Scars Above

Je to špatně? Je to dobře? Na to si odpovíme v následujících odstavcích.

Dark Souls, nebo Returnal? Ani jedno!

Hlavní hrdinkou Scars Above je vědecká pracovnice Kate. Ta je se svým týmem vyslána zkontrolovat tajemný konstrukt, který se objevil u planety Země a konečně zodpověděl na otázku, jestli jsme ve vesmíru sami. Očividně nejsme, a tak se tým čtyř vědců vydává zdokumentovat mimozemský jehlan. Jenomže ve chvíli, kdy se průzkumníci přiblíží k neznámému úkazu, jsou teleportováni na zcela neznámou planetu kdesi v hlubinách vesmíru.

A tady přichází na řadu Kate. Její hlavní úkol je najít zbylé členy týmu a zjistit, jak se dostat zpět na svoji domovskou planetu. Což nebude jednoduché, protože nový svět udělá všechno pro to, aby naši milou vetřelkyni zahubil.

Když se mi do rukou dostala zbraň Vera a já potkal prvního slimáčího protivníka, blesklo mi hlavou, že tohle bude tužší oříšek, než bych očekával. A jakmile jsem narazil na monolit, který slouží jako záchytný bod, po jehož použití se kromě životů obnoví i veškeří protivníci, uvědomil jsem si, že hra má blíž k Dark Souls než k Returnalu.

Ještě než se pustím do detailů týkajících se hratelnosti, chci vypíchnout příběh, který si mě okamžitě získal. Objevování mimozemské civilizace a důvodů, proč se Kate octla tam, kde se octla, je velkým hnacím motorem celé hry. Není to nijak revoluční zápletka, ale dávkování informací je nastavené dost efektivně na to, abych si celé vyprávění užil od začátku do konce. Poslední třetina putování neznámou planetou je obzvlášť intenzivní – až mě na konci zklamalo, že jsem si nemohl vybrat ze dvou konců, protože by se to vyloženě nabízelo!

Příliš mnoho vědomostí

Hru lze rozdělit na dvě části, které se vzájemně prolínají. První část je explorativní – tehdy se v Kate probouzí vědkyně, která horečnatě sbírá informace o zdejší fauně a flóře. Sběr informací je ještě umocněn tím, že jde o jediný způsob, jak získávat zkušenosti. Když zabijete prvního protivníka určitého druhu či objevíte první novou květinu, jejím oskenováním získáte patřičné vědomosti, které posléze můžete využít k vylepšování svých schopností. Další zabíjení těch samých potvor žádné další vědomosti nepřináší.

Skenování okolí občas přináší situace, které nápadně připomínají detektivní bádání z batmanovské série Arkham. Spojením určitých bodů zájmu si vytvoříte celistvý obrázek toho, co se událo. Podobných přestávek je však pomálu a je to takové nakousnutí něčeho, co vypadá zajímavě, ale autoři tuto mechaniku dále nerozvíjejí. Což ostatně platí o valné většině dalších prvků, o kterých ještě bude řeč.

Nejvíce vědomostních bodů jsem získával sbíráním krychliček, které poskytují zkušenosti, ale absolutně nepřinášejí jakékoliv zásadní informace o neznámém světě. A to je velké nevyužití potenciálu. Když už vymyslím takhle neobvyklou, lákavou mechaniku, tak z toho přece neudělám fádní sbírání zkušeností bez přidané hodnoty!

Systém „bonfirů“ je taky těžko pochopitelný. Je hezké, že se po použití monolitu obnoví životy a monstra, ale postrádá to důvod. Nejenže vám opětovné zabíjení potvor nedá zkušenosti, hra je navíc tak lineární, že se k místu ukládání takřka nikdy nevrátíte zpět. Občas se, pravda, objeví zkratka, která vám po případné smrti usnadní cestu, ale protože je hra v drtivé většině případů tvrdě přímočará, využití monolitů nemá větší smysl.

Za vědomostní body si otvíráte schopnosti ze dvou talentových stromů. Schopnosti jsou odstupňované do čtyř úrovní a je jedno, jestli zvolíte cestu inženýra nebo biologa, protože zkušeností jsem během hraní získal tolik, že jsem si pořídil všech dvaadvacet schopností a ještě mi devět nepřiřazených bodů zbývalo. Moc tomuto rozhodnutí nerozumím a většina těchto talentů je navíc víceméně nadbytečná. Zajímavý systém sběru zkušeností byl jejich množstvím totálně zabit, čímž se ztratilo i kouzlo RPG prvků, které by hru mohly trochu okysličit.

Těš se, lovecraftovská zrůdo!

