Rumu

Tichá domácnost

Už takový Wall-E ale nicméně předvedl, že z podobného mála se dá postavit dost, stačí jen vzít za správný konec. Rumu je na tom dost podobně. Na úplném začátku máte vážně pouze domácího robota v bytě, kde by se měl starat jen o lesk parket. Jenže co čert nechtěl, krom podmíněné a humorně roztomilé náklonnosti naprosto k čemukoliv, zejména tedy k uklízení, se v jeho elektronickém mozku taky usídlila zvědavost.

Rumu je krátká hra. Trvá sotva dvě hodiny. Je proto jasné, že se nebude pouštět do žádných zdlouhavých úvodů nebo představovat bohatý ansámbl herců. Kromě vás, rozumem a předepsanou láskou obdařeného vysavače, „potkáte“ ještě vrchní komornou, umělou inteligenci Sabrinu. Důležití jsou též majitelé domu, David a Cecily. A to stačí. Hra víc postav k odvyprávění svého rozsahem skromného, ale procítěného příběhu nepotřebuje.

Výčet je navíc ještě lehce zavádějící, protože Rumu se probouzí do místností zejících prázdnotou a společnost mu dělá jen dobrosrdečný Sabrinin hlas. Hledí si svého, ten kus chleba na podlaze je potřeba uklidit, ale... kde se tam vzal? Sabrina tvrdí, že manželé jsou na procházce venku, jenže když se scénář opakuje několik dní, i malému robůtkovi dojde, že je něco v nepořádku. A Rumu miluje nepořádek. A také miluje se ho zbavovat. Je tedy na čase přijít všemu na kloub.

Umělá rozervanost

Hráč, který před sebou nemá své první sci-fi v životě, bude dost možná reagovat automaticky namířeným obviňujícím ukazovákem na domácí umělou inteligenci. Tak nějak z principu, vždyť vzpomeňte na Shodan! AI většinou přeci bývají zlé. Zpravidla stojí za veškerými problémy, nakonec se vybarví ve svých zlotřilých plánech, ačkoliv se zpočátku jevily kladně a tak dál. Rumu se naštěstí k ničemu podobně provařenému nesnižuje.

To však na druhou stranu rozhodně neznamená, že by Sabrinin charakter byl plochý či černobílý. Hra se totiž po celou dobu také věnuje jinému, o poznání zajímavějšímu vědeckofantastickému klišé. Totiž citům umělých bytostí a jejich srovnatelností se skutečnými lidskými předobrazy. Možné krizi identity AI, pokud jí její rodiče například vtiskli osobnost, jejímž vzorem byl jiný člověk. Kdo pak vlastně ona bytost je? Falešná, prázdná kopie, nebo něco víc?

Nemusíte se těšit, že by Rumu snad zvládl na podobné otázky nabídnout jednoznačné odpovědi, co by měly potenciál zatřást s vaším světem. Na to při jeho komorním rozsahu zkrátka není prostor a ostatně, jedná se o problematiku, co vrtá hlavou celému lidstvu. Bylo by liché čekat její rozlousknutí od indie jednoaktovky. Hra se tematiky se „pouze“ dotýká. Činí to však s dostatečnou lehkostí i a natolik dovedně, když se každý předmět či jednotlivá místnost stává vypravěčem, že spíše jitří představy, poskytuje materiál k zamyšlení. Hloubání už je pak na samotném hráči. Což nakonec také rozhodně není přístup k zahození.

Mistr leštič

Podobně hluboká témata tvoří s faktem, že hrajete za domácí spotřebič, poněkud bizarní nepoměr. Díky povedenému hernímu designu se ale daří nepravděpodobné součásti smísit do fungujícího celku. Hra se uchyluje k dnes poměrně oblíbenému vyprávění skrze popisky a kontext zdánlivě obyčejných předmětů i událostí a dělá to dobře. Příběhu podaného ve vyslovených, souvislých větách se tak dočkáte až v úplném závěru, ale nevadí to. Do té doby už budete mít o domácnosti a jejích obyvatelích vytvořený celistvý obrázek z deníků, jejich oblíbených zákusků či rozečtených knih, záznamů konverzací na telefonech a podobně.

Závěrečná pointa, ač v jádru poměrně zajímavá, nekorunuje snažení dechberoucí katarzí, protože není problém ji alespoň rámcově odhadnout už někdy v polovině hry. Hlavní síla spočívá, správně buddhisticky, v cestě, nikoliv cíli. Rumu zdařile snoubí v podstatě dvě linky – místy až mrazivé osudy rodiny spolu se zkoumáním otázek robotiky – a činí to s nedbalou elegancí. Na tak komorním jevišti je to výkon, který si zaslouží upřímnou pochvalu.

Nejedná se nicméně o stoprocentně explorativní záležitost, hra čas od času vyrukuje i s aktivním zapojením hráče. Vše je však podřízeno snaze o plynulé a dobře odsýpající vyprávění, rébusy vás svou obtížností do stavu zoufalství rozhodně nepřivedou. Málokterý bude vzdorovat déle než několik desítek vteřin. Pokud při hraní požadujete výzvu, Rumu vás tedy neuspokojí.

Haprující podívaná

Na své si naopak přijdou milovníci kvalitního vizuálu. Supermoderní byt je jako symfonie skla a plastu s občasnou etudou naleštěných kovů. Čisté plynulé linky v jednom ladném tanci, uklidňující akvamaríny spínačů a sytá světla, co neodhalují tajemství, naopak je prohlubují skrze svůj kontrast. Prostředí se daří budovat prazvláštní ambivalenci. Je vstřícné, laskavé, ale zároveň odtažité, posmutnělé, protkané podivnou samotou. Místnosti vypráví nejen slovně, ale i na pohled.

O nic pozadu nezůstává ani zvuková stránka věci, včetně dabingu na překvapivě vysoké úrovni. Daleko hůř se však mluví o technických problémech. Totiž, hledání na fórech odhalilo, že jsme měli zřejmě prostě jenom zásadní smůlu, protože si na podobně katastrofální úroveň vůbec nikdo jiný nestěžoval, ale nebylo by fér to nezmínit. Hra nám každých zhruba dvacet minut spadla, a to takovým způsobem, že byl potřeba restart celého počítače, což je slast, kterou se člověk potěšil naposled někdy v době Windows 95.

Pokud se vám ovšem podobné trampoty vyhnou, což je, zdá se, docela pravděpodobné (a pokud ne, přijdete na ně okamžitě, tudíž si lze nechat vrátit peníze), nelze než Rumu doporučit. Je to taková robotická Gone Home bez zaměření na otázky sexuality, ale s přemítáním o umělé inteligenci. Proč má vysavač předepsanou lásku? Lze kvantifikovat strach nebo zuřivost do sady algoritmů? A co se stalo, že Sabrina očividně chodí kolem horké kaše, jakmile přijde řeč na lidské majitele domu?

Hra dokáže v rámci své povídkové zápletky obsáhnout poutavé postřehy ke všem podobným otázkám. Přidejte krásu na pohled, občasné stopy jemného, příjemného vtipu a hratelnost, která sice není příliš hluboká, ale neurazí a dobře odsýpá, a celkové hodnocení je nabíledni. Moderní příběhová adventura slibující nevšední zážitek každému fanouškovi žánru. Jen doufáme, že na konto technických problémů opravdu zůstaneme sami a nebudou trápit nikoho dalšího, protože by to byla nebetyčná škoda.