S.T.A.L.K.E.R. Shadow of Chernobyl

Hned v úvodu na vás dýchne tajemná hororová atmosféra spojená s touhou postoupit dál do ještě většího neznáma. Přitom normální člověk by se snažil z tohoto pekla na Zemi spíše co nejrychleji vypadnout a zachránit si tak zdravou kůži. Jenomže hlavní postavu venku už nic nečeká a vy si začnete uvědomovat, že stejně není cesty zpět. Všudypřítomný strach je tak přemožen neutuchající zvědavostí a vyvolává u vás pocity, které jsou základními stavebními prvky úspěchu Stalkera.

Napínavé úkoly

Naproti tomu děj provází ohrané klišé: Hrdina, úraz, pátrání po minulosti, smrt, intriky, válka, ale není to žádná tragédie. Zajímavé prostředí hry zasazené do okolí vybuchlé jaderné elektrárny je kraj exotický, oku lahodící, takže se přes běžnější příběh dá lehce přenést.

I když se v případě Stalkera jedná o otevřený herní svět, jenž přímo svádí k tomu žít si zde čistě po svém, stejně jste - ať chcete nebo ne – postupně (avšak nenásilně) vedeni ke konci příběhu pomocí plnění úkolů. Hlavní úkoly je nutné plnit pro posun v dějové linii a postup do dalších úrovní. Můžete se sice vracet napříč lokacemi dle libosti, ale až na pár výjimek vám to nic nedá.

Na hlavních je sympatické především to, že i když zadání zní vždy jasně a stroze, většinou se dá splnit více způsoby. Například ukradení dokumentů z výzkumného ústavu se mělo podle instrukcí provést v noci, kdy byla vojenská posádka méně početná, přičemž si to bylo možné ještě celé usnadnit použitím podzemní chodby. Když vám to ale nedá a vtrhnete tam za dne a ještě hlavní branou, jde to. Následuje fantastická mela, náboje mizí po desítkách stejně jako lékárničky a obvazy, nicméně k dokumentům se probojujete, popadnete je a prostřílíte se zase ven.

Život uvnitř Zóny

Zóna je pojmenováním oblasti v okolí Černobylu, která je postižena od doby výbuchu jaderné elektrárny. Tato oblast je rozdělena na několik menších lokací, mezi nimiž procházíte přes vstupní a výstupní pásma. Když do těchto prostor vstoupíte, jste vyzváni k odsouhlasení přechodu do další oblasti a posléze je nová scenérie nahrána. Přechody tedy nejsou plynulé, jako například v Gothic 3, nicméně toto řešení šetří čas a nenutí vás procházet skrze spojovací cesty, kde stejně nic není. Tím spíš, že vzdálenosti mezi sektory nejsou úplně nejmenší a ve Stalkerovi jaksi chybí funkční dopravní prostředky. Za každých okolností se tak musíte spolehnout jen na vlastní nohy. Od začátku hry máte jinak díky mapě představu o rozlehlosti celého herní území. Neznamená to však, že hned můžete vstoupit, kamkoliv se vám zlíbí. Hra má vlastní mechanismy, kterými vám zabrání v průchodu, dokud třeba nesplníte určité questy apod.

Svět Stalkera dokáže fascinovat tím, jak vypadá a funguje. Střídání dne a noci je samozřejmostí a stejně tak neustálé změny počasí, které nemají daleko k extrému. Dá se zde zažít krásné slunečné podnebí a za chviličku už všude kolem zuří bouře, že by psa ven nevyhnal. Všechno ale perfektně sedí vzhledem k tomu, kde se děj hry odehrává. Navíc příroda nepůsobí zas tak mrtvolně, jak se může zdát. Ve vzduchu létají ptáci (nejčastěji jsou to vrány) a velmi často potkáte různě zmutované psy, domácí či divoká prasata.

