Rogue State Revolution

A pak jsou tu tací, kteří přinutí Gándhího metat atomovky na země třetího světa, aby viděli, kam až dosvítí exploze.

Dnes se budeme věnovat spíš té druhé sortě. Té, která je jako doma v diktátorském Tropicu a diplomatické či kulturní vítězství v Civilizaci Sida Meiera jí přijde jako neodpustitelné slabošství. Ocitáme se totiž v malém státečku Basenji kdesi na imaginárním Blízkém východě. Po letech konfliktů se tam dostává k moci téměř demokratická vláda jednoho člověka – vás.

Všechno je to Aladeen

Rogue State Revolution je politická strategie z dílny Little Red Dog Games, která slibuje nejen jistoty a prosperitu, ale také úplatky, intriky, výhrůžky a vše veselé, co k politice patří. V roli prezidenta nového zřízení dostáváte hned zpočátku volnou ruku, především tedy možnost dosadit do vládního kabinetu ministry dle svých preferencí. A jak to tak už bývá, žádný z nich není čistý jako lilie.

Zbohatlík se společenskými hodnotami extra divokého lidoopa dostane na starosti třeba ministerstvo financí. Životní prostředí dáme do správy zkušené aktivistky, která má problémy s narkotiky a autoritou. A správu územního rozvoje zase můžeme svěřit vizionáři napojenému na místní mafii. S volbami vám rádi pomohou dva rádci, jejichž loajalita je jedna z mála věcí, kterým můžete ve hře alespoň trošku věřit.

Drobné nedostatky jednotlivých ministrů přímo ovlivňují dění v Basenji. Když se vládní činitel dostane do střetu zájmů nebo se roznese zpráva o jeho nelegální činnosti, může být potrestán. To však sníží jeho loajalitu a začne si na svém ministerstvu dělat, co chce, případně dokonce ignorovat prezidentova rozhodnutí. Sesadit takového ministra bohužel nelze, a v krajním případě dokonce může v dalších volbách kandidovat proti vám.

Když se situace zamete pod koberec, hrozí, že si toho všimnou média. Ale pokud se za svého ministra takto postavíte, můžete využít jeho náklonnosti k získání informací či finanční pomoci. A podobně různobarevnými rozhodnutími hra rozhodně nešetří.

Vládni. Zemři. Opakuj

Lehko se stane, že se státní zřízení pod náporem nečekaných problémů rozsype pod rukama a je třeba začít znovu. A aby nedocházelo k línému načtení poslední uložené pozice, rozhodli se autoři přistoupit k problematice kreativně. Rogue State Revolution totiž nese nálepku roguelike, což u strategií zase tak často nevidíme.

Ono označení možná není úplně přesné, ale jisté náznaky bychom přece jen našli. Ministři, které můžete do začátku zvolit, totiž pokaždé požadují jiné pozice. Mapa a sousední státy jsou procedurálně generované a v běhu na dlouhou trať se projeví i zkušenosti, které dostanete na konci každého vládního cyklu. Za ty lze odemykat nové ministry a pasivní schopnosti, které hru vždy o něco obohatí.

Nečekaným oživením je i způsob ukládání. Kde byste běžně datlovali rychlé uložení před každým náročným rozhodnutím, tady možnost hru uložit zkrátka a jednoduše chybí. Po úvodním obhlédnutí ministerstva rozvoje však lze investovat do vývoje stroje času, který umožní zakotvit Basenji v historii vždy jednou za rok. A výhodně dovoluje jednomu člověku (prezidentu) se v čase vrátit a napravit případná faux pas.

Důsledky rozhodnutí na běh Basenji nejsou žádný med. Žádná volba není zadarmo a co hůř, neprojeví se okamžitě, ale až za několik tahů. Každý tah má omezený počet akcí, kterými lze buď iniciovat vládní rozhodnutí, dynamicky měnit státní rozpočet, či prozkoumávat typicky blízkovýchodní členitou přírodu při honu za nerostnými surovinami. Každý tah akce obnoví a posune republiku o měsíc dopředu.

Nabídka, poptávka a problém

Začátek každého kola provází nepředpokládaná událost. Ať už se jedná o aféru některého z politiků, jejich požadavky ve jménu obyvatelstva, či události v sousedních zemích, rozhodnutí vždy může potěšit jen někoho, často v závislosti na tom, jakou politiku zastáváte. Rozvoj průmyslu znamená ničení životního prostředí, investice do údržby zase zásah do státní kasy a zvýšení daní si asi dokážete dost dobře domyslet.

Umění rozhodnout se pro menší zlo a vybalancovat váhy následnými protitahy se tak stává integrální součástí prožitku. A zatímco jednou prohrajete první volby za bujícího hladomoru a útoků světových mocností, další pokus může přinést pouštní El Dorado.

