Scorn

Verdikt
80

Konečně zas jednou případ, kdy se dlouhé čekání vyplatilo. Scorn nezklamal, přinesl ovšem především audiovizuální porno pro fanoušky konkrétního výtvarného stylu. Hraní v něm zas tolik není, přesto můžu návštěvu tohohle virtuálního světa vřele doporučit.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Konzole

Xbox Series XXbox Series X

Microsoft Store
Koupit

Další informace

Výrobce: Ebb Software
Vydání: 14. října 2022
Štítky: horor, explorativní, first person, adventura

Je to vždycky malý svátek, když můžete konečně usednout ke hře, na kterou jste byli roky zvědaví. A i když mi srbský Ebb Softfare poodhrnul závoj Scornu a ukázal jeho ohyzdně nádhernou tvář na letošním Gamescomu, spíš tím ve mně vybičoval zvědavost, jak bude pouť mého zmučeného tichého nehrdiny pokračovat. A to je vynikající výchozí pozice.

Trochu jsem brblal, že recenzní kopie přišla na PC, ne snad proto, že bych měl něco proti téhle platformě, ale můj domácí pracovní kumbál se bohužel velmi rychle vydýchá a na delší seance není příliš vhodný. Nakonec se ale ukázalo, že neležet u Scornu na kanapíčku před Xboxem, kde hra také vychází, byla šťastná volba.

Estetika především

Atmosféra a styl jsou totiž tím, co v něm hraje prim, na co vývojáři nejvíce vsadili a co se jim nakonec také nejvíce povedlo. Usednout do křesla v klaustrofobní místnosti, zbavit se veškerých zdrojů světla mimo monitor a odpoutat se od skutečného světa sluchátky je nakonec tím nejlepším nastavením, s jakým si hru můžete vychutnat. A to navzdory tomu, že se deklarovaný horor v zásadě nekoná. Scorn není strašidelný nebo děsivý, je znepokojivý.

Přivítá vás spartánská hlavní nabídka, která mnohé potěší českým jazykem, zrovna v téhle hře je ovšem lokalizace docela zbytečná. Vyjma herního menu totiž nenarazíte prakticky na žádné texty, ve hře se nemluví, nebudete nacházet deníčky nebo nahrávky. Autoři tak nechávají veškerou interpretaci na vás a na tom, co dokážete vydolovat z prostředí a výjevů, které vám předkládají.

Probouzíte se jako bytost, humanoid, ale patrně ne člověk, vytrženi z bezesného spánku v náručí biologické masy. Vytrháváte se z ní jako z teplého lůna a je to naposledy, co snad cítíte nějaký pocit pohodlí nebo bezpečí. Je zbytečné to po tisící opakovat, ostatně to na vás křičí ze všech propagačních materiálů i mých desítek screenshotů, co jsem během hraní pořídil; Scorn se vizuálně inspiruje (čti vykrádá, ovšem velmi schopně) dílem H. R. Gigera a polského výtvarníka Zdzisława Beksińského.

Spojuje je až hmatatelný chlad, absence citu a bolest, nebo naopak zvrácená extáze (případně kombinace obojího), a toho všeho má Scorn na rozdávání. Pod apokalyptickým nebem se snažíte zachránit svou křehkou nahou schránku, padáte ale do hlubiny chodeb, které jsou vystavěny rovným dílem ze studené oceli i teplého masa. K jakému cíli se nebožák upíná, to už si musíte v průběhu zhruba osmi hodin herní doby vyvodit sami.

I na nějaké to hraní dojde

Scorn je v zásadě walking simulator s několika prostorovými hádankami a omezenou akcí, s jediným boss fightem, bez něhož by se podle mě vlastně docela dobře obešel. Hlavní náplní hry je s trochou nadsázky kochání se výtvarným zpracováním jednotlivých prostředí, tedy za předpokladu, že dva výše zmínění umělci jsou vaším šálkem kávy. Rovnou řeknu, že mně se v tomto ohledu Scorn trefil do vkusu dokonale, díky prakticky neexistujícímu HUDu vám v obdivování prostředí nic nebrání a hra tak může fungovat jako nepřeberná studnice tapet na plochu.

Váš bezejmenný, němý svěřenec bude tiše kráčet osiřelými chodbami, které museli zbudovat bohové, nebo minimálně někdo, koho by jako boha vnímal. V úvodu se můžete lehce zaleknout (a zaseknout), protože vám hra skutečně neřekne vůbec nic, neprozradí vám, co se po vás chce a první lokace obsahuje několik zdánlivě nesouvisejících aktivních prvků, rozesetých po docela rozsáhlé oblasti, a tak možná budete chvíli tápat. Problém je především v tom, že to, co po vás vývojáři chtějí, může dávat smysl v rámci jakés takés logiky světa, mám ale podezření, že kdybych tuhle pasáž neabsolvoval už na Gamescomu a nevěděl, co se po mně přesně chce, asi bych tápal mnohem déle.

Později se ale hra stane podstatně lineárnější a hádanky rozhodně nejsou zvlášť zákysoidní. Časem získáte první zbraň, nakonec bude váš arzenál čítat čtyři kousky, kromě jakéhosi pneumatického kladiva půjde ještě o revolver, brokovnici a granátomet. Tyto názvy berte s velkou rezervou, zbraně jsou navrženy s nádhernou odporností a své skutečné předobrazy připomínají jen vzdáleně svou funkcí.

