Saints Row

Ne vždycky trefila hřebíček na hlavičku a ne každému byl mnohdy přehnaně vulgární styl humoru po chuti, ale i ti jedinci, kteří s ní třeba jen chtěli vyplnit prázdnotu v srdci po nepříliš plodném žánru městských akcí, byli s „trochu přestřelenějším GTA“ ve výsledku většinou velmi spokojení. Jenže – za touhle minulostí jako by se studio Volition rozhodlo s rebootem udělat tlustou, taktéž nekompromisní čáru.

Ne že by nové Saints Row nebylo přestřelenou městskou akcí, kde se můžete prohánět ve sportovních autech, masakrovat civilisty raketometem po stovkách, u toho metat přemety a za doprovodu Sound of da Police se přitom, woop-woop, třeba fotit na mobil. To samozřejmě k herní náplni pořád patří a v tomhle ohledu je Saints Row stejné jako před deseti až patnácti lety. No, vlastně možná až příliš stejné. Ale co se toho pověstného šíleného humoru týče, ten se kamsi po anglicku vytratil a na setkání po letech se odmítl dostavit, jako by mu jeho staří známí připadali k nesnesení otravní.

A já ho vlastně chápu, protože mám i po čtyřiceti hodinách z místního osazenstva a zrození Svatých velmi podobné pocity. Ale pro vás tímto zážitkem neposkvrněné se klidně vrátím tam, kde to všechno začalo.

Hlavní hrdinka (či hrdina, buďme po vzoru hry korektnější) žije na předměstí Santo Ileso nepohodlným mileniálským životem: O pořádnou práci nezavadí, takže přežívá od jedné mizerné zakázky ke druhé a stejně má na konci týdne sotva na nájem prťavého bytu, který sdílí se třemi spolubydlícími a po večerech s nimi hraje deskové hry nad „hrnkózou“. Mimóza pro méně majetné, abyste chápali.

Tahle mizérie se ale má brzy změnit, protože hrdinka zrovna prochází výcvikem na žoldáka pro místní korporaci Marshall, což je pozice sice vrcholně riziková, poněkud proti jejímu přesvědčení, ale se stabilním platem, a dokonce i zdravotním pojištěním. A s přísnou šéfovou, která protagonistce za přehnanou iniciativu zkrouhne bonusy, a tak stráví první cestu domů z práce nadáváním tak jadrným, jak jen angličtina dovolí. Protože Saints Row má přece být vulgární a samoúčelné vulgarismy jsou přece třeskutě vtipné, nebo…?

Podobně mizerný tah na branku má i zbytek osazenstva bytu. Je tu Kevin, typický týpeček z posilovny, který z nějakého důvodu vždycky chodí bez trička, jako jediný ze čtveřice umí vařit a neustále chce po ostatních peníze na předražené kuchyňské vybavení.

Eli, prototypální cryptobro, který by se v oboru páchání chaosu raději držel v teoretické rovině a hodlá si oázu podmanit prodejem výhodného pojištění a potravinových doplňků, terorizuje ostatní nekonečnými poradami u bílé tabule a motivačními proslovy oposlouchanými z podcastů.

Dále Neenah, jejímž jediným výrazným charakterovým rysem je láska k umění a vlastnímu vytuněnému autu. Nejméně nesnesitelným členem téhle postnukleární rodiny je kocour Sušenka, ale co se taky dá zkazit na roztomilém mňoukajícím stvoření, že?

Saints Row už od prvních minut působí jako mizerná parodie na své někdejší já a přiznám se, že jsem několik hodin čekala, kdy na město přiletí třeba obří atomovka, ústřední čtveřici anihiluje a na její místo nastoupí stará dobrá parta z doby před restartem. Protože se za starých dobrých časů staly i mnohem šílenější věci. Ale bohužel!

Kdyby se aspoň celou dobu Svatí tak na sílu nesnažili, abyste si je oblíbili. Čehož ovšem minimálně v mém případě nedocílí filozofováním, že sice zakládají gang a ano, budou dělat nelegální věci a zabíjet hromadu lidí, ale jsou přece v jádru dobráci, co se vzpírají zle nastavenému systému a úspěch za každou cenu si zaslouží. Budou brát bohatým a dávat chudým, tedy sobě, zatímco v centru zakládají skládku toxického odpadu, prodávají v pojízdných restauracích drogy, vyřizují exekuce a pustoší stanová městečka. Zkrátka svatoušci, co myslí na dobro společnosti!