NPC postavy

Nedílnou součástí hry jsou rozhovory a obchodování mezi vámi a NPC postavami. Probíhají i odposlechem komunikace ve vysílačce, kterou má hrdina u sebe. Tyto rozhovory však nijak nezdržují a neomezují dynamičnost hry. Rozmlouvaní probíhá standardně, stejně jako kdekoli jinde má ovšem obchodování určité slabiny. V podstatě komukoli, kdo se s vámi dá do řeči, můžete nacpat všechno svoje harampádí, kterého se potřebujete zbavit. Pokud má dotyčná osoba u sebe dostatek financí, bez řečí vám to zaplatí. Zvlášť vypečené to je, pokud někomu tímto způsobem prodáte artefakty, které se jinak válejí všude kolem a kupujícímu by stačilo se jen sehnout a zadarmo si nabrat.

Boj je cesta k přežití

Souboje s protivníky patří mezi nejkontroverznější vlastnost Stalkera. Ze začátku jsou přestřelky poměrně těžké, protože na jedné straně máte nepřátele, kteří mnohdy vydrží pěknou řádku zásahů a na straně druhé vlastníte slabé zbraně s málo efektivní municí.

Každopádně se vyplatí opatřit si zbraně s větší průbojností a mířit nepřátelům především na hlavy. Je to sice pracnější, ale pak obvykle stačí dva zásahy do kedlubny místo toho, abyste spotřebovali půlku zásobníku na každého, kdo se vám odváží postavit do cesty. S tím souvisí i dost nezvyklý rozptyl kulek především u samopalů.

Ze začátku hry, kdy se ocitáte na samém kraji Zóny, potkáváte nejčastěji bandity, což jsou jen parazité mající strach jít dál do vnitřních částí, a proto jen okrádají normální Stalkery. Dále se zde vyskytují ruští vojáci, kterým je radno se v úvodu vyhnout a pustit se s nimi do křížku, až když vás k tomu nasměruje nějaký úkol. Většina Stalkerů se tváří neutrálně, v případě, že jim zachráníte život nebo jinak projevíte náklonost, získáte status jejich přítele. 

Ve vnitřních částech Zóny ubývá geometrickou řadou lidských protivníků a notně přibývá různých zvířecích i lidských mutantů a všemožných kreatur, které dokáží nahnat parádní hrůzu. Zejména v podzemí, kde si scénu nasvětlujete pouze baterkou, můžete zažít docela slušné šoky. Takový zpoza rohu vyskočivší mutant, který má místo čelistí chapadla, rozhodně není ničím vhodným pro kardiaky.

Zaskočit vás může i zvláštnost v podobě objevování nepřátel z ničeho nic před vámi. Pokud se zrovna ocitnete v místě, kde dochází k tzv. respawnování těchto postav, můžete zažít i menší leknutí. Zatímco někde v podzemí tak nějak čekáte, že na vás už musí něco bafnout, v těchto případech je to jiné. Můžete jít třeba pustinou bez jediné překážky a najednou se dva metry od vás ze vzduchoprázdna vyloupne protivník, který na vás okamžitě začne střílet.

Při hraní Stalkera si rovněž nelze nevšimnout hojné přítomnosti skriptů, které plánují činnost spousty NPC postav, ale na druhou stranu AI místy projevuje dostatek „svobodné vůle“.

Závěr

Ačkoli letitý vývoj Stalkera a jeho četné odklady doháněly mnoho fandů k pocitům beznaděje či zoufalství, je nutno říct, že výsledek nakonec předčil často již dost skeptické očekávání. Je sice pravdou, že podoba hry prošla mnohými úpravami a zjednodušeními oproti původnímu konceptu, nicméně kdyby k tomu nedošlo, možná by Stalker byl až příliš složitý nebo by nikdy nebyl dokončen a dopadl třeba jako Duke Nuke Forever. Ani tak není Stalker úplně bez chyb, přesto nabízí obrovskou porci napětí, výborné akce a skvělé hratelnosti, o níž by se žádný z fandů tohoto žánru neměl dobrovolně připravit.