řad vojska dostatek jídla. A jak jistě víte z hodin dějepisu a hraní videoher, při obléhání se spoléhá právě na vyhladovění posádky, takže od nepřátel pomocnou ruku nečekejte.

Zpočátku sice stavíte nejnutnější „budovy“, jako je dřevorubecký špalek a stůl na opravu poničených zbraní a zbrojí, ale netrvá to dlouho a veškeré zdroje investujete do budování zahrádek na pěstování zeleniny či kompostérů. Každý kousek zkaženého jídla, který najdete při nočních výpravách městem, pak proměníte v krmivo pro prasata a drůbež.

Jednotlivé „budovy“ v Gloria Victis se drží osvědčených metod výrobních řetězců, a tak každá souvisí s každou, což jen podtrhuje nedostatek zdrojů na jejich výstavbu. Co je přednější? Výroba obvazů a mastí, nebo zeleň, kterou můžete nakrmit slepice snášející nesmírně cenná vejce? Pokud se vám hned v rané fázi hry podaří zjistit, jak nejlépe nakládat s každým kusem dřeva a jídla, jste na dobré cestě dočkat se oslavných fanfár a příjezdu záchrany. Zda budou obránci během té doby jíst zeleninu, poražená zvířata (nedoporučuji), nebo jestli nahradíte vepřové krysím masem, na to už se nikdo ptát nebude.

Dává naprostý smysl, že se víc než výrobě zbraní a zbrojí věnujete zajišťování jídla a pitné vody. Bohužel je to ale možná až příliš realistické na úkor zábavy – závěrečné dny před příjezdem posil jsem strávil už jen tím, že jsem s postavami vyčkával mezi čtyřmi zahrádkami, třemi pastmi na krysy, třemi komposty a dvojicí zachytávačů dešťové vody, z čehož jsem následně vyráběl krmení pro zvířata a jídlo pro lidi.

Není to vyloženě průšvih, protože k tomuto stavu vedla dlouhá a strastiplná cesta. Přesto ale není ideální, když můžete přechytračit hlavní aspekt celé hry tím, že všechny zdroje bez přemýšlení vrhnete jedním směrem.

Plížením, plazením vpřed!

Zatímco se snažíte udělat z malého nádvoří zcela soběstačnou buňku, ve městě mimo bezpečí hradeb se potulují nepřátelé a vychutnávají si všelijaké volnočasové aktivity – především vraždí, pálí, plení. V noci si ovšem dávají po celodenní námaze oraz a zůstává jen několik málo hlídek, mezi kterými se dá šikovně proplížit a sbírat drahocenné suroviny.

Jde o druhou hlavní část hry – ve dne budujete a pečujete, v noci se plížíte a sbíráte. Hra v této chvíli připomíná izometrické stealth RPG s primitivním soubojovým systémem. Jedna z vašich postav (většinou ta odpočinutá s největším inventářem) vyráží do temných zákoutí města, kde prolézá sutiny, sudy, křoví a snaží se najít cokoliv, co by obráncům pomohlo.

Stejně jako denní fáze na nádvoří, i ta noční je časově omezená a vy se bezpodmínečně musíte dostat zpátky do bezpečí dřív, než vykoukne slunce. Ze začátku jde o velmi přímočarý postup jednotlivými částmi města, protože potřebujete opravdu všechno, co po sobě útočníci zanechali. Sutiny, dřevo, klidně i zkaženou vodu, kterou převaříte na pitnou.

Chcete vše, a tak končíte noční procházky velmi rychle po zaplnění inventáře. Postupně vás ale začnou zajímat už jen velmi specifické suroviny (hlavně jídlo) a tehdy se procházky po městě stávají závodem s časem. Byť si postupně otevřete několik výchozích bodů, z nichž pak podnikáte krátké rychlé vyjížďky do okolí, pořád se musíte umět vrátit zpátky.

Hra umí zapnout autopilota a navigovat postavu sama, ale ta nesmí být příliš daleko některého z výchozích bodů, jinak backtracking selhává. Pozor na to – pokud po cestě zpátky s plným inventářem drahocenných zásob narazíte na nepřátelskou hlídku, může se udát katastrofa. Stráže sice mají svoje vytyčené trasy, ale umí reagovat na hluk, který přesunem po městě způsobíte.