Žehrání nad změnou tónu k horšímu už asi bylo dost, i když bych měla dost munice na několik dalších stran. Když už nové Saints Row není vtipné, pořád jsem se mohla držet v úvodu nastíněné myšlenky, že je tou městskou akcí, kterou si ukrátím chvíle čekání na nedohledné GTA VI. Ale jak asi tušíte, i tady se skrývá háček. Respektive spíš hák gigantických rozměrů: Od Saints Row 3 se v ohledu hratelnosti nezměnilo nic. N-I-C. Nada. Niiiiiiiiiic. A pokud ano, tak prvky spíš zmizely, než aby přibyly.

Jistě, pokud něco funguje výborně, proč to měnit, jenže na to, jak se nové Saints Row prezentuje jako restart, který se od předchůdců za každou cenu potřebuje odlišit, je minulým hrám ve spoustě věcí až trestuhodně podobný a zůstala mu spousta vrtochů, které z povrchu zemského měly zmizet už dávno a teď působí vyloženě pravěce. Zbytečně překombinovaným ovládáním počínaje a stokrát recyklovanými animacemi chůze, házení nebo proskakování skla do auta konče.

Samotná akce se z většiny smrskla na tupé kydlení řadových nepřátel, většinou členů jednoho ze tří gangů, občas opepřených nějakou elitou, dokud se vám nedobije finišovací kombo, kterým si v animaci můžete doplnit zdraví. Střílení pak komplikuje na dnešní poměry tragický krycí systém, z něhož se příšerně míří, aniž byste trefovali krytí přímo před sebou, ale zároveň se k němu kvůli početní převaze chtě nechtě musíte uchýlit.

Boj na blízko je jen o něco málo lepší, ale ani při mlácení obrovskou palicí se kýžený pocit naplněné power fantasy tak úplně nedostavil. Přišel za těch čtyřicet hodin vlastně jen dvakrát – když jsem poprvé za volantem monster trucku s ohlušujícími explozemi drtila řadu aut a pak když mi asi na pět minut půjčili legendární VTOL. Jenže to mi po všech těch za vlasy přitažených dřívějších spektáklech připadá dost málo.

Saints Row se vám alespoň stále snaží injektovat dopamin bonusy úplně za všechno – dvojzabití, trefu do hlavy nebo do rozkroku, likvidaci na blízko, obzvlášť spektakulární explozi a tak dále. Za parádičky všeho druhu dostáváte zkušenosti a následně i levely, kterými si odemykáte aktivní schopnosti. Za jednotlivé druhy výzev pak ještě dostáváte pasivní perky, ale vždy jich můžete mít k postavě přiřazených jen několik, přičemž bonusy nejsou kdovíjak výrazné. Z ranku takřka zbytečných jsou pak jakási „mistrovství“ pro danou zbraň či vůz jako explozivní náboje nebo katapultáž. Bohužel je poměrně náročné se orientovat, co už jste si kde vlastně odemkli, jestli jste si příslušnou vlastnost vlastně koupili a jestli ji má i to auto, které jste před chvílí sebrali na parkovišti.

Kdovíjak uspokojivá bohužel není ani samotná jízda – a to říkám jako někdo, kdo ve třetím díle splnil všechny myslitelné řidičské výzvy včetně kdovíkolika kilometrů odřízených v kuse v protisměru. Auta na vozovce podivně plavou, i když se zuby nehty držíte asfaltu. Destrukce je přitom velmi vrtkavá, takže můžete kosit palmy, hydranty, semafory, ploty, chodce, autobusy i trakční vedení, ale chraňbůh, pokud chcete sejmout támhleten poutač rychlého občerstvení! Pravděpodobně železobetonový.

O to úsměvnější je neustálé varování, že pro jízdu na poušti vozidla nejsou uzpůsobená a měli byste si pořídit terénní sadu, pokud se vám zachtělo off-roadu. Možná jde o nějakou podprahovou narážku na kvalitu kalifornských silnic, ale spíš se mi zdá, že na jízdní model od třetího dílu nikdo nesáhl. I přes motivační zkušenostní bonusy jsem tentokrát většinu triků dělala spíš omylem a zvlášť při misích na čas jsem fyziku proklínala víc než provoz ve špičce. A když není zábavné ani střílení a ježdění, co potom chcete dělat v městské akci?

