Sacred 3

Hned od začátku je třeba zdůraznit jednu věc: Sacred 3 se ani při nejlepší vůli nedá označit jako RPG. Místo toho jde o izometrickou akci, kde vaším největším spojencem budou rychlé reakce a mačkání několika málo tlačítek. V praxi přijdete se svým hrdinou do nějakého prostoru a okamžitě na vás vystartuje tlupa nepřátel, která se nemůže dočkat, až zašpiní váš meč svou krví. Jakožto správný hrdina potom zběsile mačkáte levé tlačítko myši, pravým hnusné orky srážíte k zemi a do toho občas metnete nějaký ten kotoul, abyste se dostali z dosahu silných kouzel.

Hlavně rychle a zůstat v pohybu! Jeden mrtvý žoldák, druhý ork, třetí obr…klik, klik, klik, hlavně nevypadnout z tempa, jsou jich tu stovky! Takže napnout luk, přerušit speciální pohyb tlakovou vlnou, odkulit se z dosahu dalšího nepřítele, položit bombu a odkulit se ještě dál. Že je za mým lučištníkem řada nedočkavých nepřátel? Piercing Arrow vytvoří z nepřátel jemnou sekanou a uleví vám.

Opakování matka moudrosti? Kdepak...

Po chvilce bojování přijde i nějaký ten miniboss a vy jej zabíjíte zcela neinvenčně – prostě z něj dostatkem šípů uděláte jehelníček. Jinak by to stejně nešlo, energie na speciální schopnosti se dobíjí pomocí orbů ze zabitých nepřátel a nemůžete proto opakovat donekonečna to nejsilnější, co máte. Ale miniboss se konečně prošpikován kácí k zemi.

Výborně, takže teď proběhnout bránou, úzkou chodbou, další nádvoříčko a už jsou tady i další nepřátelé! Takže nasadit šíp, vystřelit a znovu. Pravým tlačítkem srazit k zemi, ano. Kotoulem se vyhnout kouzlu a sejmout jeho sesílatele, jasně. Položit bombu, udělat špíz, sejmout bosse posbírat zlato a energii… Déjà vu? To je jedno, co čeká za tou další bránou?

Sympaticky dynamický a v základu docela zábavný soubojový systém zcela ubíjí jeho monotónnost. Stereotyp se sice občas povede rozbourat šikovným dávkováním protivníků s novými schopnostmi, ale i těch je dost málo. Navíc vše začne být zajímavější až v pozdější části hry, kdy už je nějaká pravděpodobnost, že jste se se systémem ovládání a bojování sžili. I přes to ale v zásadě existuje jen nějakých pět(!) druhů protivníků s výrazně odlišnými vzorci chování, kteří se dále liší v drobných nuancích napříč všemi pěti nepřátelskými rasami. Časem se hraní omrzí a smrskne se do nekonečného kolotoče popsaného v předchozím odstavci.

Kýžené oživení a motivaci v podobě něčeho nového pak nepřináší ani vývoj hlavního hrdiny. Přestože ve hře sbíráte úrovně a odemykáte si nové schopnosti, nemáte v podstatě výraznější možnost ovlivnit styl, s jakým je třeba za hrdinu hrát. Základní útoky skrze obě tlačítka myši se totiž liší pouze podle použité zbraně (a ty jsou ve hře celkem tři). Odemykání něčeho nového a nějaký vývoj tak veskrze zůstává jen ve dvojice kategorií speciálních schopností. Z každé kategorie si můžete do akce zvolit jen jednu, přičemž většina jich je podobná jako vejce vejci. Třeba bombu můžete mít ledovou, nebo šrapnelovou, což ale fakticky moc neovlivňuje pocit z hraní a nemáte pocit, že teď byste měli nějaký jiný build.

RPG? Neexistuje

Schopnosti si navíc můžete měnit a vylepšovat ne tradiční výměnou za zkušenostní body, ale za zlato. S dosaženou úrovní se odemyká pouze možnost danou schopnost využít nebo ji vylepšit. Samotné zlato pak slouží jako univerzální platidlo. Nakupujete za něj uzdravující lahvičky, bomby, vylepšení a vůbec všechno. A zlato je také to jediné, co vám vypadne z nepřátel jako kořist. Zapomeňte tedy na nějaké postupné vylepšování postavy a radost z vypadnutí vzácného předmětu. Tu tady prostě nezažijete. Předměty nepadají, jen nudné zlato.