Když už vás někdo zmerčí, zůstanou vám dvě možnosti: zabít nepřátelského vojáka, obrat ho a přitáhnout na sebe větší množství hlídek, nebo se schovat do některého z předpřipravených míst a vyčkávat. No a nebo prostě vezmete nohy na ramena a se staženým ocasem zdrhnete zpátky za hradby.

Padá kráva, něco si přej

Útočníci nicméně nejsou jen pasivní panáci v nocí zahaleném městě. Přeci jen jde o agresory, kteří vás do nezáviděníhodné situace dostali, a tak si nedají pokoj a na město stále útočí. Zteče přicházejí relativně náhodně, ovšem pokud některou ze svých postav pošlete v noci nejen do města (tam ji můžete přímo ovládat), ale i na průzkum nepřátelských linií (to už se děje automaticky), můžete zjistit, za jak dlouho další útok přijde. Máte jen dva dny? Možná by stálo za to, dokončit opravu trebuchetu v základně, do hrnců sebrat nějaký tér a nepřátele při útoku pěkně podpálit.

Když se hradby octnou pod nepřátelským náporem, máte svoje postavy pod kontrolou jako každý jiný den, ale musíte s nimi šikovně manévrovat a uhýbat před palbou. Na nádvoří se objeví červený kruh reprezentující dopad toho, co zrovna nepřítel střílí – a nemusí jít jen o kamení, občas totiž přiletí jako ve Strongholdu i kráva a vy máte najednou plné ruce práce s odklízením suti, opravou zasažených budov a pálením mrtvol, které vám jinak otráví život. Doslova.

Na pozadí toho všeho se odehrávají drobné každodenní příběhy jednotlivých postav pod hráčovou kontrolou i těch, které zůstaly uvězněné ve městě a hledají způsob, jak přežít. Tyto pasáže připomínají klasické gamebooky – dostanete popis situace a několik rozhodnutí, jak s problémem naložit. Rozhodně by pomohlo přidat množství textů a scénářů, ale od toho je tu naštěstí herní editor.

Přežívání na tisíc způsobů

Siege Survival: Gloria Victis není ani v nejmenším přelomový titul, ale je řemeslně tak dobře udělaný, že i přes původní skepsi a prvních pár hodin, kdy jsem si k němu hledal cestu, mě po čertech dobře bavil. Autoři navíc připravili plejádu módů, díky nimž si můžete každé další hraní přizpůsobit tomu, na co máte zrovna náladu a co vás ve hře baví – změníte důležitost prolézání nočního města, míru mikromanagementu, sílu nepřátel, frekvenci útoků a podobně. Zlatým hřebem je uživatelsky poměrně přívětivý editor, v němž si můžete vytvářet vlastní scénáře.

Chvalozpěv na Gloria Victis se nicméně neobejde bez několika výtek, které směřují především k tempu hry, jemuž by občas prospělo buď zrychlení, nebo větší množství dialogových oken a příběhů, aby hráč jen nepřeklikával mezi budovami a nečekal na další noční procházku.

S jednou věcí jsem se pak nedokázal smířit za celou dobu hraní – hodně špatným pathfindingem. Bez pravidelného klikání na každém milimetru se totiž postavy s oblibou zaseknou jedna v druhé nebo jim dělá problém minout překážku, kterou ještě před vteřinou obešly bez problémů. Podobný problém má i uživatelské rozhraní, které se tu a tam neprakticky překrývá, a všechno tak musíte dělat postupně a vyvarovat se toho, aby se vícero postav potkalo na jednom místě.

Od Gloria Victis jsem čekal průměrnou jednohubku, ale dostal jsem velice dobrou hru. Už se tedy rozhodně těším na to, s jakým obsahem přijdou fanoušci, mezi které se snad hra dostane ve velkém a ukáže světu, co všechno dokáže lidská tvořivost, pokud jí dáte k ruce solidní mechanismy a přístupný editor.