Serpent in the Staglands
RPG, které je ještě o dost víc retro než je dnes zvykem. Když se nenecháte odradit grafikou nebo absolutní absencí jakéhokoli vysvětlování, dočkáte se od Staglands velice slušné porce zábavy.
Ne nadarmo se říká, že člověk se nejlépe naučí plavat, když jej hodíte po hlavě do vody. Uč se sám, nebo zemři, takhle nějak by se to dalo shrnout. Přesně to odpovídá filozofii, kterou vyznává Serpent in the Staglands - nekompromisní old-school izometrické RPG, odehrávající se v prostředí fantasy variace na dobu bronzovou. Nemůžu se ale zbavit pocitu, že při takovém učení se by měl člověk vždycky mít, pro jistotu, někde po ruce záchranný kruh.
Možná si vzpomenete, že spojení “old-school” se stalo nejlepším kamarádem všech, co psali o RPG Pillars of Eternity. A je to oprávněné. K Pillars ta nálepka staré školy určitě patří. Jenže… co je potom Serpent in the Staglands? Dinosauří škola. Trilobití učiliště. Gympl pro přesličky a plavuně.
Abychom si to ujasnili hned ze začátku: ve Staglands moc nejde o grafiku. Nebo jen trošku, protože na velkém monitoru byste se mohli do jednotlivých pixelů trefovat z pěti kroků šipkami. To je otázka stylu a umělecké volby. Přidává to na atmosféře a tak dále - nehledě na závratnou početnost vývojářského týmu, sestávajícího všehovšudy z jednoho manželského páru. Mnohem podstatnější je, že hra - abychom se drželi ducha předchozí metafory - vás hodí do rozbouřeného oceánu, a když se pak lapajíce po dechu vynoříte z vln, začne vás mlátit pádlem.
Deník. Mapa. Schopnosti.
Deník. To je vcelku běžná součást každého RPG. Samy od sebe se tam obvykle objevují úkoly, dialogy a vodítka pro vyšetřování. Už je vám asi jasné, že v Serpent in the Staglands se takové nerealistické berličky nedočkáte. Kdepak, všecko si musíte zapisovat pěkně sami. Už žádné odklikávání dialogů se zadavatelem questu.
Pokud nebudete dávat pozor a hned si všecko nepoznamenáte do deníčku, tak hodně štěstí. Je stěží popsatelné, jak velká je to změna, o kolik více pozornosti a paměťové kapacity musíte hře věnovat. A do jaké míry vás psaní deníkových poznámek tak, jak by je asi psal padlý bůh Měsíce mezi smrtelníky, vtáhne do děje a do role.
Mapa. Čekáte ukazatele úkolů, nakreslená města, označená podzemí? Samozřejmě máte smůlu. Kvalitní mapy jsou v době bronzové velkou vzácností, a ta vaše je sotva víc než hrubý náčrtek na kusu pergamenu. Při svém bezcílném toulání po krajině narazíte na postavy, které vám (většinou v souvislosti s úkolem) dají vlastní mapy. Některé jsou pěkně nakreslené, jiné zřejmě načmáralo půlroční mimino, a všechny se vám postupně hromadí v inventáři. Bude na vaší paměti, aby si z nich vybrala tu správnou, která je zrovna více nebo méně užitečná.
Schopnosti. Je jich spousta, ne že ne, a jsou dobře navržené. Dokonce se dočkáte i hrubého popisu každé z nich. Přesto je zdaleka nejefektivnější se všemi zaklínadly a bojovými dovednostmi experimentovat, abyste si ujasnili, k čemu vlastně jsou. Ve Staglands nejsou mágové, hraničáři a válečníci. Můžete si všechny schopnosti kombinovat jak chcete a vesele stvořit ten nejméně životaschopný build v historii RPG.
Nepřátelé. Dialogy. Příběh.
Nepřátelé. Pokud se na prvních několika úrovních opovážíte byť jen sejít s cesty, je dost dobře možné, že vás sežerou ještěrky. Docela malé, na pohled neškodné ještěrky. A to ani nemluvíme o spoustě lokací, kam vás sice vedou vaše ručně psané questy, ale jsou jednoduše nedostupné, protože vám v cestě stojí groteskně obrovští pavouci z nočních můr. Vězte, že si vás i vaši trapnou družinu namažou na chleba.
Zdaleka nejužitečnější schopností se v tomto ohledu ukázala být proměna na netopýra, protože ten pavoukům (duchům, vlkům, zrůdným obludám s chapadly) zřejmě nechutná a může si beztrestně létat, kudy chce. Legrační samozřejmě je, když efekt vyprší uprostřed skupiny nepřátel a vy doslova nestačíte ani zmáčknout escape, abyste hru stihli před smrtí rychle načíst.
Z tohoto nepříjemného predikamentu ovšem existuje úniková cesta ve formě některých úkolů typu: “1. dones jim dopis, 2. vrať se zpátky, 3. PROFIT.” Jeden jediný takovýto úkol dokáže vaši bandu vyšvihnout skoro o dvě úrovně nahoru a zestonásobí váš finanční rozpočet. Pak vás stejně všechny sežere pavouk...
Dialogy. Jsou kouzelné a divné. Psal je nějaký velmi talentovaný spisovatel s citem pro dobové vyjadřování (ano, angličtina pozdní doby bronzové je krásná řeč). Na druhou stranu se s možností volby moc nepotkáte a občas se dějí zvláštní věci. Rozhovor někdy náhle skončí jen tak, bez varování, i když jste se ještě ani zdaleka nezeptali na všechno, co chcete vědět. Také můžete mluvit s kuřaty, kachnami a kravami, přičemž průběh tohoto dialogu je vždycky stejný: “Zdravím, kuře/kachno/krávo!” “Kvok/gaga/bůůů.” Konec rozhovoru. S většinou sedláků, vojáků a dalších NPC ve Staglands ovšem podobně oduševněle pokecat nemůžete.
Příběh a svět. Vynikající, temné, nevysvětlené. Skládáte si mozaiku ze střípků informací, které na vás vypadnou z rozhovorů a z klasického zdroje informací v RPG, dvoustránkových knih. Padlý bůh chodící mezi smrtelníky možná nezní jako originální koncept, ale věřte mi, že funguje. Už jenom fakt, že jde o boha Měsíce… Co dokáže bůh Měsíce? Svítit? Možná ovládat příliv a odliv? Každopádně umí svádět smrtelnice, bavit se na festivalech a zařídit si hezkou řádku uctivých přisluhovačů. Prostředí něčeho jako fantasy Transylvánie? Ano, prosím.
Výborné, ale jen pro někoho
Serpent in the Staglands může být pro jednoho hrou roku a pro druhého něčím, co nemá ve 21. století co pohledávat. Zkušený veterán žánru RPG bude pravděpodobně schopný frustrující momenty omezit na minimum a užít si okamžiky, ve kterých hra jednoduše září. A těch není málo. Pokud však disponujete omezeným časem a nechcete se tři hodiny toulat po mapě bez ukazatelů, aniž byste měli tušení, co dělat, tak si raději zahrajte Pillars of Eternity.