Jednotlivé části arzenálu se (podobně jako snad všechno ostatní, co s sebou protagonista nosí) stanou doslova součástí vašeho těla a i samotná munice působí až podezřele organicky. Náboje i léčivou tekutinu, kterou do sebe vpravujete způsobem, jež dle mého pocitu víc bolí než pomáhá, nalézáte jen ve speciálních terminálech a hra jimi zvlášť neplýtvá. Ne že by měl Scorn kdovíjaké survivalové prvky, ale je dobré náboji šetřit. Nepřátel je tu sice jen hrstka a mimo bosse byste jejich varianty spočítali na prstech jedné ruky, ta nejsilnější je vás ale schopná zabít na dva údery, a tak si salvy z brokovnice (nebo co to proboha je) raději schovávejte pro ni.

Jak už jsem nastínil v předchozích odstavcích, Scorn pro mě byl spíš audiovizuálním zážitkem, i když je přece jen interaktivnější než třeba What Remains of Edith Finch. V průběhu hry vystřídáte několik prostředí, každé svým způsobem poutavé, od temných a opuštěných chodeb a masivních hal, o jejichž účelu se můžeme jen dohadovat, až k monumentálním palácům, které zmučenému chudákovi musejí připadat jako nebe, kdyby tedy nebe v jeho mysli ještě existovalo.

I pro strašpytlíky

Scorn není hororem, nečekají vás žádné lekačky, ale ani trvalý strach o život, který uměl tak skvěle vzbuzovat třeba Alien: Isolation. Scorn ve vás dokáže vyvolat dojem malého červa, který se nějakým zázrakem pořád křečovitě drží života a jeho nepatrnost a bezvýznamnost tváří v tvář brutální, bezcitné a efektivní mašinerii světa, ve kterém se octl, skoro až kroutí žaludkem.

Můj nejpamětihodnější moment z celé hry je ten, kdy jsem v jisté obří jeskyni kvůli průchodu dál musel ublížit gigantickému tvorovi, kterého s lidskou bytostí spojovala jen humanoidní hlava. Ve chvíli, kdy jsem jí způsobil bolest, se sklonila na mou úroveň a začala si mě prohlížet s hněvem a zoufalstvím v prázdných očích. Vývojáři dokonale zvládli perspektivu a škálu a v tom okamžiku, který ve skutečnosti nepředstavoval nebezpečí, jsem se jen vpíjel do křesla a doufal, že mě stvoření nechá být.

Scorn a jeho estetika skvěle funguje především jako celek. V detailu si sice všimnete, že některé textury jsou trochu hrubší, výjevy ale zachraňuje skvělé nasvícení a při hraní jsem drtil klávesu F12 v jednom kuse. Kromě již zmíněných zbraní vás čekají i jiné biomechanické laskominy, prakticky všechny nástroje a terminály jsou (nebo byly) dříve živé, místo klasických pák budete vkládat prsty do úzkých štěrbin a natahovat šlachy, vrážet své pneumatické kladivo do otvorů z masa a kostí a užívat si velmi kvalitní nazvučení všeho toho biologického mlaskání, křupání a tak dále. Pro Gigera typické sexuální motivy jsou tu samozřejmě hojně zastoupeny, falickými tvary počínaje a tvrdým penetrováním všech možných děr místo otevírání zámků konče.

Moje největší obava byla, aby vývojáři zvládli udržet hranici vkusu a aby se ze Scornu nestalo další Agony nebo Succubus s lacinou touhou šokovat na úplně nejnižší úrovni. A i když má Scorn minimálně jeden moment, ve kterém k něčemu podobnému sklouzává, můj celkový dojem onen okamžik naštěstí nestihl poškodit. Dobrou zprávou je i fakt, že hra nepůsobí lacině ani v jiných ohledech, nenarazil jsem na žádné technické problémy nebo bugy, snad vyjma toho, že se mi při nahrání pozice asi dvakrát samovolně snížila citlivost myši na minimum a musel jsem to v nastavení opravit.

O čem že to bylo?

Moje jediná větší výtka je vlastně zcela prostá – je pro mě totiž těžké určit, co Scornem autoři vlastně chtěli říct. Děj, zejména v závěru, je totiž skutečně extrémně otevřený vlastní interpretaci a já trochu doufám, že nám autoři někdy v budoucnu prozradí, jakou tajemnou metaforu všechny ty výjevy vlastně vypráví. Není to samozřejmě úplně problém, her s nejasným vyzněním je spousta, hloupé je to spíš proto, že vaše postava dělá občas věci, jejichž motivace je vám skryta a vy si můžete jen lámat hlavu „jak přišel na to, že je třeba udělat zrovna tohle“, případně problém řeší až zbytečně krkolomným způsobem.

Buď jak buď, Scorn je po letech čekání tady a udělal mi radost. Je to sympatická jednohubka, ke které se patrně už nikdy nevrátím, protože (pokud jsem tedy neminul nějaký skrytý mechanismus, který by mohl nějak ovlivnit konec) nenabízí prakticky žádnou míru znovuhratelnosti. Rozhodně stojí za vyzkoušení, především pokud máte rádi ponurou atmosféru. Navíc si Scorn můžete zahrát už dnes díky Game Passu bez dalších překážek. Takže zhasnout světlo, nasadit sluchátka a hurá do toho.