Basenji se skládá z pěti územních celků s vlastní životní úrovní, přístupem ke vzdělání, kvalitou přírody, tužbami a tak podobně. Není tedy překvapením, že i náboženské či politické vyznání se mezi obyvatelstvem míchá jako vejce s máslem a reflektuje tradiční uspořádání více či méně sekulárních států. Stačí trošku nadržovat liberálům a konzervativci sahají pod postel pro své panzerfausty.

Naštěstí většině minorit stačí postavit mešitu a nesahat na základní lidská práva a budou si spokojeně žít, dokud se ve vedlejším státě něco nesemele. Nečekaný nárůst nelegální migrace, konflikt jednotlivých vyznání či rapidně stoupající životní úroveň mohou pro sebelepší demokratický režim znamenat těžkou zkoušku. Chudým nomádům luxusní hotel uprostřed pouště zkrátka nevysvětlíte.

Management přírodních zdrojů stojí za úspěchem i neúspěchem celého projektu. Když průzkumník nenajde ani jedno ložisko bauxitu, je třeba zapojit do akce sousedy, aby se plastový odpad mohl nejen dovážet, ale i produkovat. Každý ze států má nějaké možnosti importu a exportu, na čemž lze skvěle postavit i zničit přátelské vztahy. Jakmile totiž získáte autonomii v jedné části produkce a chcete snížit dovoz, měli byste si dávat pozor na to, čím ušlé zisky sousedům nahradíte. A to nejlépe vývozem toho, co sami potřebují.

Když už se zdá, že jsou ekonomické či teroristické problémy ty tam, přijde do hry rostoucí životní úroveň obyvatelstva. Progresivně je třeba rozvíjet dostupnost nejen základních potřeb, ale také zábavy, elektroniky a jiných kratochvílí, které dělají občana šťastným. Nespokojení občané totiž mají tendenci chápat se zbraní či volit konkurenci. A toho se rozhodně dočkat nechcete.

Když to nejde, hoď tam granát

Naštvaný občan má tendenci přidávat se k teroristické osvobozenecké frontě, kterou je třeba potírat takticky rozmístěnými vojenskými jednotkami. Své vynucovače míru však nemůžete jen tak halabala plodit jako na běžícím páse. Přílišná militarizace stojí enormní množství peněz a nemusí se líbit ani jedné ze tří hlavních mocností, kterým tak začnete lézt do zelí.

Krom čtyř sousedních států totiž hrají svou roli i nesmrtelní bohové světové politiky, USA, Rusko a Čína. Z počátku jejich vliv není příliš velký. Stačí ale pár let a dostatek ropných nalezišť a začnou se dít věci. Stejně tak je zajímá potenciální rozvoj zbraňových systémů, a pokud chcete mít všechno Aladeen, je třeba dávat pozor, abyste nenaštvali některého zahraničního obra.

Bezpečně ale není ani na domácím písečku. Zranění, demoralizace či příliš tvrdá ruka vojáky dokážou obrátit na stranu teroristů. To ale není jejich největší slabina. Ta je bohužel technického rázu – ovládání. Správně označit a posunout jednotku směrem k cíli leckdy zabere i několik frustrovaných prokliknutí. Kostrbaté ovládání armády se dá aspoň považovat za skvělou motivaci udělat z Basenji progresivní a liberální stát s minimálním zásahem ozbrojených sil.

Sranda musí být

Aby si uškvařené mozkové závity trochu odpočaly, hra umí vážnou situaci patřičně odlehčit. Jako kdysi v Command & Conquer se dočkáte živých herců se špatně padnoucími uniformami, jsou tu překvapení farmáři, kterým se v honbě za nejlepším traktorem v okolí povedlo vytvořit destruktivního bojového mecha, či sousední stát Chickenistán, kterému vládne čistokrevný kohout Roosti. S tím je třeba zcela vážně diplomaticky rozmlouvat stejně jako se všemi ostatními sousedními státy, avšak bez dedikovaného překladatele nikdy nezjistíte, do čeho jste se to vlastně uvrtali.

V rámci realističnosti tvůrci zvolili jako hlavní platební měnu Basenji Bitcoin, který elegantně řeší nutnost přepočtu měny v obchodování se světovými mocnostmi a přináší další uchrochtnutí ve hře, která je extrémně zábavná, ale rozhodně ne k smíchu. Nezbývá než doufat, že v případném rozšíření budeme moct stavět třeba i bitcoinové farmy a ulejvat si svoje zisky do offshorových účtů někde na Kajmanech. Protože k čemu by byla služba národu a veřejnosti, kdyby z ní člověku čas od času taky něco nekáplo?