Season: A letter to the future

Adventura Season: A Letter to the Future je typickou indie hrou. Je jiná, zvláštní, velkými studii nestvořitelná a rozhodně není pro každého. Je pomalá, emotivní, umělecká, z herního hlediska velmi specifická a neustále nutí k zamyšlení. A tím vším si mě získala.

Sbohem, domovino

Hra se s ničím nepáře a rovnou vás vrhá do situace, kdy jste na odchodu. Jste mladá slečna poprvé se vydávající za hranice vesnice, v níž jste strávili celý život. Maminka vám v tom nijak nebrání, ale i tak vás hned takhle na začátku emočně vyčerpá.

Chce vás totiž ochránit speciálním amuletem, který funguje pouze v případě, že jsou do něj uzamčené něčí vzpomínky. V tomto případě právě vzpomínky vaší matky, přičemž to vy vyberete, jaké to budou. Myšlenky na skvělé časy z dětství při hraní si s plyšákem? Nebo snad fotka vašeho otce, který před lety zesnul? Ať už vyberete cokoliv, bude to silné, protože vaše mamka danou vzpomínku navždy zapomene.

O tom je ostatně celá hra. O zapomínání, vzpomínání a uchovávání věcí, které by mohly být zapomenuty, a nešlo by na ně proto vzpomínat. Za hradbami vesnice na vás čeká nepoznaný svět, který se rozhodujete uchovat na stránkách svého deníku.

Nejasná období

V Season: A Letter to the Future putujete po světě na svém bicyklu. Po světě, který si toho už hodně zažil. Je těžké určit, v jaké realitě a jaké době se příběh odehrává. Jsou zde silnice, ale auto potkáte všehovšudy jedno. Jsou zde obrovské stroje, funkční přehrada, ale lidé tu nekoukají na televizi a žijí velmi prosté životy.

Je to svět, který si prochází nějakou konkrétní sezónou. Kdysi dávno proběhla sezóna industrializace, po níž přišlo období největšího blahobytu následované 10 let trvajícím obdobím, v němž se jen a pouze válčilo. Vaše sezóna je ta bezprostředně po válce, takže sledujete zpustošený svět, který pomalu pohlcuje příroda a v němž žijí zbytky lidstva.

A všechno, co vidíte, chcete katalogizovat pro budoucí generace. Kromě svého bicyklu, který vás dopraví od jednoho stanoviště k druhému, jste vybavení deníkem, foťákem a zařízením schopným nahrávat zvuky.

Milý deníčku…

Je jen a pouze na vás, čím se necháte zaujmout, co vyfotíte, jaký zvuk nahrajete a co z toho dáte na stránky deníku. Hra vás sice nenechá do deníku přímo psát, ale i tak příjemně povolí uzdu vaší fantazii a nechá vás fotografie a další prvky otáčet a měnit jejich velikost.

Můžete je plácnout kamkoliv na dvojstránku věnovanou konkrétní lokaci, můžete k nim přidat předpřipravený text, pokud jste si ho průzkumem odemkli, sem tam se objeví skica prvku, který jste spatřili a nechybí ani nejrůznější grafické doplňky, s jejichž pomocí daná dvoustránka ještě více ožije.

Je to velmi příjemný, tvůrčí proces. Cokoliv vás zaujme, to vyfotíte (klidně za použití mnoha filtrů, zoomování, ostření…) a pak to zvěčníte ve svém deníku. Jak cestujete dál a dál, stránky se čím dál tím víc plní zajímavými úkazy, konkrétními lidmi, jejich tradicemi a vzpomínkami.

Umí to zahřát na duši. Jistě, nikdo vás nenutí katalogizovat vše, nikdo vás nenutí si s editací deníku hrát. Hra je v tomto ohledu velmi benevolentní a stačí jen pár prvků na dvoustránce a už se vám přehrává krátké video přejíždějící pohledem po vašem výtvoru s doprovodným, velmi uklidňujícím komentářem hlavní hrdinky tohoto prazvláštního příběhu.