Třeba hromadu vedlejších aktivit! Santo Ileso jimi přetéká a hlavně zpočátku mi bylo sympatické, jak je místní otevřený svět třeba vedle těch od Ubisoftu vlastně malý, kompaktní a na každém rohu máte nějakou tu aktivitu k plnění. Chcete se zúčastnit fotografického honu, hledat v popelnicích vzácné cetky, vykrádat obrněná auta, dozvídat se něco o místní historii, sbírat náhradní díly pro zbastlená auta nebo si zajít na střelnici? Jak je ctěná libost.

Taky si můžete přivydělat jako ozbrojená ochranka, nájemný letec ve wingsuitu nebo v automobilových honičkách. A co teprve když začnete budovat vlastní kriminální impérium: Je libo testování ukradených prototypů pod hlavičkou startupu, uklízení po vraždách, staré známé pojistné podvody, či třeba shánění materiálů pro eklektickou módní návrhářku? A když vás tohle všechno omrzí, vždycky si můžete pořídit nové oblečení, zbraně, tetování nebo se v taneční škole naučit pár nových pohybů.

Právě na masakrální možnosti přizpůsobení kladly marketingové materiály před vydáním obrovský důraz a v tomto případě jim můžu dát za pravdu – vážně jsou nejbohatší ve své třídě. Upravit nebo vylepšit si můžete snad všechno, na co dokážete pomyslet, týká se to vizáže postavy, vozu nebo zbraně. Vzhled si pak s pomocí aplikace z herního mobilu můžete upravovat kdykoliv libovolně.

Zní to všechno vlastně skvěle. Pokud vás nákupní seznamy aktivit z otevřených světů ještě neomrzely, samozřejmě. V těch několika desítkách hodin se našly i světlé momenty, třeba úkolová linie s celoměstským LARPem patří k těm lepším. Nebo autorádia, ta jsou věrna zbytku série stále vynikající, ať už fandíte Mozartovi, nebo modernímu hip-hopu.

Jenže co naplat, když základ v podobě hratelnosti za moc nestojí a sám o sobě zabíjí chuť experimentovat. Zvlášť když vás nepovedený experiment kvůli nešťastným checkpointům může stát i pěkných pár desítek minut hraní. Což mě přivádí k dalšímu vrtochu nového Saints Row.

Potkala jsem nemalé množství bugů. Nad mizejícími auty a civilisty zaseklými v animaci jsem ochotná mávnout rukou, i když se to dělo poměrně často. Že mi v závěrečné animaci, kdy se Šéfka konečně postaví své nemesis, odrotovala v T-póze kamsi mimo obrazovku, a já tak střílela kamsi do prázdna, to taky pochopím. Jedna z prvních příběhových honiček, kdy máte utíkat policejním složkám, v mém případě zapomněla přivolat tu policii. Fér, asi mi dávali náskok.

Jenže hra mi taky několikrát spadla do rozhraní konzole, a protože neukládá postup během misí, mohla jsem si celý takřka dohraný úkol dát hezky od znova. Jindy mi zas přestalo fungovat ovládání s výjimkou pohybu a byl zapotřebí úplný restart. Upřímně – po recenzi Cyberpunku, kde jsem se pro změnu s chybami skoro nesetkala, si netroufám hádat, jak moc rozbitá bude výsledná vydaná hra a kolik problémů spraví day 1 patch.

Na PlayStationu 5 jsem hrála na nastavení Ultra v rozlišení 1080p s co nejvyšším frameratem. Z hlediska plynulosti si nemám na co stěžovat, ale jak asi vypozorujete z přiložených obrázků, žádný next-gen se v případě Saints Row nekoná. Ne že bych mezi rebootem a čtyřkou nenašla po stránce ostrosti hran rozdíl, ale žádný dramatický grafický skok tam taky nevykoumáte. Prostředí sama o sobě dokáží být malebná, ale modely postav a jejich animace na rok 2022 nevypadají. Podivné je i nasvícení scén, kvůli kterým moje postava vypadala v editoru úplně jinak než v ostrém provozu – a ne v tom dobrém smyslu.

Párkrát mě při hraní Saints Row napadlo, jestli všechny ty problémy, které s ním mám, nejsou náhodou mnou. Jestli jsem třeba nezestárla, už mě hry plné bezbřehé destrukce tolik nebaví a ve Volition teď dávají přednost mladší generaci, která jich ještě nemá moc za sebou – protože vypadají staře. Jestli jim tedy šlo o ochutnávku herního designu z roku 2012 pro generaci Z v trochu modernějším hávu, asi byli ve svém snažení jakžtakž úspěšní. Pokud ale chtěli vytvořit reprezentativní pokračování pro ty, kteří tenhle rok pamatují, jako by byl včera – pak brutálně selhali.