Druhou stránku hry vedle objevování světa tvoří souboje s monstry. Celou hru jsem odehrál na střední obtížnost, a i když jsem měl ze soubojů zpočátku přirozený respekt (Dark Souls ani Returnal fakt nejsou snadné hry), ve Scars Above mi nepřišly složité.

Kate v rukou třímá zbraň jménem Vera, kterou postupně může modifikovat. Vera je specifická v tom, že střílí náboje různých elementů. Postupně tak pálíte projektily elektrické, ohnivé, mrazivé a korozivní. A je to právě nábojová diverzita, která souboje příjemně ozvláštňuje.

Ve hře potkáte obstojné množství lovecraftovských příšer, což jsem jsi opravdu užíval, protože jejich design je fenomenální. Splnil jsem si znepokojivý sen, o kterém jsem ani nevěděl, že ho mám, když jsem pálil hlava nehlava do zubatého pozadí se spoustou vřídků. Každé monstrum má svoji slabinu, která je barevně zvýrazněná podle elementu, a obzvlášť souboje s bossy jsou zajímavé, protože vás nutí v jednom souboji používat více elementů najednou. Když to budete ignorovat, protivníka těžko udoláte.

Živelný potenciál vaší zbraně má i další skvělé implikace. Dělalo mi velkou radost, když na mě běžela početná skupinka nepřátel po ledě a já jim ho pod nohama rozpustil. Poté už bylo snadné zmražené a topící se protivníky vypínat jednoho po druhém. Napoprvé mě také dost překvapil fakt, že když střílím ohnivé náboje v dešti, nestvůrám to nic nedělá.

Super nápad! Ale jen na chvíli

Ze všeho nejvíc jsem během hraní nesnášel mrazivou lokaci, kde je třeba si kromě nestvůr dávat pozor i na úroveň podchlazení. Na jednu stranu to je potenciálně zajímavá mechanika, jenže na tu druhou je prostě hrozně otravná. Podobných dílčích nápadů autoři ukážou hromadu, pohříchu ale málokterý z nich dokážou vytěžit na maximum.

Hra mi častokrát ukázala novou mechaniku, kterou jsem používal jen chvilku, a pak autoři rychle přišli s něčím dalším a k té předešlé se již nevrátili. Vrcholem pak byla možnost shodit na monstrum obří krápník, který znamenal instantní smrt… což šlo použít přesně jednou. Spíš než herní mechaniky mi autoři představovali festival nápadů, pro které nenašli pořádné využití, ale přišlo jim škoda se o ně nepodělit.

Něco z toho samozřejmě funguje dobře. Kromě živelné zbraně jsem si užíval nejrůznější vychytávky, kterými Kate disponuje. Ze začátku to byl celotělový štít blokující veškeré poškození. V pokročilejších částech pak můžete protivníky uzamykat do kapsle zpomalující čas nebo je odlákat různými návnadami. Tohle užívání vychytávek stojí materiál či baterie, které nacházíte v průběhu hraní, byť jsem se nikdy nedostal do stádia, kdy by mi něco vyloženě chybělo.

Nevypadáš úplně dobře, Kate!

Vím, že se nejedná o vysokorozpočtový titul, ale zarazilo mě, jak nepěkně hra vypadá. Tedy, ona ta směsice studených barev dodává hře místy až hororovou atmosféru, ale okolní prostranství je něco tak nevábného, že mi nad tím zůstává rozum stát. Alespoň že příšery se povedly!

Co se však ohromně nepovedlo, jsou animace hlavní hrdinky. Kate v cutscénách nechodí, ale plave a její obličejová mimika naznačuje, že před nástupem na vesmírnou loď strčila obličej do vosího hnízda.

Velmi uspokojivé jsou ovšem kromě pocitu ze střelby i zvuky, a to jak zbraní, tak monster. To úplně neplatí o hudebním podkresu, který působí… nijace. Stejně jako řada dalších prvků zůstal tak nějak na půli cesty.

Mířili jsme ke hvězdám

Scars Above mohly dopadnout o hodně líp. Autoři přišli s obrovskou spoustou nápadů, ale nedokázali je dovést do uspokojivé podoby, což zamrzí snad víc, než kdyby hra žádnou originalitu nepředvedla. Taky je mrzuté, že nevypadá a (co se týče hudby) nezní kdovíjak. Člověk se navíc samozřejmě nevyhne srovnání s povedenějšími předchůdci.

Na druhou stranu, její soubojový systém dokáže poskytnout slušnou porci zábavy, příběh je zajímavý a působivě graduje a monstra jsou navržená opravdu pěkně. Nakonec se tak rozhodně nejedná o žádný průšvih – naopak, fanoušci žánru si tu své vyžití najdou.