Za dokončování stránek dostanete právě ta grafická cingrlátka, jimiž si můžete stránky dokrášlit, ale právě dokončování stránek mi trochu bořilo vcítění se do této mechaniky. Jelikož stačí opravdu jen pár prvků, video přejíždějící po stránkách se může spustit ve chvíli, kdy máte jednu ze stránek ještě úplně prázdnou a pocit, že jste odvedli dobrou práci a zdokumentovali vše, co jste chtěli, je tímto silně nabouraný. Uvítal bych, kdybych si tuto „cutscénu“ mohl spustit sám až ve chvíli, kdy jsem s dvoustranou zcela spokojený.

Vím jedno oudolí, vím já pěknej mlejn

Vaše putování vás po nějaké chvíli šlapání na kole zavede do hlavního dějiště hry, kterým je nevelké údolí, v němž máte úplnou volnost průzkumu. A protože přehrada tyčící se nad údolím má být za pár dní stržená a po údolí nezbyde ani památka, je vaší povinností tuto památku vytvořit.

Budete zde odhalovat jakousi prazvláštní organizaci zvěstující příchod konce současné sezóny, potkáte se s farmářkou a jejím synkem, dozvíte se něco víc o tajemné spánkové nemoci sužující lidstvo v této sezóně, přičichnete k šeptajícím rostlinám i k různým bohům, ke kterým se někteří z obyvatel obracejí v těžších časech a tak dále.

Season: A Letter to the Future je velmi emotivní zážitek, přičemž jsem místy přemýšlel, jestli vlastně ještě jde o hru. Vždyť tu jen jezdíte na kole, fotíte a lepíte obrázky do knížky. Ale pravdou je, že tu ze všeho nejvíc nasáváte.

Ne, nejste alkoholička. Nasáváte atmosféru. Tím, jak si hra hraje s grafikou a zvuky, je plná vjemů. Mně osobně grafická stylizace učarovala a nikdy jsem se neubránil zastávce a pořízení fotografie dalšího nádherného výhledu.

Nejvíc ale budete nasávat životy ostatních, které jsou… No, vlastně velmi obyčejné, ale právě proto tolik zajímavé. Dost bylo hrdinů a heroických příběhů! Tady máte lidi, kteří si poklidně žili ve svém údolí, než jim někdo řekl, že se musejí spakovat a jít žít někam jinam, pokud nechtějí být spláchnutí jak…

Cítíte tu povinnost. To vy držíte deník, který máte na pokyn stařešiny své vesnice donést do jakéhosi muzea na konci světa a jednoduše nemůžete připustit, že by budoucí generace neměly ani ponětí o tom, že existovalo nějaké údolí, že v něm žili nějací lidé, že měli své víry a tradice.

Hraji hru, nebo ona hraje mě?

Season: A Letter to the Future je opravdu zvláštní hra, která vás nutí být divákem. Chce se po vás, abyste pozorovali a naslouchali, vybírali, co má a co nemá smysl uchovat pro budoucnost a pak se ani neohlédli a jeli dál, vstříc dalším událostem hodným zapamatování.

Je to krátká hra, odhadem vám zabere pět až sedm hodin podle toho, jak moc půjdete za nosem. A přesto jsem ji dohrával několik dní, protože těch vjemů na mě bylo prostě moc. Přestože je celá velmi poklidná, díky decentnímu soundtracku místy až zenová, tak tíha všech těch informací a myšlenek, jež jsem musel vstřebávat, mě nutila si celý zážitek pomalounku, polehounku dávkovat. Někdo si to možná bude umět dát jako jednohubku na jeden večer, ale já osobně jsem to musel prokládat něčím akčnějším a stupidnějším.

Nechápejte mě špatně, já si to užil. Jen mě to emočně vyčerpávalo. Celá hra má velmi zajímavou myšlenku nutící k zamyšlení, a to nejen nad hrou, ale i vlastním životem, vlastní existencí, přičemž dojmy ve mně přetrvávají ještě dlouho po dohrání.

Není to dokonalá hra a rozhodně není pro každého. Bicykl se neovládá nejlíp, deník se „dokončuje“ až příliš rychle a snadno, k hraní vyloženě potřebujete gamepad (na klávesnici to v době recenzování bylo docela peklíčko a hra sama k použití gamepadu nabádá) a fakt, že víc než o hru jde o interaktivní pozorování a naslouchání, ještě více zužuje okruh případných zájemců o prožití takového zážitku.

Ale ti, kdo se na tento výlet vydají a holdují nezvyklé produkci nezávislé scény, odsud budou odcházet zamyšlení a se spoustou uchovaných vzpomínek.