Session

Obě hry představují poměrně podobné koncepty ovládání, kdy na prkně zatáčíte pomocí triggerů, protože každá analogová páčka ovládá jednu nohu. S tím samozřejmě rovnou souvisí polopatický fakt – na klávesnici to ani nezkoušejte. Hry ji vůbec nepodporují, což dává smysl, protože by na ní beztak nešly hrát. Skater XL se však vydává spíše zlatou střední cestou. Nejedná se o divokou arkádu, ale je poměrně tolerantní, uhlazený, skoro by se chtělo říct něžný.

To Session je jiná káva. Je to totiž opravdu simulátor každým coulem. Má na sobě mikinu s kapucí do čela a mračí se. Neodpouští, nesmlouvá. A dokud si například nezvyknete, že na switch se jednoduše odrazíte méně a budete tento fakt tvrdohlavě kombinovat s trikem, při němž prkno svou rotací opisuje nízkou křivku, prostě si přes to zábradlí rozbijete ústa pokaždé.

Session jde totiž do mnohem větší hloubky a je tudíž výrazně tvrdší na skousnutí, jenže nakonec díky tomu také daleko autentičtější. Voní betonem a jiskrami od zábradlí, silně a omamně, jak kdybyste tam vážně stáli sami. Jakmile mu to umožníte, umí přepychově pohltit.

Rozdíl v přístupech je znát i v samotném provedení triků. Ve Skaterovi se odrazíte cvrknutím přední nebo zadní nohy, zároveň s tím do prkna kopnete rotaci po druhé ose. Hotovo. Oproti tomu v Session nejdříve přitlačíte nohu, kterou se chcete odrážet, pak naznačíte směr flipu tou samou nohou a všechno završíte naznačením rotace tou druhou.

Je to komplikovanější a na papíře to, pravda, zní jako překombinovaná a chaotická zhůvěřilost, ale... takhle se zkrátka dělají triky na prkně i ve skutečnosti. Jakmile to začnete zvládat, zjistíte, že máte mnohem větší svobodu. A svoboda je přeci samotná esence skateboardingu.

Snahu imitovat realitu, jak to jen jde, a na druhé straně přístup, co se nebojí ústupků v zájmu hratelnosti, je možné pozorovat i jakmile přijdou na řadu grindy a slidy. V Session musíte postavě přítlakem páček říct, jak má rozložit nohy na prkně. A hra mimochodem řeší i tření a úhel skoku. Jízdu po zábradlí si tu prostě musíte vydřít, stejně jako v realitě. Pravda, zatímco ve Skaterovi už elegantně skáčete mezi hranami a ležérně u toho kopete flipy, co vypadají jak utržené vrtule od helikoptéry, v Session se div nedostaví extáze, když se vám po hodině pokusů a trapných pádů konečně povede na zábradlí naskočit něčím jiným než jen čistým ollie. Jenže co naplat, z toho nuzného kickflipu do 50-50 máte ve výsledku mnohem větší radost. Protože jste si ho zasloužili a byl to vážně váš trik, nikoliv hry.

Session jde ale ještě dál. Má několik úrovní nastavení obtížnosti – na tu snadnou a asistovanou se hraje celkem podobně Skaterovi. Na tovární nastavení značně přitvrdí, ale to není všechno. Pro jedince trpící nadprůměrnou odvahou či lačnící po stoprocentní realističnosti tu je ještě hardcore mód. A ten se vyznačuje jedním drobným detailem: Triky v něm musíte chytat ručně. Respektive... nožně.

Jinak řečeno, při heelflipu se vám prkno po otočce samo magicky nepřilepí zpátky na podrážky, ale bude se prostě točit, dokud si ho zase nezachytíte zpátky. Hra ještě k tomu bere v potaz i intenzitu kopnutí, rychlost přítlaku a podobně.

Nebudeme lhát, Session na hardcore opravdu není vůbec žádná sranda a člověk má chuť oslavně narazit bečku, když se mu konečně povede se nezlomit vejpůl alespoň u toho kickflipu, ale volnost a míra nadvlády nad prknem je skvělá.

Volnost se ostatně promítá i do nastavení – nemusíte se omezovat na jednu předpřipravenou obtížnost, můžete si namíchat vlastní z obrovského množství různých voleb a přepínačů. Chcete-li například ruční chytání triků, ale víc vám sedí automatické grindy a navíc nechcete řešit zrcadlově převrácené ovládání při jízdě na switch, můžete si přesně takový koktejl nastavit a užít si skateboarding podle svého gusta.

Hloubka Session vítězí. Ze hry je cítit láska k tematice, a pokud ji sdílíte, není vůbec složité si pak zamilovat i samotnou hru. Má množství vychytávek, široké možnosti nastavení a nechá vás třeba i vzít prkno do ruky, doběhnout si, kam chcete, a zase na něj naskočit. Paráda!