SHIFT 2 Unleashed
Dost aut, tratí a nápadů, aby vás zabavil na dlouhé týdny a měsíce. Druhý Shift se nespokojil s mírným upgradem, specifickým pro sportovní hry ze stáje EA, ale dalším rázným krokem dláždí svou osobitou cestičku - prostředkem mezi arkádovou "spodinou" a extraligou. Fandové LFS můžou mít dál nohy v teple. Ostatní můžou začít shánět pedály.
Jízdní model Shift 2 baví čím dál tím víc. Po ukázněném ježdění v GT5, kde se protivníci chovají buď jako zeď (nehnete s nimi) nebo podmořská mina (jakýkoliv zásah vás penalizuje), si užijete otrhávání plechů a férové bitvy o ideální stopu. Vypoklonkovat drzou Corvettu do kačírku lze snadno, zvlášť pokud sjíždíte v televizi sestřihy z policejních honiček.
Hra se obecně tváří, že už od středního zakazování asistencí (jen s dopomocí ABS a TCS) ponechává autům víc volnosti. Pro vás to znamená víc práce, protože reakce na práci s plynem a brzdou je rychlejší a razantnější. Jako by chování auta někdo upscaloval do vyššího rozlišení. Všechno je detailnější a vy už při ovládání na klávesnici cítíte lepší kontrolu.
První Shift je v porovnání s dvojkou náhle krotkým beránkem, protože i sériové Scirocco GTI se po vypnutí všech asistencí na startu beznadějně protočí, pokud mu příliš naložíte, a bude skučet o slitování, až z něj budete marně ždímat další koně. Prostě už tam nejsou, a tak se úvodní ježdění smrskne na inkasa prvních míst, slidovacích achievementů a čekání na BMW. Nebo Mercedes. 190E má křídlo o rozměrech fotbalové branky, vzhled mafiánské limuzíny a zvuk, který uvolňuje svěrače.
Zvuk je stejně nekompromisní jako v jedničce, možná ještě podojený o pár dalších vrstev (cinkání, syčení, hvízdání a drnčení) a soundtrack, ten zní jako taneční verze toho nejlepšího od Hanse Zimmera. Prezentace na jedničku, atmosféra plná závodnické ctižádosti. Co chybí Shiftu na zkušenostech, to dohání efektní prezentací. Všechno sedí - slícování a kvalita komponentů jak u německých aut vyšší třídy. Po objevení Golfu GTI první generace se dost možná i na chvíli zamilujete. Tyhle rychlé vztahy ale dost často končí v slzách.
Body, body, nechceš body?
Pro někoho by mohlo být nepřekonatelným problémem přepočítávání všeho na statistiky. Každé projetí zatáčky je analyzováno, za každý závod získáte nějaký odznáček a díky implementaci Autologu navíc víte, že na Nordschleife jste pomalejší, než váš dvanáctiletý synovec z Chebu. Jediným řešením je vyházet ze seznamu kamarádů všechny lepší řidiče a soustředit se na vyhrávání závodů.
Bodů už sice inkasujete spíš stovky než tisíce, ale pocit z řetězení komb posílá Shift 2 o kus zpátky k relaxačnímu ježdění á la Project Gotham Racing. Hra se přitom hrdě prsí oficiální licencí několika opravdových závodních sérií, díky čemuž se úctyhodně rozrostla soupiska tratí.
O Brně a Mount Panorama jsme se zmínili už v prvních dojmech, ale jsou tu i další a na většině okruhů je k dispozici hned několik konfigurací. Nečekejte ale hned závodní víkend se vším všudy, tady Shift pořád ještě dává přednost pohodlí před tvrdým závodnickým chlebíčkem. Klikněte, vyberte závodnické náčiní a hurá do ostrého závodu.
Jestli někde hledat realismus, tak jednoznačně ve zpracování pocitů samotného závodníka. Mázlý horizont, hlava vyklepaná jako vepřové řízky, nárazy, které vás pošlou do barvoslepého delíria a noční tunelové vidění, to všechno jsou možná prvoplánově efektní vychytávky. Kdo však někdy v závodním speciálu seděl, byť na sedačce smrti, nebo se řítil po noční okresce bez veřejného osvětlení, ten musí smeknout - co se týče vizuální percepce vjemů ze sedadla závodníka, takhle detailně opravdovému ježdění ještě nikdo zrcadlo nenastavil. A koho ten okotřas pokrytecky uráží, ten si může vybrat stabilnější kokpitový pohled. Spravedlnost pro všechny, ale krok proti směru, kterým se Shift tvrdohlavě žene.
Garážové blues
Velkorysá možnost ignorovat driftování nebo závody veteránů (i když příliš velké zkratky vám hra nedovolí, jedno nebo druhé si vybrat musíte) a velký vozový park kombinovaný s relativně malou garáží hru posouvá víc k Forze než ke Gran Turismu. Tohle není o sbírání angličáků a syslení japonské nákupní tašky z roku 1985. S každým autem tu projdete řadou bitev a budete ho muset několikrát prohnat dílnou, než začne nakopávat zadek papírově silnějším kárám.
Tuning se tu definitivně odklání od candy barviček, křídel o šířce kombajnu a perleťových světel. Honění výkonu je na prvním místě, vzhled dojíždí těsně druhý. K plechovým ořům si zkrátka vypěstujete vztah a nebudete se jich chtít zbavit.
Hlavně nezajíždět do boxů
Jak to celé shrnout? Shift 2 chce být srdcovka. Je to ten prcek, co se v kolektivu hlásí nejvíce a dovoluje si na o hlavu větší kluky. EA mu možná ubližuje opulentní reklamní kampaní, která ho distancuje od hardcorovějších a pokornějších titulů (bez ohledu na to, že jejich rozpočty byly stejné nebo dokonce větší), ale kdo prohlédne skrz kouřová skla marketingu, ten zjistí, že Need for Speed alespoň v jedné odbočce konečně nakopla káru správným směrem a statečně se ho drží. Žádné radikální překopávání konceptu, žádná snaha o nové vzrušující funkce, které přinášejí revoluci do míst, kde revoluce nikoho nezajímá. Jen pečlivé dotažení rozháraných linií a ještě důslednější těžbu závodění v jeho chaotické, hlasité a bojovné kráse.
Proč zrovna v okamžiku triumfu odhazuje EA "závaží" v podobě slavného jména, je záhadou (nemluvě o možnosti, že k ledu EA pošle celou Shift sérii!). Pokud to ve výsledku přispěje k nakopnutí obou trhů - arkádového i semirealistického - tak jedině dobře. Shift, i když útočí ze zadních pozic, tak rozhodně kope první ligu.