Sherlock Holmes: Chapter One

Název hry, tedy První kapitola, neodkazuje na její epizodičnost, ale počátky samotného Sherlocka, který se ve svých 21 letech vrací na středomořský ostrov Cordona, kde strávil dětství. Tehdy ještě s úplnou rodinou.

Z Londýna ho sem táhne touha pořádně se rozloučit se zemřelou maminkou, která před lety podlehla tuberkulóze, načež se tehdy dvacetiletý Mycroft s desetiletým Sherrym přestěhovali do Británie.

S matčinou smrtí to samozřejmě není tak jednoduché, jak bylo malému Sherlockovi vštěpováno. Pro zvídavého chlapce to byl tak traumatizující zážitek, že ho ze své hlavy vytěsnil a vaším úkolem je mu pomoci, aby se rozpomněl na dávné události a přišel pravdě na kloub.

Ze stop se dá vyčíst, že tu prošel slon

Snaha zjistit, co se s vaší matkou stalo, vás přivede k zdánlivě nesouvisejícím případům podivných vražd. V rámci hlavního vyprávění vás čeká pět obsáhlých vyšetřování, v nichž zužitkujete své pozorovací a dedukční schopnosti. Dojde tam na skvělé situace se slonem a nezapomenutelným úchylným večírkem pro smetánku. Nechybí již důvěrně známý myšlenkový palác, ve kterém si dáváte dohromady nejrůznější vodítka a vybíráte ze dvou možných vysvětlení událostí, až nakonec přijdete na to, kdo je skutečným viníkem a co je jeho motivem.

V Sherlock Holmes: Chapter One ale prakticky nemůžete udělat chybu, aspoň ne takovou, která by vás stála postup. Můžete sice špatně určit profil podezřelého, ovšem hlavu vám za to nikdo neutrhne, hra vás vyloženě nepotrestá. Jen samozřejmě můžete obvinit nepravého, a jelikož jste detektiv, policista i soudce v jednom, vaše slovo platí a už se nedozvíte, zda jste kápli na skutečného viníka, nebo vlivem vašeho špatného úsudku pyká nevinný člověk.

Hra vám nijak nedá najevo správnost vašeho rozhodnutí. Každý z podezřelých se finálnímu verdiktu brání, a je tak čistě na vás, hráči, skutečně rozpoznat to pravé zlo. Vždy se najde více podezřelých, kteří mají do jednoho motiv k dané vraždě a mimo ni se provinili i jinými trestuhodnými způsoby. Prakticky tu nenarazíte na černobílou situaci a pokaždé budou do věci mluvit i morální hodnoty.

Pokud v sobě máte semínko pochybnosti při vynášení závěrů, nezbavíte se ho ani po vynesení rozsudku. A tato nevědomost či pokulhávající víra ve vlastní dedukci ve vás zaručeně vyvolá příjemně tísnivé pocity nutící k zamyšlení nad mocí, s níž ovlivňujete cizí životy.

Každý z pěti případů je něčím poutavý a s každým dalším vás víc a víc začne zajímat osud Holmesovy rodiny. Ze Sherryho rozpomínání na dětská léta se nakonec vyklube velice temný příběh se silně emotivním závěrem, na který budete zcela bez dechu zírat až do úplného konce a s nímž nadobro proniknete pod tuhou slupku titulního génia.

Mé jméno je Jo(h)n

Chapter One není jen příběh geniálního detektiva, ale taky psychicky narušeného chlapce, který si ve své samotě vymyslel imaginárního kamaráda Jona. Ten vás celou hrou provází namísto obvyklého Johna Watsona, jelikož ten se se Sherlockem ještě nepotkal.

Jon je od počátku vaším parťákem, kterého nikdo jiný nevidí. A tento vzájemný vztah je jednoduše radost sledovat. Jon se k Sherrymu chová jako ten nejlepší přítel na světě, záleží mu na něm a udělal by pro něj první poslední, přičemž to samé cítí Sherlock k němu.

Jon si dokonce vede svůj vlastní deník, v němž Sherlocka obdivuje pro jeho inteligenci, případně o ní začíná pochybovat, když se vám zrovna nedaří. Pravda, časem jsou tyto opakující se průpovídky zdrojem mírné frustrace. Když nemůžete něčemu přijít na kloub a prostě bezvýsledně zkoušíte, co se dá, opravdu vám nepomůže dokola se opakující hláška: „Sherry, vždyť ty se vůbec nesnažíš, soustřeď se!“

Jinak je ale Jonova přítomnost naprosto nezbytná a vítaná a každou cutscénu a úkoly s ním jsem si rád zapsal hluboko do paměti. Sherlock prostě potřebuje parťáka, bez něj by to byla nuda. Je to totiž právě Jon, kdo vás při prozkoumávání malebné Cordony upozorní na další a další z mnoha vzpomínek.

Neztrať se tu, Sherry

Tím se dostávám k tom, jak se studiu Frogwares podařilo naložit s otevřeným světem v adventurní detektivce. Vývojáři před vydáním mluvili o ostrově Cordona, ale pravdou je, že se jedná z naprosté většiny o město rozdělené do mnoha čtvrtí. Město, které je opravdu krásné a plné života. Neustále někdo někam spěchá, něco nese, něco prodává, s někým rozmlouvá, něco opravuje a všude hrdě postávají výstavní koně s nádhernými povozy, jenom naskočit.

A toto město je doslova narvané dobrovolným obsahem, který, až na jednu výjimku, do celého konceptu perfektně zapadá. Jako například zmíněné vzpomínky. Vykračujete si takhle ulicí, když tu náhle narazíte na velmi starou zříceninu a už si začínáte vzpomínat, jak jste po ní v dětství šplhali a něco tam našli. Následně jdete ve svých dávných stopách, abyste to něco po jedné dekádě našli zakopané u stok a vystavili si to ve svém rodinném sídle.