Navíc každá z 15 hlavních misí zabírá jen něco kolem 25 minut. Jednotlivé úrovně, jakkoliv jsou graficky ztvárněné velice pěkně a prostředí bývá sympaticky různorodé, poskytují minimální prostor k prozkoumávání. Dopředu vede jedna úzká cesta, která se rozšiřuje jen na arénu, kde se porubete s nepřáteli. Pokud už se (dvakrát za úroveň) objeví nepovinná odbočka, nabízí tak minutku hraní navíc a sestává se z pouhého odemčení truhly. V Sacred 3 se rozhodně neztratíte, ale máte pocit, že jdete koridorem jako v  Call of Duty, a vlastně jenom mácháte sekerou či lukem, namísto M16. Radost z objevování tak bohužel zcela mizí a spíše připomíná cestu nedodělaným tunelem Blanka.

Výtky, kam se podíváš

Úzké chodby a arény zaplněné nepřáteli dělají vizuálně poměrně dobrý dojem, o něco horší je to ale se zpestřeními hratelnosti. Jednotlivé mechaniky bossů jsou v zásadě stále stejné a nepotěší ani tvůrčí nedostatek invence při vymýšlení jednotlivých úkolů. Ty v podstatě spočívají v otáčení kolem, přičemž na vás nabíhají nepřátelé, odemykání zámku, přičemž na vás nabíhají nepřátelé, zabíjení elitních protivníků, přičemž se neustále objevují nepřátelé…

Asi tušíte, o co jde – nepřátelé! Dobrou reklamu nedělají ani oddechové pasáže bez nepřátel, kdy překážkou ve spanilé jízdě představují většinou jen padající kameny, jimž se musíte vyhnout. Takže v podstatě jen probíháte skrz barevná kolečka objevující se na zemi znázorňující místa dopadu. Zábava…

RPG se v ideálním případě vyznačují i propracovaným příběhem a rozhovory. Ty zde ale v podstatě absentují, což ovšem u hack 'n'slash her není nic výjimečného. Nic by se nedělo, pokud by se tvůrci za každou cenu nesnažili do hry nějaký příběh narvat. Čeká vás proto jednoduchá scénka před každou misí, v níž se dozvíte, proč musíte někoho zabít, abyste nakonec zachránili svět a porazili hlavního zlouna. Stupidita scénáře je nezměrná, stejně jako je tragicky laciné jeho podání.

To všechno by se však dalo nějak přežít, nebýt toho, že autorům zřejmě v polovině hry došlo, jak je to všechno hloupé a rozhodli se s tím udělat to nejhorší, co mohli. Začali dělat humor, přičemž je ale z ladění hry jasně znát, že to původní záměr rozhodně nebyl. Dočkáte se tak laciných pubertálních fórků, neustále se opakujících hlášek, abyste občas dostali facku v podobě vážně míněné vsuvky. Po stém vtípku na téma sex a kozy už ale člověka vážně nějak nebere, že támhleten voják ve snaze zachránit nás umřel hrdinskou smrtí. A stejně tak nepobaví, když protivník podvacáté splete („vtipně“) nějaké slovo.

Vót těchnika, tovaryšči!

Špatný dojem z celé hry pak završují technické problémy na PC. To, že je ovládání šité na míru ovladači a na klávesnici a myši není nic extra není dnes tak výjimečné, byť u tohoto žánru nepříliš pochopitelné. Ale jsou tu horší věci… Hra si extrémně často nepamatuje nastavení a v rozlišení 1680x1050 předvádí spoustu grafických bugů. Úvodní loga distributorů nejde odkliknout, a pokud se o to pokusíte, vyskočíte z celé hry. Hra trpí (zřejmě jen na kartách Nvidia) masivními úniky paměti. To znamená, že hrát začínáte s nějakými 120 FPS a končíte na 16 FPS. Jediné řešení je hru ukončit a znovu spustit.

Síťový kód hry by potom také zasloužil úpravy. Kooperativní zabíjení monster až ve čtyřech hráčích sice je zábavné, nicméně vždy slouží jeden z hráčů jako host – a pokud mu spadne připojení, hrajete celou misi znovu. Žádné připojení na serveru a udržení postupu jako v Diablo, prostě tvrdý konec. Vedle toho si hra také nepamatuje vaše nastavení preferencí hry a v základním nastavení má nastaveno, aby se k vám mohl připojit kdokoliv. Což nemusí být zrovna to, po čem toužíte.

Technické nedodělky podtrhují mizerný pocit ze hry. Přestože je její srdce, tedy soubojový systém, celkem ucházející, všechno kolem je nedodělané, neobratné a nebo špatně navržené. Sacred 3 je stereotypní akční rubačka, která nenabízí žádnou zářnou hratelnost, ve svém opakování je ubíjející a na PC se i špatně ovládá. A navíc ji dohrajete za pouhých osm hodin bez jakékoliv motivace hru znovu zapnout. Pokud si chcete odpočinout u nějakého hack 'n'slash rubání máte mnohem lepší nabídky – třeba Diablo III, Van Helsing nebo starší Torchlight II.