Salt and Sanctuary

Začneme zlehka

Zápletka působí zpočátku jednoduše. Odsouzený námořník ztroskotá na mlhou zalitém ostrově, kde už na první pohled něco nehraje. Při hledání pomoci a cesty ven totiž stále častěji naráží na oživlé mrtvoly a další exotické příšery, které musí v sebeobraně zabít. Co se tu ale skutečně děje, to nikdo na plnou pusu neřekne. A tak je to tady vlastně úplně se vším.

Dark Souls neznalí hráči by mohli tvrdit, že Salt and Sanctuary příběh zcela chybí, nicméně pokud jste s výše zmiňovanými tituly přišli do styku na déle než pár hodin, brzy začnete narážet na odkazy a drobné detaily, z nichž si postupně složíte obraz hrající všemi možnými barvami. Mytologie a zasazení, stejně jako postupné zjišťování „oč co tu vlastně běží“, je zcela strhující a točí se (ne)jen kolem v názvu proklamované soli a svatyně.

Koruna stromu i s jeho kořeny

Stejně jako v případě zápletky se i ke všem vrstvám hratelnost propracujete postupně, jako byste loupali slupky cibule. Rovnou ale můžete zapomenout na tutoriál. Hlášky typu „zmáčkněte X pro skok“ tu nenajdete. Na řadu tedy přichází zkoušení a experimentování nejen s pohyby, ale také s vybavením a samozřejmě i s předměty, určenými k jednorázovému použití či ke konzumaci.

Ačkoliv ve hře najdete předměty odpovídající například léčivým lektvarům, jejich účinek většinou odhalíte až prvním vyzkoušením (někdy až vícenásobným), čímž se opět dostáváme k podobnosti se Souls sérii.

Levelování probíhá v některé ze svatyní výměnou za hromádky soli a je oddělené od získávání schopností a dovedností. Schopnosti všech tříd jsou v košatém stromu propojené, což umožňuje vytvářet zajímavé kombinace povolání a specializací. Můžete tak hru začít s kouzelníkem, ale postupným přidáváním perel do jednotlivých slotů se můžete dopracovat až třeba ke schopnostem zlodějů, které najdete na druhé straně stromu.

Díky tomuto uspořádání si můžete „vychovat“ prakticky jakoukoliv postavu, hlavně aby odpovídala vašemu stylu hry. Hra se navíc nebrání ani objevování nových možností a experimentování, takže vám dává možnost resetování a opětovného usazení perel do jiných slotů - nehledě na možnost opětovného rozehrání za docela jinou postavu.

Místo klidu a odpočinku

Zdaleka největší podobnost se Souls hrami ovšem najdeme v principu ztrácení soli, hlavní komoditě pro levelování a upgradování vybavení (obdoba duší). O sůl přijdete, když zemřete. Pokud se vám ale po reinkarnaci podaří na místo úmrtí vrátit a svého vraha odstranit, získáte sůl zpět. Tento prvek, podobně jako v Dark Souls, nutí hráče pořádně rozjímat o riziku a odměně a našlapovat po světě velmi obezřetně. Navíc tento systém udržuje člověka napětí, takže si své dobrodružství mnohem více pamatujete.

Jediné místo, kde si naopak můžete oddychnout a nezvažovat další krok, jsou svatyně. Většina z nich patří k některému z řádů, některé jsou ale „prázdné“ – takové můžete zasvětit svému vybranému řádu, respektive frakci, a následně si je vybavit k obrazu svému. Již zasvěcené svatyně též můžete víceméně znesvětit a následně zasvětit řádu jinému. Nepočítejte ale s tím, že se to bude původnímu řádu líbit.

Ve svatyních krom levelování nakupujete předměty nebo léčivé lektvary, přičemž nabídka obchodníků se řád od řádu liší, což může hráče ke změně motivovat. Krom jiného také svatyně nabízí záchytné fast travel body, potažmo si v nich můžete „najmout“ parťáka pro kooperaci nebo PvP. Stačí po světě sbírat dedikované sošky, po jejichž obětování na oltáři si do svatyně natáhnete obchodníky, alchymisty, kováře nebo právě postavičku pro parťáka k lokální kooperaci.

Zapojení druhého hráče samozřejmě mírně upraví potenci nepřátel a změní další atributy, aby to hru nezjednodušilo. Právě s kámošem se navíc můžete pustit i do křížku. Stačí rozbít Vejce hněvu, což je akt rozpoutání války, a rázem jste nepřátelé. Jiný než lokální multiplayer ale hra nenabízí – stejně jako v Souls hrách vidíte náhrobky na místech skonu jiných hráčů, popřípadě jejich vzkazy.

V souvislosti se svatyní a možnostmi, které nabízí, se ale záměrné nevysvětlování herních mechanismů může stát problémem. Je třeba velmi snadné či spíše pravděpodobné nepochopit zprvu funkci řádů a ochudit se tím o poměrně zásadní vrstvu hratelnosti – třeba právě kooperaci. Přečíst si tedy wiki než začnete Salt and Sanctuary hrát, je spíš nutnost než možnost.

Když se sůl válí všude po zemi

Obtížností se Salt and Sanctuary blíží Dark Souls, přestože přímé porovnání není úplně férové kvůli odlišnému pojetí soubojů. Hra vás chvílemi pořádně potrápí, a přestože řadové nepřátele pošlete na věčnost bez větších problémů, na obrovité hororové nepřítele už musíte vyrukovat s připravenou strategií. I přesto si jejich skolení velmi pravděpodobně vyžádá několik pokusů.

Souboje v Salt and Sanctuary jsou svižné, takřka až frenetické. Postava ve vzduchu zvládá kupříkladu dvojité údery, ale nechybí rychlé kotouly a silnější údery, které jsou navíc doplněné možností instantně měnit vybavení, například meč a štít za kopí. Paleta pohybů se také v průběhu hry zvyšuje, což udržuje zábavné nejenom souboje, ale hlavně to umožňuje prozkoumávat rozlehlé mapy. Na řadu míst se totiž dostanete až poté, co se naučíte potřebný pohyb.

Díky široké paletě pohybu a naprosto preciznímu ovládání je každopádně radost v Salt and Sanctuary bojovat a prozkoumávat svět, který tvůrci schválně explicitně nepopisují a nevysvětlují – nechávají hráče, aby vlastním tempem všechna pravidla a zákonitosti odhalil. Udržuje to neustálý pocit napětí a překvapení po celou hru, kterou lze se stejnou postavou rozehrát v rámci New Game+ až sedmkrát!

Není to kopie

Ačkoliv si tvůrci Salt and Sanctuary vypůjčili z Dark Souls mnohé, dokázali se vyhnout vykrádání. Zejména na konto soubojů, systému schopností a svatyním dokázali hře vtisknout unikátní ráz, který podtrhuje zpracování herního světa i atmosféra. Je nasnadě, že se Salt and Sanctuary bude v prvé řadě líbit hráčům, kteří utopili desítky hodin v Dark Souls hrách. Šance, že ale zaujme mnohem širší spektrum hráčů, je rovněž vysoká.