Jindy například vyslechnete rozhovor dvou lidí, který vás přivede na jeden z mnoha vedlejších případů (jak může majitel sejfu tvrdit, že za mrtvolu, která v něm byla nalezena, nenese zodpovědnost?). Stejně tak můžete pro místní policii vyřešit několik rozpracovaných vyšetřování, zúčastnit se soutěže v rozpoznávání oblastí Cordony podle fotografií a sám brácha Mycroft vás z Londýna skrze své cordonské špehy zásobuje těmi nejdůležitějšími úkoly pro dobro celého britského impéria.

Je to zároveň on, kdo drze vzal sbírku vašich mincí a poschovával je po ostrově. Co může na první dobrou znít jako nudný hon za sběratelskými předměty, je ve skutečnosti zábavná kratochvíle, kdy se podle Mycroftových zapeklitých indicií snažíte nalézt konkrétní místo s ukrytou mincí.

Tvůrcům se podařilo skvěle vyvážit vodění za ručičku a váš vlastní přínos. Ikonek a ukazatelů je poskrovnu (ve světě žádné, musíte za nimi do inventáře), jsou tak akorát návodné, ale ne všeříkající a důraz na orientaci v prostoru a všímání si detailů, třeba i o složení obyvatelstva v různých čtvrtích, dává dohromady pocit, že na většinu věcí přicházíte opravdu vy, a to nejen na základě zářivého otazníčku či navigační šipky. U této hry se musíte často zamyslet místo zmateného běhání a čekání, až se něco stane...

Zkrátka a dobře, nudit se tu opravdu nebudete. Vedlejší aktivity jsou zábavné, smysluplné, a konečně tak odpadá povzdychnutí nad tím, že hra skončí po pouhých pěti velkých případech. Těch menších je tu ve výsledku několik desítek a v některých z nich přijdou ke slovu taky důmyslné převleky.

Díky Sherlockovu ostřížímu zraku se rychle dozvíte nejzákladnější informace o každé postavě na ulici. Zjistíte například její národnost, povolání a jaký k vám chová postoj. Když potřebujete z chudého dělníka vytáhnout nějaké informace, pohrdavě se na vás vykašle, jestli budete oblečení v drahém obleku. Tedy i nakupování oblečení a šminek a vymýšlení, co na sebe pro danou situaci hodit, má něco do sebe.

Sherlock: rychlejší než stín

Co ale působí nadbytečným dojmem, jsou ony od počátku kontroverzní souboje, které už v The Sinking City způsobovaly vyložené utrpení. Tvůrci si vzali kritiku k srdci a nechají vás souboje zcela vypnout, ale k mému překvapení mě nakonec neštvaly tolik, jak jsem předpokládal.

Trochu to totiž připomíná akční pasáže z filmového Sherlocka s Robertem Downeym Juniorem. Bitky ve vás umějí vyvolat pocit nadřazenosti, když si hravě poradíte s deseti pobudy třímajícími nože, pistole i brokovnice, aniž byste prolili jedinou kapku krve.

Můžete totiž využít prostředí, tedy protivníka třeba odzbrojit ustřelením ventilu, z nějž začne tryskat pára. Pak už jen stačí přiskočit, vyřešit velice triviální QTE situaci a agresor je omráčen. Souboje mě tedy neurážely, ale kdyby ve hře nebyly, vůbec by to nevadilo.

Jednotlivé arény jsou trestuhodně repetitivní a odstřelování malých kousků brnění na tělech protivníků prostě smysl nedává. A největší nesmysl celé hry jsou zločinecká doupata rozesetá po mapě, kam si můžete zaskočit a zabojovat si o co největší skóre.

Proč něco takového tvůrci do hry zakomponovali, pro mě zůstává snad jedinou nevyřešenou záhadou hry. Jejich souboje vážně nejsou tak zázračné, abyste je chtěli podstupovat dobrovolně, a už vůbec se k mladému Sherlockovi hledajícímu pravdu o své matce a vzpomínajícímu na své problematické dětství nehodí, aby pro srandu střílel do lidí. Naštěstí vás nikdo nenutí do těchto doupat lézt a já vám doporučuji je naprosto a zcela ignorovat.

Achievement: Bravo, podařilo se vám najít nové základy budoucích detektivek

Akční složka je pro silně příběhovou detektivku nadbytečná, leč těch pár pasáží v rámci příběhu se dá bez většího ublížení na zážitku přejít a Sherlock Holmes: Chapter One je ve výsledku nejen skvělou hrou, ale i velmi milým překvapením, jelikož se tvůrcům podařilo povýšit svou vlastní laťku z předchozích her. A to o značný kus.

Mladý Sherlock je vítanou změnou oproti starému známému vyšetřovateli a Frogwares se podařilo opravdu skvěle vykreslit nejen jeho ještě nefinální povahu namyšleného génia, ale bravurně zvládli i charaktery dalších postav (svérázného majitele galerie z hlavy asi jen tak nedostanu), vyprávění, překvapivé zápletky, samotné kulisy a obsah, který jim dodává účel.

Pokud byste si měli zahrát jen jednu hru se slavným detektivem, musí to být rozhodně tato. A já opravdu doufám, že se dočkáme další kapitoly, protože tenhle konkrétní Sherlock, jeho jistá nevinnost, naivita a schopnost uznat vlastní chyby, mi ze všech herních Sherlocků přirostl k srdci nejvíc. Prožil jsem s ním opravdu báječné dvě desítky hodin.